Vy se českým ženským hnutím zabýváte. Zaujalo Vás v poslední době při studiu ženského hnutí a boje žen za volební právo něco?
Znovu si uvědomuji, že získání volebního práva žen nebylo tak samozřejmé, jak si v dnešním podání leckdy přečtu. Nespadlo ženám do klína vlivem první světové války. Zapomíná se na stovky předválečných ženských schůzí a tisíce podpisů pod peticemi za volební právo žen.
Připomeňme si i mohutná pražská shromáždění z jara 1918, kde se ženy hlásily ke slovu v politickém životě příštího samostatného státu. Jak to dopadlo? V červenci 1918 byl ustaven Národní výbor československý, zárodek budoucího parlamentu. Měl celkem čtyřicet dva členů, ale ani jednu ženu! Podezřívám české poslance, kteří před válkou v říšské radě občas předložili návrhy na volební právo žen, že zároveň tajně doufali, že věc vyšumí. Při první příležitosti, kdy měli předvést, jak vážně to s politickou rovnoprávností žen myslí, zklamali na celé čáře. Ženy během války udržovaly v chodu hospodářství země, ale do národního výboru se začlenili pouze muži. I mezi nimi byla velká strkanice. Sice strana českých socialistů nabídla místo Františce Plamínkové, ale jen jako náhradnici. Odmítla, připadalo jí to nedůstojné.
Ostatní politické strany se výběrem dámy ani neobtěžovaly. Františka Plamínková a jiné ženy proto opět svolávaly schůze v centru a na periferiích Prahy a obíhaly vůdce politických stran. Vysvětlovaly a přesvědčovaly. V polovině listopadu 1918 se přece jen domohly osmi křesel v Revolučním národním shromáždění. Pak si hlídaly, aby se volební právo žen dostalo do ústavní listiny.
Které osobnosti té doby Vás nejvíce inspirují a na které se neprávem zapomíná? Jak si vysvětlujete, že jsme měli vcelku dost žen, které měly silné politické motivace?
Překvapilo mě, kolik učitelek, umělkyň, spisovatelek a novinářek se už v dubnu 1918 hlásilo ke vstupu do České státoprávní demokracie. Ve svém textu Českým ženám! se odvolaly na význam žen a matek za války a hlásily se ke spoluúčasti na věcech veřejných. Prohlášení podepsaly například Libuše Bráfová, vnučka Františka Palackého, malířka Zdenka Braunerová, Marie Gebauerová z rodiny jazykovědce, Bohuslava a Vilma Sokolovy, jejichž otec a bratr byli říšskými poslanci, Renata Tyršová, nositelka sokolských tradic. Jejich otcové si sotva kdy pomysleli, že dcery se jednou budou politicky vyjadřovat. Z mladších jmenujme třeba novinářky Zdenku Háskovou a Miloslavu Sísovou nebo sociální pracovnici Olgu Stránskou-Absolonovou. Právě pravicová Česká státoprávní demokracie, později přejmenovaná na Československou národní demokracii, však ženě nenabídla ani jednu poslaneckou židli, ač jich měla k dispozici čtyřicet. Posadila tam sice Boženu Vikovou-Kunětickou, ale tu nešlo ignorovat, jelikož byla v roce 1912 zvolena poslankyní. Její mandát zkrátka pokračoval.
Z méně známých jmen v ženském hnutí jsem v poslední době studovala Elišku Purkyňovou, vdovu po vnukovi slavného vědce J. E. Purkyně. V současném povědomí je spíš budovatelkou Útulného domova, dnes penzionu pro důchodce v Praze-Dejvicích. Oceňuji u ní, že už na přelomu staletí jako jednatelka Ústředního spolku českých žen usilovala o to, aby spolek dosavadní lidumilnost doplnil systematickou sociální prací mezi lidmi na okraji společnosti. Druhou ženou, jejíž jméno jsem neznala, je Božena Kubíčková. Od mládí byla dobrovolnicí v sociální péči na Smíchově, po válce byla zemskou poslankyní za národně socialistickou stranu. V roce 1937 stanula v čele Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy. Jako žena dosáhla historického postavení, řídila instituci se stovkami podřízených, ale jen do příchodu Němců v březnu 1939.
Kde ženy braly politickou motivaci? Tušily předzvěst nové éry. Ve zlomových časech se vždycky odvážily k veřejnému činu a muži jim v té chvíli nebránili, protože je potřebovali. Vzpomeňme na Francouzskou revoluci nebo na naše národní obrození.
Když se vrátíme k situaci v ženském hnutí obecně, byl zájem tehdejších žen o politiku něco výjimečného? Jak přijímaly řadové ženy z nižších vrstev myšlenky ženského hnutí, nemluvě o volebním právu?
Drtivá většina žen všech vrstev se o politiku nestarala. Je však zajímavé, že z hlediska společenského žebříčku se o volebním právu žen diskutovalo dřív na jeho dolních než středních příčkách. V brněnské Jednotě dělnic vlnařského oboru se Františka Skaunicová už v roce 1894 těšila: „Dosažením volebního práva spadne ze ženského pohlaví značná část poroby.“ O několik let později naznačila: „Žena, mající v rukou volební právo, zajisté by věnovala velikou péči a vliv na ochranu sirotků, na vybudování nemocnic a jiných humánních ústavů.“ Vystihla jeden z hlavních důvodů, proč ženy chtěly volební právo. Doufaly, že dostanou příležitost řešit své sociální, ale i právní problémy na nejvyšších rozhodovacích místech.
Myslíte si, že byly české ženy ve snahách o volební právo v něčem unikátní ve srovnání se světem?
V mezinárodním srovnání určitě. Cizinky netušily, že v Rakousku-Uhersku leží nějaké Království české, kde již půl století zdárně kvete ženské hnutí. Když v roce 1907 přijela do Prahy Carrie Chapman Catt, americká předsedkyně Mezinárodní aliance za volební právo žen, aby do organizace získala místní ženský spolek, mluvila k německému spolku. Nevěděla, že zde žije český národ s vlastním jazykem a tisíciletou tradicí. Františka Plamínková si tedy druhý den ráno přivstala, vyhledala ji v hotelu a zařídila, aby o rok později byla jako delegátka Ženského klubu českého přizvána na alianční konferenci do Amsterodamu. Tím Češky a Moravanky zapojila do mezinárodních ženských struktur. Františka návštěvu rovněž překvapila sdělením, že Češky mají volební právo do zemského sněmu, a to již od roku 1861. Privilegované, málo využívané, ale existovalo. To byl světový unikát, byť nastal nedopatřením. Konečně ani volební právo do zákonodárných sborů z roku 1920 nebylo v Evropě běžné. Naše předchůdkyně odvedly dobrou práci.
Před samotným získáním rovného volebního práva pro ženy, už se objevily ženy jako kandidátky na poslankyně (v roce 1908 Karla Máchová, v roce 1912 Božena Viková Kunětická aj.). Jaké si myslíte, že byly jejich primární motivace pro vstup do politiky?
Karlu Máchovou původně vybrala Františka Plamínková, ale ta upřednostnila kandidaturu za sociální demokracii, nikoliv za Výbor pro volební právo žen. Její výsledek v Praze byl vynikající. Ve svém volebním obvodu obdržela téměř tolik hlasů jako její spolustraník František Soukup. (Dnes si možná položíme otázku, proč tento člověk vůbec kandidoval, když už byl poslancem říšské rady? Zbytečně ubral hlasy ženě...) Ani jeden z nich se do sněmu nakonec nedostal. Motivace Karly Máchové ale byla jasná. Prožila chudé dětství; s otcem, tiskařským dělníkem, a sourozenci spali i pod mostem. Chtěla proto pozvednout sociální a vzdělanostní úroveň žen, matek a dětí z nízkopříjmových skupin obyvatelstva.
Boženu Vikovou-Kunětickou pro kandidaturou získala rovněž Františka Plamínková. Uvolnilo se totiž místo po zemřelém mladočechovi. Měla zato, že když za něj doporučí ženu, která má k této straně blízko, úspěch se dostaví. Spisovatelka, velká nacionalistka, od volby očekávala, že v případě úspěchu ukáže celému světu kulturní a pokrokový český národ uprostřed Evropy, který již tři sta let úpí pod rakouským jhem.
Nebyla by to však Františka Plamínková, kdyby se nepoučila z praxe politiků. Když viděla, že se pánové více než ve sněmovních kuloárech dohadovali v kavárnách, počkala si před druhým kolem voleb na protikandidáta své ženské kandidátky a přemluvila ho, aby odstoupil. Vyhověl jí. Cesta k vítězství ženy byla otevřená. Bohužel se ale stoupenci mladočechů k volebním urnám nedostavili. Než aby hodili lístek ženě, zůstali raději doma. Boženu Vikovou-Kunětickou naštěstí podpořily hlasy jiných politických stran.
Františka Plamínková před volbami také hrála na vlastenecký cit voličů a voliček. Věřila v uvědomělost žen a moudrost mužů, ale nad tím vysoko stála jedna podstatná pohnutka: zastavit návrhy Vídně na změnu volebního řádu do českého zemského sněmu! Dosavadní právo některých občanek - volit a být volena - se vláda totiž chystala zrušit! Františka Plamínková proto chtěla stůj co stůj získat precedens. Když Češi a Češky hlasovacím lístkem potvrdí, že v politice je žena rovnocenná muži, nebude už cesty zpět, před rok 1861. Opatrnický místodržitel kníže Thun, stálé obstrukce Němců ve sněmu a císařovo vyhlášení války posléze rozdali jiné karty, ale volba první poslankyně nemohla být napříště opomenuta.
Tehdejší ženy zažívaly mnoho bariér pro vstup do politiky. Mohla byste nám některé přiblížit?
Jednou z nich bylo tvrzení, že muži, otcové a synové, jsou dokonalejší a moudřejší lidské bytosti než ženy, matky a dcery. Tudy se po tisíciletí ubírala mužská kultura. Další bariérou bylo nízké vzdělání. Ženský mozek byl neustále podceňován, dívkám se nedostávalo škol jako chlapcům, muži zcela záměrně v ženách pěstovali pasivitu, nedůvěru v sebe sama, nerozhodnost, pocit méněcennosti. ,Představte si těhotnou poslankyni za řečnickým pultem,‘ nechávali se slyšet. V tomto ohledu nebyl mezi názory mužů nižších a středních vrstev žádný rozdíl. Překážkou pro vdané ženy byla také rodina a domácnost. Po večerech se mohly těžko odpoutat od dětí a plotny, zvláště pokud to manžel neviděl rád. Navíc podle občanského zákoníku z roku 1811 manželka musela manžela poslouchat. Ovšem sami muži po příchodu z práce spěchali do hospody, ačkoliv vykládali, jak je rodina a domácnost posvátná. To jim vytýkal např. T. G. Masaryk.
Dříve než se o politiku začaly zajímat učitelky, úřednice a jiné osvícené ženy, objevovaly se v politice ženy z dělnických rodin. Na přelomu století v sociální demokracii zahlédneme dokonce několik manželských párů. Ve středních vrstvách podobné příklady nenajdeme, snad jen manžele Masarykovy. On se angažoval ve vlastní politické straně, ona se přihlásila do sociální demokracie v Praze na Malé Straně, kam ji získala Karla Máchová. Paní Charlotta chodila na schůze, které se běžně konaly v hostincích, ale na její vkus tam muži příliš kouřili a pili. Hospodské prostředí znamenalo další bariéru, kterou dělnické ženy nebyly ochotny překonávat.
Jaké byly tehdejší argumenty pro a proti vstupu žen do politiky?
Vstup do politiky podporovaly především ženy ve velkých městech a v průmyslových oblastech. Ale určitě bylo více žen, které se o veřejné dění nezajímaly, nebo nechtěly ztrácet čas. Od dětství slýchávaly, že ženy politice nerozumějí. Poslankyně Božena Ecksteinová, kterou sociální demokracie v listopadu 1918 dosadila do národního shromáždění, si nedělala starosti ani s účastí na jednání parlamentu. Luisu Landovou-Štychovou překvapila: „Však muži nejlépe vědí, jak všechno zařídit, já tam být nemusím.“ Mohl to být i výsledek jejích špatných zkušeností. Muži v poslaneckém klubu ji možná nepouštěli ke slovu, tak se přestala vnucovat.
Proti vstupu žen do politiky byli hlavně muži. Proč by se dobrovolně vzdávali svých privilegií? Jeden debatér v přeplněném sále ve Vysokém Mýtě, kde v roce 1908 kandidovala Marie Tůmová, vykřikl: „Proč se nespokojíte s nepřímým vlivem na politiku po vzoru Pompadourky?“ Františka Plamínková na to odvětila: „Jak je možné dnešním ženám doporučit takovou nemravnost?“ Z ženských řad se ozval potlesk.
Aktivistky, které prosazovaly vstup žen do politiky, měly pádné argumenty. Chtěly v parlamentu připomínkovat zákony, které znevýhodňovaly ženy, a mít vliv na spravedlivější rozdělování financí ze státního rozpočtu. Uvědomovaly si, že dokud nebudou mluvit na sněmovní tribuně, nebude naděje na více dívčích středních a pokračovacích škol, na hygieničtější porodnice pro chudé rodičky, na vyšší příspěvky pro opuštěné matky a děti, nedočkají se paragrafu o rovnoprávnosti manželských a nemanželských dětí, nezlepší se nezdravé ovzduší v továrnách s vysokou zaměstnaností žen atd. Okruh problémů, na které muži nemysleli, byl široký.
Některé ženy patřící ke starší generaci ženského hnutí se po jistou dobu domnívaly, že pokroková žena měla být apolitická. Myslíte si, že byla snaha po apolitičnosti pro ženy tehdejší doby charakteristická?
Byla to Teréza Nováková, která patřila ke starší generaci, kdo v roce 1904 zvedl prapor k zápasu za volební právo žen pod heslem: ,Ne již o nás bez nás, nýbrž o nás s námi.‘ Volební právo brala jako lidské právo. Po jejím impulzu pokračovaly v zápase mladší aktivistky v čele s Františkou Plamínkovou. Muži ale chtěli, aby ženy zůstaly apolitické a nezabíraly prostor v mužském teritoriu. Zdůvodňovali to tím, že ženy nemají politickou zkušenost. Určitě jim přitakaly i některé ženy, ale zájem o politiku se stal trendem. Ženy při různých příležitostech (při správě rodinného jmění, v dědickém řízení nebo při rozhodování o povolání dítěte) narážely na své podřadné postavení. Tato nesrovnalost se dala řešit jen za přítomnosti žen v poslaneckých lavicích.
Snahu po apolitičnosti žen vyjadřoval především rakouský zákon, který ženám zakazoval vstup do politických spolků. Pak bylo snadné jim tvrdit, že nejsou politicky vyspělé. Ale všichni muži také přeci nebyli politicky na výši! Ještě v roce 1920 se Františka Plamínková bránila, že mezi muži je mnoho laiků, kteří politické vzdělání dohnali vlastní pílí, ale přesto se zúčastňují politického života. Vždycky oponovala názorům, že žena má zůstat apolitická. To by znamenalo, že stále bude žít pod tlakem méněcennosti.
Jako v každém hnutí, které není homogenní, i v ženském hnutí existovaly napjaté vztahy mezi různými spolky, spory mezi osobnostmi, generační rozdíly. Bylo to společností nebo v tisku reflektováno jako typicky ženský prvek?
Ve všech spolcích jsou spory. Bylo však charakteristické, že pokud se tak stalo na ženské platformě, měli žurnalisté vhodnou potravu pro svůj list. Najednou se ohromně zajímali o ženské hnutí. To byl případ Spolku pro ženské studium Minerva, kdy některé mladé členky, již akademičky, chtěly klasické gymnázium přeměnit na modernější reálné gymnázium s výukou geometrie a s francouzštinou místo řečtiny. Došlo kvůli tomu k rozkolu se zakladatelkou Minervy Eliškou Krásnohorskou, která trvala na klasickém vzdělání.
Další známý příklad je ze ženského klubu. Charlotta Masaryková byla Boženou Vikovou-Kunětickou nařčena, že zapříčinila mozkovou příhodu tajemnice ženského klubu. Paní Masaryková v tom ale byla nevinně. Viková-Kunětická si na ní zchladila žáhu, protože nesnášela ženu cizího původu v českých kruzích a nepřímo se tím pomstila rovněž T. G. Masarykovi za jeho kosmopolitismus a zpochybnění pravosti Rukopisů.
Dlouhá léta panovalo napětí mezi F. Plamínkovou a E. Purkyňovou. V ženském hnutí vyznávaly sice stejné priority, obě měly také vyvinuté sociální cítění, ale lišily se v metodách a v publiku, které oslovovaly. Plamínková kolem sebe soustřeďovala ženskou svobodnou inteligenci, okruh kolem Purkyňové tvořily spíš vdané ženy s dětmi. To se pak projevilo při zakládání Ženské národní rady v roce 1923. Nedohodly se na programu nové organizace, na schůzi zavládl zmatek a novináři měli hned o čem mluvit.
Ještě před získáním volebního práva řešily ženy otázku, jak a s kým spolupracovat. Myslíte si, že se spolupráce s muži tehdy osvědčila?
Nemohly jinak než spolupracovat s muži, protože v jejich rukou byla veškerá moc - na úřadech, ve školách, v politických stranách, v zemském sněmu, v říšské radě. Profesor T. G. Masaryk ženám radil, aby samy vstupovaly do politických stran. Plamínková však byla přesvědčena, že muži by jejich zápal spíš brzdili. Masarykova slova si však vzala k srdci Olga Stránská-Absolonová. Ta opustila Výbor pro volební právo žen a vstoupila do jeho České strany pokrokové. Následně ji sjezd v roce 1908 zvolil do předsednictva strany. Olga ovšem během tří let zjistila, že ji na schůzích muži nerespektují a nevnímají. Z rozčarování pak položila stranickou legitimaci.
S muži chtěl spolupracovat také Ženský odbor Národní strany svobodomyslné. To byl faktický důvod jeho vzniku, protože strana ženy nepřijímala. Odbor na svém sjezdu v květnu 1914 přijal rezoluci, kterou vypracovala Eliška Purkyňová. Sjezdové delegátky se obracely na poslance strany, aby v říšské radě apelovali na zlepšení sociálních poměrů dělnických žen. Požadovaly pro ně vyšší a delší podporu v mateřství, možnost pojištění, obecní jesle, lepší zdravotní péči, vyšší příspěvky pro sirotčince. Redaktoři Národních listů rezoluci ani neotiskli. Z toho můžeme soudit i to, že se některé ženy o spolupráci ucházely, ale muži o ni ne vždy stáli.
V roce 1918 Františka Plamínková vstoupila do národně sociální strany. Koncem války si totiž uvědomila, že bude-li chtít ovlivňovat národní život, bez politické příslušnosti se to neobejde. Nebyla tím ale nadšena. „Stranictví je mi cizí. Stranictví - to jsou klapky zužující obzor člověka. Smíš myslit jen určitým směrem, smíš jednat jen určitým směrem, zkrátka nejsi svobodný člověk. A já mám ráda svobodu nade všecko,“ řekla Luise Landové-Štychové. Ta ji domlouvala: „Chceš-li svému národu zajistit svobodu, musíš pracovat plánovitě v kontaktu s ostatními, stejně smýšlejícími. Zkrátka musíš do politického kolektivu.“ Tak šla. Spolupráce žen s muži v politice byla nutná, pokud chtěly ženy zlepšit své postavení ve všech oblastech života. Tak je tomu dodnes.
Mohla byste se zamyslet nad tím, co si od našich předchůdkyň můžeme vzít do dnešních dnů?
Volebního práva se ženy domohly mimo jiné proto, že přední aktivistky rozličného ražení a sociálního původu byly v této věci solidární. Podobně tomu bylo za první republiky. Z iniciativy Ženské národní rady se scházely zástupkyně různých politických stran (kromě komunistek a lidovkyň) a sjednocovaly se na připomínkách k rodinnému právu, které pak předaly ministerstvu spravedlnosti. Ženskou solidaritu, i když nebyla vždycky stoprocentní, bych dala za hlavní příklad z minulosti.
Děkujeme za rozhovor.
PhDr. Eva Uhrová
Publicistka a redaktorka specializující se na historii ženského hnutí. Mezi její nejznámější publikace patří: České ženy známé a neznámé (2008); Ženy, které uměly myslet i bez manžela (2009); Anna Honzáková a jiné dámy (2012); Radostná i hořká Františka Plamínková (2014) a nově i publikace Po stopách šesti žen (2020) sledující osudy Milady Petříkové-Pavlíkové, Elišky Purkyňové, Marie Steyskalové, Elišky Vozábové, Milady Horákové a znovu konec života Františky Plamínkové, doplněný o nové skutečnosti.
Projekt "100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice" je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.
