www.padesatprocent.cz › #StopNenavisti: Rozhovor s političkou a aktivistkou Georgiou Hejdukovou

#StopNenavisti: Rozhovor s političkou a aktivistkou Georgiou Hejdukovou

S jakými nenávistnými projevy se setkává politička a aktivistka Georgia Hejduková? Jak na ně reaguje? A co by se v této oblasti mělo zlepšit? Dozvíte se v rozhovoru.

Mohla byste, prosím, na úvod popsat své dosavadní působení ve veřejném životě? Čím se zabýváte? Co děláte?

Studuji práva na Karlově univerzitě. Zároveň teď čerstvě pracuji jako rešeršistka ve Frank Bold na projektu Rekonstrukce státu. Jsem aktivní v České pirátské straně, kde jsem byla nějakou dobu předsedkyní Mladého pirátstva, což je mládežnická organizace strany. Jinak se v rámci strany zabývám administrativou, předsedám jednáním na celostátním fóru, nejvyššímu orgánu strany, podílím se na spoluorganizaci výročních zasedání – už dvakrát po sobě.

Teď kandiduji na členku rozhodčí komise strany. Již dlouho se zabývám lidskými právy, ale nyní spíš na akademické úrovni, přičemž se zaměřuji konkrétně na práva LGBTQ+ osob a na svobodu projevu.

Jak je to dlouho, co se pohybujete ve veřejném prostoru? Kdy jste vstoupila do Mladého pirátstva?

Přiznám se, že to si přesně nepamatuji, protože tehdy, když jsem do Mladého Pirátstva vstupovala, to ještě nebylo tak formální. Jinak jsem začala být hodně aktivní asi v roce 2018, kdy mi vyšel první příspěvek na HateFree Culture. To byl asi můj první větší zásah do veřejného prostoru. Už to bude pět let.

Tehdy mi i Lukáš Houdek psal, že rozhovor byl neuvěřitelně čtený. V té době jsem si řekla, že možná lidi přece jen zajímá příběh člověka, který neměl úplně štěstí a setkal se s násilím v minulosti.

Chcete svou zkušenost s násilím v minulosti nějak rozvést?

Já jsem byla od školky až do konce střední šikanovaná ve škole. Narodila jsem se s ADHD, což je vývojová odchylka, kdy člověku funguje trochu jinak mozek než lidem, co ADHD nemají. Hodně se to projevuje hyperaktivitou, což se těžko slučuje se školním prostředím. Navíc jsem byla vždycky „nerd“ – hodně jsem četla, nikdy jsem se nějak nestarala o svůj vzhled, takže takový ten ideální terč posměchu.

Dvanáct let šikany s nějakými přestávkami velmi ovlivnilo to, jak dnes přemýšlím, jak se chovám a jak reaguji, protože když něco takového zažijete, silně vás to zasáhne. Proto jsem se potom v dospělosti zaměřila na lidská práva. Cítím, že je to něco, za co stojí bojovat. Dá se říct, že v reakci na to jsem založila projekt ‚Zastavme šikanu‘.

My jsme se k tomuto rozhovoru sešly, abychom mluvily o Vaší zkušenosti s genderově podmíněným násilím, kterému jsou vystaveny veřejně aktivní ženy. Rovnou bych nenávistné a násilné projevy rozdělila na dvě roviny – online a offline. Začněme u toho online prostoru. Lze říci, jak se tato genderově podmíněná nenávist či násilí projevuje v online prostoru vůči Vám?

V mém případě lidé hodně cílí na vzhled. Mohla bych dělat víc pro svůj vzhled, ale nedělám to z důvodu, že to považuji za ztrátu času. Je to moje rozhodnutí. Přijde mi nefér, že je na ženy kladen výrazně vyšší požadavek, aby se malovaly, aby utrácely miliony za makeup a podobně. A asi v reakci na to, ale i proto, že mě osobně to neláká, na tom neparticipuji, což v praxi znamená, že podstatná část na mě mířených útoků se týká buď mého vzhledu – nemám udělané nehty, namalovaný obličej, občas mi na bradě vyrostou vousky – anebo skutečnosti, že jsem trans. Tím, že jsem trans, se ode mě o to víc očekává, že budu dbát o svůj vzhled a pokusím se být „tou ženou“.

Proto na tom odmítám participovat. Já jsem žena bez ohledu na to, jestli jako žena pro někoho pasuji (tj. zapadám do toho, že vypadám jako žena) nebo ne. Když jdu na nějakou větší akci, namaluji se, ale to beru spíš jako respekt k akci. Online útoky tedy míří na vzhled, anebo to bývají transfobní komentáře.

Není těžké dohledat mé původní jméno, takže oblíbená kratochvíle mých odpůrců je říkat mi povýšeneckým tónem, jako kdybyste mluvili na 10leté dítě, zdrobnělinou mého původního jména, což je tuplem ponižující. Dál dost často střílí do toho, jaký mám hlas, jak mluvím, že je můj hlas nepřirozený. Já jsem dřív mluvila dost hlubokým hlasem. Pak jsem šla na operaci. Můj hlas prošel velkou obměnou, takže se stále usazuje.

Takové komentáře beru spíš jako záminku k tomu mě zdiskreditovat na základě něčeho, co nemůžu ovlivnit. Ale i moje politická orientace, tedy to, že jsem Pirátka, je cílem online útoků. Také to, že jsem „stará a nevzdělaná“, protože je mi dvacet tři, ale maturovala jsem až vloni.

Kdo je Georgia Hejduková?

Politička, bývalá předsedkyně Mladého Pirátstva, občanská aktivistka a bloggerka. V současné době je také studentkou práv se zájmem zejména o ústavní právo. Věnuje se problematice duševního zdraví, svobodě slova, ochraně soukromí a propagaci politiky mezi mladými lidmi.

Jedná se o zprávy, e-maily, komentáře?

Nejčastěji to jsou komentáře. Občas i nějaká soukromá zpráva. E-mailů už jsem taky pár dostala, zejména když se mnou vyšel článek v některých z tradičnějších, mainstreamovějších médií. Už jsem u pár facebookových stránek takových médií způsobila to, že musely vypnout možnost komentovat, jakou kontroverzi a vlnu nenávisti jsem vyvolala.

Liší se nějakým způsobem obsah komentářů od soukromých zpráv?

Bývá to dost podobné, ale soukromé zprávy bývají horší. Když člověk píše soukromě, dává si záležet, aby to bolelo. Už jsem obdržela i pár telefonátů, kdy si někdo našel moje telefonní číslo. Měla jsem i telefonát, kdy mi někdo vyhrožoval smrtí, že „nás všechny pověsí“.

Jaké pocity jste měla z toho telefonátu?

Já jsem se s tím člověkem snažila chvíli hovořit. Často přemýšlím nad tím, co je motivací těchto lidí k tomu takové věci dělat. Přijde mi, že to jsou lidé, kteří jsou často naštvaní a potřebují si někde vybít zlost. A tenhle člověk měl očividně potřebu vybít si zlost na mně, protože jsem transgender osoba ve veřejném prostoru. Tak mi zkrátka zavolal a řekl mi, že nás všechny Piráty pověsí. Já jsem nad tím tehdy moc nepřemýšlela, protože to bylo v době, kdy se mi útoky tolik neděly.

Zažila jste projevy nenávisti či násilí i v reálném životě?

Ano.

Jak to vypadá a v čem je to jiné od online útoků?

Určitě je to pro mě výrazně víc ohrožující, protože tím, že na internetu člověka ani nevidíte, nemůže vám ani fyzicky ublížit. Já jsem už dostala tolik výhružných zpráv na internetu, že si na to člověk zvykne a nedává tomu už takovou váhu. Ze začátku je to těžké, zejména když jich je hodně najednou.

V offline životě se s nenávistí setkávám méně často, takže o to víc mě děsí. Většinou jsou to jen nějaké poznámky, ale už se mi jednou stalo, že to vypadalo, že mi jde ten člověk vyloženě namlátit. Byla jsem v noční tramvaji a za mnou žena – což je docela překvapující, protože většinou to bývají muži, kteří mají potřebu mě komentovat či ponižovat – pronesla něco ve smyslu, že „by lidi jako já střílela“.

Potom, když jsem se bavila s kamarádkou, která se mnou jela, zařvala na mě „Mlč, nebo si tam pro tebe dojdu!“. Chvíli jsem mlčela. Poté jsem pokračovala v řeči tišeji a ozvalo se „Tys mě neslyšela?“. To už jsem se fakt bála a říkala jsem si, že teď bude záležet na tom, jestli opravdu vstane a půjde ke mně, nebo ne. Naštěstí vystoupila, ukázala mi fakáč, kamarádka na ni zakřičela, ať chcípne, a tím ta konfrontace skončila. Ale musím říct, že dva dny mi z toho opravdu nebylo dobře. Bylo to pro mě hodně silné. Bála jsem se, že se mi něco stane.

Byla ta žena plně při smyslech, nebo byla opilá či pod vlivem jiných látek?

Nejspíš byla opilá. Proto jsem se na ni snažila nereagovat. Tušila jsem, že je-li opilá, její reakce bude přirozeně agresivní. Vyhodnotila jsem, že bude lepší to nechat být. Bohužel jsem to tehdy – zpětně toho lituji – mohla jít někam nahlásit, ale nebyla tam kamera, důkazní prostředky by byly velmi mizerné. Nevěděla jsem, kdo to je, takže jsem to nechala být s tím, že ji snad dostane někdo jiný. Stalo se to relativně nedávno, asi v dubnu.

Zmiňovala jste, že se v reálném životě setkáváte s různými poznámkami na vaši osobu. Čeho se tyto poznámky týkají?

Nejčastěji se týkají mého vzhledu. Ale dostávám poznámky i na duhovou vlajku, když mám u sebe, ale i třeba na placku Danuše Nerudové v době její kandidatury. Zkrátka, když na sobě mám nějaký kontroverzní symbol, který lidi provokuje. Případně můj hlas nebo můj účes.

Nacházíte ještě nějaké rozdíly mezi formami nenávistí či násilí v online versus offline prostoru?

V reálném světě se mi to tolik neděje, což si myslím, že je také tím, že žiji, kde žiji. Praha mi v tomhle přijde hodně liberální a lidé jsou mnohem tolerantnější. Lidé jako já jsou tady docela tolerovaní. Dokážu si představit, že kdybych žila jinde, je to horší. A i když někam vyjedu mimo Prahu, slýchám hodně poznámek, protože lidem asi přijde exotické, že tam přijel někdo jako já.

Kontroverzní témata vyvolávají nenávist

Pozorujete nebo pociťujete, že si v reakci na nenávistné projevy v online prostoru dáváte větší pozor na to, co na sociálních sítích sdílíte? Přemýšlíte nad tím, jaký dopad by to mohlo mít, a na základě toho upravujete formu či obsah svých příspěvků?

Ano. Začala jsem praktikovat takovou autocenzuru velmi rychle. Cítím váhu čtyř tisíc followerů na X a nižších čísel na jiných sociálních sítích. Uvědomuji si, že lidé čtou, co píšu, tím spíš, když se vyjadřuji k něčemu kontroverznímu, zejména LGBTQ+ právům. To dost často naštve hodně lidí. Stejně tak se ráda vyjadřuji k feminismu a to je také velmi výbušné téma. Tudíž určitě podléhám určité autocenzuře. Snažím se přemýšlet nad tím, jestli to nebude pochopeno jinak, než jak to myslím, ověřuji si fakta, ale kolikrát ani to nepomůže, když je něco kontroverzní.

Myslíte si, že vaše příslušnost k Pirátské straně je právě ten červený hadr na býka?

Já si myslím, že je to víc faktorů, které lidi provokují. Já sama o sobě jsem kontroverzní, Piráti jsou také kontroverzní a témata, ke kterým se vyjadřuji, také bývají kontroverzní, takže když se tyto tři faktory spojí, tak to může na lidi působit provokativně. Ale je pravda, že dostávám nenávistné komentáře i pod naprosto nekontroverzní statusy, které se třeba vůbec netýkají politiky – typu „Ty ani nevíš, co seš, tak co to tady komentuješ“. To se na mých sociálních sítích děje prakticky vždy a pořád, ale u kontroverzních témat je to ještě horší.

Lze říci, kdo za takovými nenávistnými či násilnými projevy nejčastěji stojí – ať už v online nebo reálném světě?

Na mě útočí většinou muži – buď mladší, tím myslím do dvaceti let, nebo starší muži, kteří se pohybují v intervalu čtyřicet až šedesát let. Mladší muži většinou chtějí vyprovokovat nějakou moji reakci a moc nad tím obsahem nepřemýšlí. Ale přesto ví, do čeho bodnout. Když si tady otevřu X, mohu i citovat: „Jsi zmutovaná předělaná zrůda, takové pomatence jako ty zavřít do Bohnic a už je nikdy nepustit mezi normální slušné lidi!“ nebo „Mutanti, táhněte pryč s duhou“ nebo taky „LGBTQYZ je nechutná jedovatá ideologie“. Starší muži už jsou lidé, kteří mají nějaká svá přesvědčení, kterým se nelíbí, co říkám, co dělám, a na základě toho útočí. Jejich komentáře většinou bývají propracovanější a věcnější.

Proč si myslíte, že za nenávistnými útoky jsou právě muži?

Existuje taková hypotéza a já tu hypotézu docela zastávám, byť ji nelze empiricky ověřit. A je to proto, že jsem muže jakožto sociální kategorii „zradila“, vzdala jsem se své privilegované mužské role a místo toho chci být ženou. Muži tohle považují za zradu a za něco, co je zavrženíhodné. Zejména hodně maskulinní muži – myslím si, že tohle hodně souvisí s toxickou maskulinitou.

Vy se zabýváte svobodou projevu a prosazujete ji. Nevylučuje se to s tím, že, jak jste sama přiznala, podléháte autocenzuře?

To je velmi těžké. Působení ve veřejném prostoru mě hodně změnilo. Ještě nedávno jsem byla velký příznivec svobody projevu a obecně jsem velký liberál. Dokud to nezasahuje do práv jiných, ať si každý dělá, co chce. Nicméně musím říct, že s postupem času přicházím na to, že zranitelné skupiny je nutné chránit víc než většinovou populaci. Já jsem například měla názorový střet, kdy mi někdo na internetu posílal oběšené translidi a ptal se, kdy taky hodlám spáchat sebevraždu. A to je třeba něco, co bych trestala.

Ten člověk využívá svého práva na svobodu projevu, ale vyzývá cizího člověka k sebevraždě, což je společensky nebezpečné jednání. Stejné je to s těmi výhružkami nebo nenávistnými komentáři. To je ta jedna strana mince. Je pro mě občas velmi těžké nakreslit tu hraniční čáru, protože také vnímám, že omezení svobody projevu by mohlo zajít až k blokaci akademické diskuze nad různými tématy, přičemž já považuji akademickou diskuzi za jednu z nejsvětějších věcí.

To je ta druhá strana mince. Například to, že si teď v Americe navzájem zakazují vydávat knihy, považuji za naprosto šílené. Je to pro mě komplikované. Na jednu stranu chci prosazovat svobodu projevu, na druhou stranu na vlastní kůži cítím, jak moc to může být ubližující. A hlavně, jak moc to může ublížit lidem okolo mě – těm zranitelnějším, kteří jsou s něčím takovým konfrontovaní a nejsou na to připravení. Já jsem na to do určité míry připravena byla (mimo jiné tou šikanou).

Dokážu si představit, že lidi, kteří se s tím nikdy nesetkali, by to položilo. A proto si myslím, že je potřeba před tím lidi ze zranitelných skupin chránit.

Nenávist je o moci a bezmoci

Působíte na více sociálních sítích – pociťujete mezi nimi rozdíly co do četnosti a intenzity online nenávisti?

Nejaktivnější jsem na X, takže tam to pociťuji nejvíc. Taky mi přijde, že online hate se tam nejsnadněji projevuje, byť hate dostávám úplně všude. Už jsem dostala velkou „spršku“ nenávisti na Instagramu, kdy mou fotku sdílela Dělnická mládež se slovy, že „tohle nám tady chce vládnout“. Což nechci. Rozhodně ne sama a rozhodně ne teď.

Zmínila jste, že na vašich sociálních sítích je skupina lidí, kteří vás oslovují vaším původním jménem. O podobném jevu mluví i některé české novinářky – o tzv. organizovaných aktech nenávisti, kdy vypozorovaly, že se na jejich sociálních sítích shromažďují stejné skupiny lidí, kteří jsou možná nějak spojení a domluvení, a útočí společně. Je možné, že se ve vašem případě jedná o něco podobného?

Určitě. Já si toho všímám docela pravidelně. Pamatuji si, že dokonce jednu dobu existovala skupina, která se jmenovala Demokratická žumpa, a její součástí byl člověk, který tam pravidelně sdílel moje tweety. Na mě pak „nalítla místní úderka“ a začali na mě hromadně útočit. Já jsem si z toho dělala legraci, přidala jsem se do té skupiny a napsala jsem tam „Ahoj všichni“. Ve skupině byli dost překvapení. Lidi na tom totiž baví pocit, že jsem bezmocná. Je to o moci, takže jim tyto struktury ráda nabourávám.

Dá se říct, že si tak berete zpátky sílu?

Jednak si beru zpátky sílu, jednak si ale buduji u lidí respekt. Chci ukázat lidem, že se jich nebojím, což je pravda. Já vím, že většina z nich jsou lidi, kteří jen trollí, nebo by mi to nikdy neřekli do očí, což neznamená, že to na mě nemá efekt. Ale nabourávat jim tuhle mocenskou kontrolu je podle mě efektivní. Nebo na to občas reaguji vtipně. A dokonce jsem měla svého osobního hatera, co měl účet na X, kde jenom hejtoval můj profil. Pak jsem ho teda zablokovala.

Dlouho jsem lidi neblokovala, protože jsem chtěla vědět, jak to vypadá. Ale v poslední době hlavně kvůli mému duševnímu zdraví jsem začala lidi blokovat, zejména ty opakované hatery. Já sama sebe posuzuji hodně přísně, takže dokud někdo není vyloženě otevřeně transfobní, neblokuji ho. Dříve jsem respektovala i transfobní názory, ale už jsem se v tomto směru posunula a řekla jsem si, ať si to dělají jinde, ne na mém profilu, protože to je můj osobní prostor.

Lze říct, kdy se nenávist nebo násilí nejvíce projevuje? Je to kontinuální stav, nebo to přichází ve vlnách, popřípadě kdy je nejintenzivnější?

Do nějaké míry je to kontinuální. Jsou účty, které komentují všechno, co dám na sociální sítě. Nejvíc to přichází, když hovořím o genderu nebo LGBTQ+ lidech. Takže taky záleží na obsahu těch příspěvků. Ale největší online hejt na mou osobu jsem zaznamenala, když jsem se v roce 2021 stala předsedkyní tehdy ještě Mladých pirátů. Demokraticky jsme odhlasovali, že se přejmenujeme na Mladé pirátstvo, aby byl název spolku více inkluzivní vzhledem k tomu, že jsme apelovali na to, aby bylo ve spolku více žen. Napsali jsme tiskovou zprávu a vydali jsme to.

Já jsem v tiskové zprávě nebyla zmíněná, ani jsem nebyla iniciátorem takové změny. Ale asi tím, že jsem trans, spoustu lidí to vyprovokovalo. Ještě ten den to mělo na Facebooku padesát tisíc zhlédnutí, druhý den sto tisíc, pak sto padesát. Poté mě kontaktoval Reflex a CNN Prima News, jestli s nimi nechci udělat rozhovor. Obojí jsem odmítla, protože jsme ve spolku byli domluvení, že to nebudeme mediálně živit. I vůči mému kolegovi, který to inicioval, se spustila velká vlna nenávisti. Nicméně bez mé autorizace se mnou vyšel článek v Expres.cz, kdy vykradli fotky z mého Instagramu.

Lidé pak začali postovat moje fotografie a já jsem v reakci na to do jednoho vlákna na sociální síti napsala „Haha, tak jste si našli mou fotku“. Na to mi přišlo spoustu obrázků oběšených translidí a výzev ke spáchání sebevraždy. Pak mi začaly chodit zprávy. Natočila o mně video Jana Bobošíková, kde řekla, že jsem dokonce transgender lesba. Načež její video nasdílel Tomio Okamura. Ve výsledku o mně napsal článek Expres.cz, něco vyšlo na Extra.cz, pak ještě na dalších obskurních webech – Neviditelný pes něco zmínil, Parlamentní listy si na tom taky smlsly. Ten týden jsem ležela mnoha lidem v žaludku. V Google trendech moje jméno vyskočilo nahoru neuvěřitelným způsobem. No a já jsem se z toho málem sesypala, se přiznám.

Status quo je pro muže výhodný

Jak to probíhalo, jestli se můžu zeptat?

V té době jsem pracovala pro Adélu Šípovou. Od ní a od její tehdejší asistentky se mi dostalo velkého pochopení a podpory. Nabídly mi, ať si klidně vezmu týden volna, protože chápaly, že tohle je fakt strašné. Na konci týdne jsem už nemohla a napsala jsem na vnitrostranický kanál, že končím, že na to kašlu, že ukončím členství ve straně, protože ji poškozuji. Načež se mi ozvaly hlavně Pirátky-ženy a udělaly mi ženský kruh přes videohovor.

Hodně mi pomohly. Snažily se mě podpořit, říkaly mi, že jsem dobrá a že to nemám vzdávat. To bylo krásné. Druhý týden už to bylo lepší a pak už to bylo v normě, ale tohle pro mě byl asi ten nejkritičtější týden. Byla jsem zvyklá být pod tlakem, ale tohle jsem ještě nikdy předtím nezažila. Přestože jsem se musela vyrovnávat s mojí tranzicí a reakcí okolí, unést takový hate bylo náročné, protože ty věci, které o sobě čtete, se vám zaryjí do kůže. A hlavně jsem měla strach, jestli nepoškozuji něco většího a jestli to, co dělám, dělám dobře.

Překvapuje mě, že váš první instinkt byl „hlavně nepoškodit stranu“ – že se soustředil na ten politický dopad a byl orientovaný ke komunitě, přestože nenávist padala na vás jako jedince.

Já si myslím, že stranická reputace je něco, o co musíme pečovat všichni. Já jsem v té době byla členkou strany tři roky a dala jsem do toho velké množství času. Věděla jsem, že nechci stranu poškodit. A navíc někteří mužští straníci na ten popud řekli, že Mladé pirátstvo poškozuje stranu, a já jsem si to vzala hodně osobně.

Jestli to chápu dobře, snaha Mladého pirátstva o inkluzivnější prostředí pro ženy v politice se zvrtla v transfobní přestřelku v různých médiích a na sociálních sítích v České republice?

No, ano. A nebylo to bohužel naposledy. Pak jsem taky jednou kritizovala výroky Miloše Zemana o tom, že transgender lidé jsou bytostně odporní, a to se taky zvrhlo ve vodopád transfobních nadávek na Novinkách.

Obecně – jaké jsou podle vás hlavní příčiny nenávistných projevů na veřejně aktivní ženy?  Jaké faktory přispívají k šíření této nenávisti a násilí?

Já si myslím, že je to hlavně anonymní povahou online světa. Vy toho člověka nevidíte, což podle mě dost odbourává přirozené bloky k tomu nechovat se neslušně. I já to na sobě občas cítím, že jsem v online prostoru agresivnější, ačkoliv ne natolik abych někoho urážela. Ale vnímám, že když se s člověkem bavím osobně, jsem smířlivější a méně se dá dezinterpretovat, co tvrdíte. Když člověk něco napíše, dá se to pochopit různě, ale když mluvíte, můžete věci dovysvětlit.

Veřejný prostor také dlouhodobě podléhá mužské představě o tom, že ženy by měly nějak vypadat a nějak se chovat. Lidé, kteří ženy objektivizují a nejsou obvykle spokojení v životě, mají potřebu si tu frustraci na někom vylít. Úspěšné ženy ve veřejném prostoru pro ně nesplňují představu toho, co má žena dělat – ženy by podle nich měly být primárně hezké, měly by se hezky oblékat a neměly by chtít narušit status quo. Proto se je snaží z veřejného prostoru vytlačit.

To, co ženské hnutí posledních sto padesát let dělá, je právě narušování toho statu quo – ženy nesměly volit, nemohly chodit na univerzity, nemohly kandidovat ve volbách a podobně. A někteří mají pocit, že to zachází „až moc daleko“ a cítí potřebu je vytlačit, protože ztrácí kontrolu.

Proč si myslíte, že mají muži takový zájem na tom udržovat status quo?

Protože je to pro ně výhodné. Tím, že prostor ovládají muži, jsou to oni, kteří nastavují agendu. A nedostane se tak na ženská témata. Je to stejná otázka, jako proč bychom měli mít padesát procent žen v Parlamentu – protože poslanci si vybírají, jaká témata budou řešit, a když tam bude víc žen, budou se spíš řešit témata, která jsou ženám blízká – například rodičovské příspěvky, místa v mateřských školkách, celkově sociální témata.

Neříkám, že muži nemohou řešit tato témata, mohou a řeší. Ale ženy k tomu budou spíše inklinovat. A to stejné platí s veřejným prostorem – když jsou ženy vytlačované, jsou řešeny spíše mužská témata než ta ženská. A to je škoda.

Myslíte si, že muži projevují tuto nechuť a nenávist k přítomnosti žen ve veřejném prostoru vědomě, nebo nevědomě?

Někteří vědomě, ale jinak spíš nevědomě. Někteří muži si jsou vědomi toho, že cílem je vytlačit ženy z veřejného prostoru – „běž zpátky do kuchyně“ je takový typický příklad. A pak jsou muži, kteří si to neuvědomují, a když je s tím konfrontujete, popírají to. Do toho spadají i obhajování tvrzení „Nepotřebujeme žádná opatření pro ženy v politice, protože tam nechtějí“.

Každý kdo kdy v politice působil, ví, že politické prostředí je pro ženy nepřátelské a nevýhodné, ať už tím, že na nich leží péče o rodinu, nemohou zůstávat tak dlouho v hospodách, ale taky tím, že jsou ženy odmala učeny, aby byly „jemné dámičky“, což není slučitelné s tou tvrdou politikou. Muži to často obhajují. Mají pocit, že kdyby to bylo vyrovnané, budou v nevýhodě.

Dá se očekávat, že každý veřejně činný člověk je vystaven nenávisti a násilí. Mluvíte-li o této problematice s vašimi mužskými kolegy, v čem se vaše zkušenosti liší?

Kritika směřující na muže je daleko věcnější. Moji mužští kolegové nejsou vystavováni poznámkám na vzhled. Kolega z Mladého pirátstva třeba dostává hate za to, že je mladý, je mu osmnáct let. Lidé si myslí, že tomu nerozumí, což mi přijde obsahově dost podobné těm komentářům, které míří na vzhled, protože to nemá nic společného s kvalitou práce a člověk s tím navíc nemůže nic dělat.

Zajímá se o politiku jako mladý, což je dobře, mladí lidé tam mají být a ta nenávist má zase za cíl udržet status quo. Taky dostávám hejt na to, že jsem mladá a ničemu nerozumím, ale ne tolik jako na ten vzhled.

Nahlašovat projevy nenávisti policii má smysl

Jak vy osobně se stavíte k nenávisti či násilí? A změnil se váš přístup k tomu v průběhu času?

Částečně to ignoruji, občas to čtu, protože mě zajímá, co si lidé myslí. Snažím se nebrat si to moc k srdci, protože většina toho není objektivní, tudíž nemá cenu se tím zabývat. Efekt to má samozřejmě. Nepomáhá to mému sebevědomí. Ale naučila jsem se v zájmu zachování mého duševního zdraví, že to vypínám, nečtu, snažím se to ignorovat, blokuji účty na X, blokuji telefonní čísla. Už to nepotřebuji slyšet.

Ale to je relativně velká změna, kterou jsem učinila až docela nedávno. Když to není konstruktivní kritika, proč by to tam mělo být? Byť nejde zablokovat všechno. Dospěla jsem k tomu, že nenávist není normální a nemůžeme ji tolerovat. Snažím se tyhle věci z veřejného prostoru vytlačovat a neignorovat je.

Pokud registrujete nějaké výroky, které už jsou za hranou nenávistných komentářů nebo se jedná o výhružky, řešíte nebo řešila jste je s policií?

Řešila jsem to s policií, a to konkrétně výhružku „Napíchl bych je všechny na kůl přes tu jejich nově udělanou píču“, která se objevila v komentářové sekci na Extra.cz. Dotyčný dostal podmínečné zastavení trestního stíhání na rok. Upřímně mě k takovému řešení pobídli lidé ve straně – neříkám, že to nebyla moje iniciativa, já jsem s tím samozřejmě souhlasila a bylo to na mně – ale oni mě upozornili na to, že bych to měla řešit právně a dali mi kontakt na našeho právníka.

Řekla jsem si, že uděláme takový exemplární příklad. Právník Pirátské strany mi pomohl vypracovat trestní oznámení, já jsem to nahlásila a byla jsem na policii na podání vysvětlení. Poté to policie řešila s dotyčným, který se přiznal, sepsalo se to a bylo.

Považujete to za zadostiučinění, nebo byste požadovala větší trest?

Mně to stačilo. Nechtěla jsem, aby se to táhlo. Nechtěla jsem z toho dělat proces. Já jsem žádné odškodnění nechtěla. Chtěla jsem, aby si to uvědomil, což se snad stalo. Jsem ráda, že jsem to udělala.

Myslíte, že má smysl nahlašovat to na policii? Mělo by se to dělat?

Určitě, stoprocentně. Když je to za hranou, určitě. I když to není za hranou, tak to aspoň zkusit. A budu to dělat dál, pokud se to objeví.

Přemýšlela jste někdy o omezení nebo ukončení svého působení ve veřejném prostoru právě proto, že ta nenávist už byla tak nesnesitelná?

Ano, ale nikdy to nedošlo do pokročilejší fáze, že bych to zvažovala vážně. Spíš to byly zoufalé momenty a vykompenzovala jsem si to autocenzurou.

Co vás v těchto zoufalých momentech přimělo zůstat?

Přesvědčení, že by to nebylo morálně správné. Myslím si, že ve veřejném prostoru může být každý. Politika je pro všechny bez ohledu na to, jestli je člověk mladý, starý, muž, žena, nebinární osoba. Kdybych se vzdala této participace, nemohla bych se podívat sama sobě do očí. Nechci ustupovat těmto lidem, kteří mě z drtivé většiny nesnáší proto, kdo já jsem a ne kvůli tomu, že dělám nějaké komunikační chyby, že si myslím věci, které podle nich nejsou správné, ale kdo já jsem.

A to je špatně. Politika je pro všechny a veřejný prostor je všech, nejenom některých.

Pečujte o své duševní zdraví

Nemyslíte si, že pro službu společnosti jdete docela na úkor vy sama a vaše zdraví? Nechci znít sugestivně, ale napadlo mě to. Ta otázka se nabízí.

Ano, mám ten pocit často. Ale pořád mi to za to stojí. Pořád si myslím, že to má cenu. Lidská práva stojí za to bojovat. Jsou lidé, kteří za to položili život, a to nejmenší, co já můžu udělat, je, že se veřejnosti vystavím. Nemusím, ale chci, protože mi to přijde morálně správné.

Co byste poradila ženám aktivním ve veřejném prostoru – ať už těm potenciálním nebo těm, které v něm již působí?

Najít si podpůrný okruh lidí, to je pro mě osobně nejvíc. Moji kamarádi mě hodně podporují, což mi umožňuje v tom pokračovat. Taky dávat si pauzy, jet na čtrnáct dní mimo a vědět, že se nemusím vyjádřit ke každé kravině. Být schopna oprostit se od toho, jít do lesa, pečovat o své duševní zdraví.

Dávat si pozor, ať to nejde za hranici, kdy to člověka poškozuje. Kdyby se vám zhoršovalo duševní zdraví, nestojí to za to. Pociťuji dilema, že já to do jisté míry dělám a je to moje osobní volba. Ale je důležité vědět, že je v pohodě toho nechat, a nastavit si svoje hranice.

Jenže zde vychází na povrch psycho-sociální diskrepance – na duševní zdraví více dbají ženy a vzhledem k tomu, že politika umí být tvrdá, jak jste sama řekla, jsou ženy také náchylnější k tomu, že do politiky vstoupí a zase rychle odejdou.

To je velmi dobrá poznámka. Já si myslím, že nikdo nemůže po nikom chtít, aby se člověk dobrovolně vystavoval lynči, po nikom, ani po mužích ani po ženách. Je důležité si uvědomit, že ten veřejný prostor umí být krutý, ale já si pořád myslím, že stojí za to tam být. Mně pomáhá vědět, že to dělám pro jiné lidi.

Ale je potřeba myslet na své duševní zdraví a pečovat o něj. Také má smysl o tom mluvit. Ženy neodchází z politiky, protože by tam nechtěly být. Ale protože jim to za to nestojí.

Co myslíte, že by pomohlo systémové redukci nenávisti či násilí na veřejně činných ženách? Co nebo kdo by musel zasáhnout, aby došlo k nějaké změně, jestli něco takového vůbec existuje?

Určitě nám pomůže víc žen v politice, protože najednou bude víc cílů. Nenávist se více rozptýlí a na individuální úrovni to bude menší tlak. Taky by pomohlo, aby na to politické strany braly ohled, protože dost často to strany nemají jako prioritu. Taky aby se víc stíhaly zločiny z nenávisti na internetu a aby se mluvilo o tom, že se to stíhá.

Aby to lidem nestálo za to psát. Mluvit o tom. Pozitivně podporovat ženy ve veřejném prostoru. Je celá řada opatření, která může podniknout jak stát, tak politické strany, ale i jednotlivci. Je a mělo by to být společenské téma, které vyžaduje akci na více dimenzích.

Jak by mohly nevládní organizace, jako je třeba Fórum 50 %, podporovat veřejně aktivní ženy, které jsou vystaveny nenávisti?

Jednak zprostředkovávat networking veřejně aktivních žen, protože hodně pomáhá, když víte, že v tom nejste samy, a jednak vytvářet veřejnou debatu podloženou daty. Politici mají často širokou agendu a tohle téma tam zapadá. Ale právě organizace, jako je Fórum 50 %, se tomu může věnovat naplno, může přinést data a fakta.

Vzhledem k tomu, že jste souhlasila s poskytnutím rozhovoru, předpokládám, že je pro Vás tohle téma důležité. Proč považujete za potřebné na tuto problematiku upozorňovat?

Myslím si, že to téma je důležité, protože velmi ovlivňuje veřejný prostor – ovlivňuje to, o jakých tématech se bavíme, jaké zákony prosazujeme a jaká společnost jsme. A je to začarovaný kruh, ze kterého pokud se nevymotáme, nikam se neposuneme.

Je něco, co byste chtěla na závěr zdůraznit?

V rozhovoru jsme se bavily o genderově podmíněném násilí na ženách-političkách. Ale neměli bychom zapomínat i na násilí a nenávist, které jsou vystaveny menšiny. Ta problematika je úzce propojena – jedná se o dvě sociální skupiny, které nemají moc, jsou v nevýhodě a existuje zde snaha vytlačit je z veřejného prostoru. Je určitě na místě se tedy bavit i o tomhle.

Čím větší menšina to je a čím méně známá je veřejnosti, o to víc nenávisti je vystavena. A na závěr – pečujte o své duševní zdraví.

Rozhovor vedla Aneta Straková


Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.

A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.


Norské fondy 2014–2021

Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů

Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

březen 52024
březen 122024
březen 142024
březen 192024

Města a obce pro všechny

diskusní setkání