www.padesatprocent.cz › Rozhovor s PhDr. Jitkou Gelnarovou, Ph.D. – 100 let volebního práva pro ženy

Rozhovor s PhDr. Jitkou Gelnarovou, Ph.D. – 100 let volebního práva pro ženy

Náš seriál věnovaný 100. výročí udělení volebního práva ženám slavnostně zakončíme rozhovorem s Jitkou Gelnarovou, kurátorkou Národního muzea, vysokoškolskou pedagožkou a spoluautorkou právě probíhající výstavy Za volební právo žen.

Letos se snažíme zamýšlet nad tím, co znamená, že si ženy před sto lety vybojovaly volební právo. Vy se českým ženským hnutím dlouhodobě a do hloubky zabýváte. Zaujalo Vás v poslední době při studiu ženského hnutí a boje žen za volební právo něco nového?

V posledních letech se tomuto tématu věnuju především ve spojení s hmotnou pamětí. Ať už při přípravě výstav spojených se současným výročím (Vlastním hlasem, Za volební právo žen), nebo při vlastním „sbírání“ ženského aktivismu ve snaze pomoct jeho hmotnou paměť uchovat. Nad historií ženských hnutí a aktivismu tedy přemýšlím hlavně skrze předměty, spojené s konkrétními osobnostmi, událostmi a činy. Je fascinující, co všechno se z těchto předmětů a jejich příběhů můžeme dozvědět o charakteru hnutí, cílech, metodách práce aktivistek apod. A také, co nám říkají bílá místa v muzejních sbírkách. Mezery v hmotné paměti jsou odrazem celkového zneviditelnění tradice ženského hnutí v naší kolektivní paměti jako takové. O to víc mě těší, když se nám podaří předměty, které se dochovaly, dostat zase na světlo. Nedávno jsme třeba vystavili bustu Františky Plamínkové, kterou vytvořili Karla Vobišová a Josef František Žák. Tato busta nebyla nikdy předtím vystavena, proto mám z jejího zveřejnění velkou radost.

Busta Františky Plamínkové od Karly Vobišové a J. F. Žáka

Které osobnosti té doby Vás konkrétně inspirují a na které se třeba neprávem zapomíná?

Asi nejsem jediná, kdo by odpověděl, že právě Františka Plamínková. Vždycky mě fascinovala jakousi kombinací houževnatosti, až bych řekla umanutosti, a dokonalé znalosti věci, připravenosti a profesionality. Její činy a životní příběh asi nemůžou nechat člověka chladným. Ona sama se do našeho povědomí, i když s obrovským zpožděním, konečně postupně vrací, díky práci mnoha lidí. Ale zapomenuta nebo pozapomenuta zůstává řada dalších inspirativních osobností ženského aktivismu. Z doby boje za volební právo žen jsou to třeba Karla Máchová, Františka Skaunicová, Marie Tůmová nebo Zdeňka Wiedermannová-Motyčková. Těm všem my ženy vděčíme opravdu za mnoho. Ale taky všem těm neznámým ženám, které sbíraly podpisy pod petice, rozdávaly letáky, přesvědčovaly, vysvětlovaly, dělaly všechnu tu mravenčí práci, která měla obrovský politický význam.

Těší mě ale, že sílí snahy s naší děravou pamětí něco dělat, tendence ta zpřetrhaná pouta znovu navazovat. Vzniká řada popularizačních projektů, skvělé dětské knížky, které dětem představují odvážné ženy z minulosti jako rolové modely. A dnešní aktivistky a aktivisti si v nich postupně nacházejí vzory pro své vlastní boje.

Byl zájem tehdejších žen o politiku něco výjimečného? Jak přijímaly řadové ženy myšlenky ženského hnutí, nemluvě o volebním právu?

Počátek 20. století představuje ve vztahu k politické participaci žen takovou křižovatku. Na jedné straně tu vidíme novou generaci ženských aktivistek, které už své požadavky neomezují jen na vzdělání nebo na možnost žen se uživit, ale jde jim o politická práva. Vedle toho tu však máme masu žen, která byla vnímána a také se většinově sama vnímala jako nepolitická a o významu politické participace a reprezentace neměla tušení. Feministické aktivistky tak stály mezi dvěma póly. Stály mezi politickými autoritami, na které se obracely „jménem žen“, a samotnými ženami, které se snažily přesvědčit o významu toho, co prosazují. O ženách mluvily jako o „spící armádě“, kterou je potřeba probudit.

Myslíte si, že byly české ženy ve snahách o volební právo v něčem unikátní ve srovnání se světem? Odkud braly inspiraci?

Metody boje za volební právo žen a strategie aktivistek vždy závisely na kontextu, ve kterém se pohybovaly. Jiné metody dávaly smysl např. v USA, jiné v českých zemích v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie. Český boj za volební právo žen se neodehrával tolik venku na ulici, ale spíše uvnitř. Aktivistky pořádaly manifestační schůze, psaly petice, organizovaly přednášky pro ženy, psaly články do novin, lobbovaly u konkrétních politiků. Nejsou pro ně charakteristické velké demonstrace a manifestační pochody jako v USA nebo Velké Británii, ani militantní metody přímé akce, které byly typické pro část britských aktivistek. Jednoduše proto, že podmínky byly jiné, v českém kontextu by to nebylo příliš efektivní. Důležitá zde byla naopak dovednost pohybovat se v nepřehledném terénu složitých volebních pravidel, což české aktivistky zvládaly dokonale.

Zahraniční inspirace ale byla velmi důležitá. V časopisech spojených s ženským hnutím se psalo o dosažených úspěších hnutí za volební právo žen ve světě, o prvních starostkách, např. v USA, nebo o prvních poslankyních třeba ve Finsku. Ty fungovaly jako rolové modely, ukazovaly, že to je možné. Velkou inspirací pro české aktivistky byly právě Finky, které získaly volební právo už v roce 1906, a o rok později jich už 19 zasedlo v parlamentu.

Před samotným získáním rovného volebního práva pro ženy už se objevily ženy jako kandidátky na poslankyně (v roce 1908 Karla Máchová, v roce 1912 Božena Viková Kunětická atd.). Jaké si myslíte, že byly jejich primární motivace pro vstup do politiky?

Tady je potřeba nejprve říct, že některé ženy v českých zemích volební právo měly už před první světovou válkou, v rámci kuriového volebního systému, zejména do českého zemského sněmu a obcí. Patrně to bylo dáno tím, že v době, kdy ty volební řády vznikaly, nikoho nenapadlo, že by ženy mohly jít volit. A tak je nikdo explicitně nevyloučil. Volební řád do sněmu výslovně nevylučoval ani možnost žen kandidovat. Na počátku 20. století se ale chystaly reformy, které měly pasivní volební právo žen zrušit. Zmiňované kandidatury žen byly primárně veřejným protestem proti těmto tendencím. Měly manifestovat nárok žen na volební právo a celkově zviditelnit téma volebního práva žen ve veřejném prostoru, což se jednoznačně povedlo. Aktivistky prezentovaly volbu ženy do sněmu jako věc národního zájmu, jako obranu „dávných práv českých žen“ před „rakouským zpátečnictvím“, což se ukázalo jako úspěšná strategie.

Tehdejší ženy určitě zažívaly mnoho bariér pro vstup do politiky. Mohla byste nám některou z nich přiblížit?

Ženy v období dlouhého 19. století byly rodinou, školou i církví socializovány do role politické ne-aktérky. Bylo jim vštěpováno, že jejich životním úkolem je být dobrými manželkami a matkami, působit v soukromí domova. Realita tomuto ideálu soukromé ženy zdaleka neodpovídala, na přelomu století přibližně třetina žen pracovala mimo domácnost, zejména jako služky, dělnice, nádenice. Ženy měly v té době zákonem výslovně zakázáno zakládat politické spolky nebo být jejich členkami. A ve většině případů neměly volební právo. Paradoxně ale mohly působit v politických stranách, protože činnost stran zákon nijak neupravoval. Máme tu tedy už první političky, z nichž některé samy neměly volební právo. V samotných politických stranách narážely ženy samozřejmě na řadu bariér.

Výstava Za volební právo žen

Jaké byly vlastně ty nejsilnější argumenty pro a proti vstupu žen do politiky?

Aktivistky za volební právo žen a jejich podporovatelé argumentovali, že ženy jako občanky mají nárok na to být v politice reprezentovány, tedy podílet se na vytváření zákonů, které na ně samotné dopadají. Poukazovali na to, že ženy plní občanské povinnosti, ať už jako matky, nebo tím, že pracují a odvádějí daně, a mají tedy nárok na občanská práva.

Odpůrci naopak varovali před rozvratem ustáleného společenského pořádku. To jsou ty karikatury, kdy žena řeční někde v parlamentu a její zoufalý muž stojí u sporáku a všude kolem je chaos, který byl v podstatě metaforou hrozícího chaosu ve společnosti jako celku. Odpůrci volebního práva žen hovořili také o tom, že ženy ztratí v politice svoji ženskost. Aktivistky poukazovaly na pokrytectví takové argumentace, na to, že když ženy pracují 14 hodin v továrně u stroje, nikdo se o jejich ženskost nebojí. Argumentovaly naopak tím, že ženy musí své specifické „ženské vlastnosti“ do politiky vnést, měly politiku zjemnit, umravnit. Měly tam také uplatnit zkušenosti, které nabyly v domácnosti, měly v politice uklidit, zamést nepořádek, vyvětrat, apod.

Odpůrci volebního práva žen argumentovali i tím, že ženy o volební právo stejně nestojí, nebo že nejsou dostatečně „politicky zralé“. Aktivistky odpovídaly, že pokud toto není překážkou udělení volebního práva mužům, nemůže tomu tak být ani u žen. Oblíbeným argumentem odpůrců bylo také to, že ženy neplní vojenskou povinnost, neodvádějí daň z krve. Aktivistky kontrovaly tím, že ženy daň z krve odvádějí tím, že rodí děti. Některé z aktivistek přímo odmítaly vojenskou povinnost jako takovou. V českém prostředí byla častým argumentem odpůrců volebního práva žen také obava z toho, že ženy budou volit klerikály. Tuto obavu aktivistky částečně sdílely, ale argumentovaly tím, že je potřeba ženy vzdělávat, aby k tomu nedošlo, ne jim upírat práva.

Je pro vás překvapivé, že byly tehdy mezi odpůrkyněmi volebního práva žen i ženy samotné?

Vůbec ne, pro řadu žen to znamenalo znejistění do té doby fungujících životních strategií, které si v rámci velmi omezeného prostoru, který jim byl vymezen, vytvořily. Odpovídalo to tomu, do čeho byly ženy společností od malička socializovány.

Velmi překvapivé je zjištění, že část ženského hnutí (např. Výbor pro volební právo žen) pracovala „na hraně zákona“. Je známo, že např. sociální demokratce Karle Máchové bylo zakázáno působit ve školství. Jak si vysvětlujete, že se třeba Františka Plamínková nebála riskovat své postavení a výraznějšímu postihu se vyhnula?

Pokud jde o samotný Výbor pro volební právo žen, jeho aktivistky sice pracovaly na hraně zákona, ale nikdy ne úplně za jeho hranou. Uměly ten omezený zákonný prostor využít do poslední skulinky, různě ho nafukovat. Jak už bylo řečeno, ženy nemohly v té době zakládat politické spolky, Výbor pro volební právo žen proto nebyl spolkem, ale pouze neformální skupinkou několika žen, které se scházely večer po práci. Výbor také nemohl pořádat schůze, a tak je pořádaly aktivistky jako soukromé osoby. Právě aktivistky Výboru přišly také na tu mezeru ve volebním řádu, která umožňovala ženám kandidovat do českého zemského sněmu. A rovnou jednu ze svých členek, Marii Tůmovou, vyslaly do voleb a uspořádaly jí velmi profesionální volební kampaň. Řídily se heslem, co není zakázáno, je povoleno.

Ještě před získáním volebního práva řešily ženy otázku, jak a s kým spolupracovat. Myslíte si, že se např. spolupráce s muži tehdy osvědčila?

Osvědčila se ad hoc spolupráce s konkrétními muži, resp. konkrétními politiky, kteří požadavek volebního práva žen podporovali. Ti fungovali jako spojky mezi aktivistkami a politickými autoritami, předkládali petice, doprovázeli deputace aktivistek do parlamentu apod. V rámci tehdejšího politického systému monarchie, resp. Předlitavska, to ani jinak nešlo. Zdaleka to ale neznamená, že by tu existovala většinová podpora ze strany mužů. A také samotné české politické strany měly k volebnímu právu žen velmi ambivalentní postoj. Občas máme tendenci si spolupráci českých ženských aktivistek s muži trochu idealizovat.

Mohla byste se zamyslet nad tím, co si od našich předchůdkyň můžeme vzít do dnešních dnů?

Asi schopnost neusnout na vavřínech a rozpoznat tendence omezování práv žen, které nemusí být na první pohled viditelné a přicházejí často plíživě a nenápadně. Aktivistky, které před 1. světovou válkou bojovaly za volební právo žen, si byly velmi dobře vědomy, že volebním právem to nekončí. Za první republiky byly velmi kritické k tomu, že rovnost garantovaná ústavou nepřešla v mnoha směrech do žité praxe a že samy politické strany berou ženy spíše jako hlasovací materiál než jako rovnocenné občanky a politické aktérky. Zároveň se hlasitě stavěly proti tendencím omezovat už získaná práva žen, např. proti sílícím tlakům na omezení placené práce vdaných žen. To pak skutečně uvedla do praxe druhá republika, kdy vdané veřejné zaměstnankyně byly propuštěny z práce. Historie ženského aktivismu nám ukazuje, že ženská emancipace rozhodně není lineární proces a už jednou dobytá práva je možné zase ztratit.

Rozhovor připravila Lenka Slívová

PhDr. Jitka Gelnarová, Ph.D.

Kurátorka Národního muzea, Oddělení novodobých českých dějin. Působí také jako vysokoškolská pedagožka na Institutu politologických studií FSV UK a Katedře genderových studií FHS UK. Je autorkou výstav a vědeckých prací s tematikou genderové historie, historie žen a dějin českého ženského hnutí. Výstavu Za volební právo žen, kterou J. Gelnarová připravila spolu s kolegyněmi Danou Musilovou (FF UHK), Marií Bahenskou a Janou Malínskou (MÚA AV ČR), můžete navštívit v Národním památníku na Vítkově (sledujte aktuální informace ohledně otevírací doby). https://www.nm.cz/historicke-muzeum/za-volebni-pravo-zen

Projekt "100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice" je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!