Co se vám vybaví, když se řekne boj žen za volební právo. Máte k tomu nějakou osobní vzpomínku? Inspirovala vás nějaká žena z toho hnutí?
Vybaví se mi celkový boj žen za rovnoprávnost. Byla jsem před léty ve Washingtonu, kde jsem v jednom muzeu objevila celé patro věnované ženské otázce. Byla jsem překvapená, kolik úsilí naše praprabáby musely vyvíjet, aby pak sklízely posměch jako modré punčochy, sufražetky... Pro mne je snad největším vzorem z minulosti Božena Němcová, byť volební právo přímo neprosazovala, žila v jiné době, nicméně byla průkopnicí ženského aktivismu.
Myslíte si, že byly české ženy ve snahách o volební právo v něčem unikátní?
Byl zde velmi unikátní fakt, že volební právo jsme neměly, ale zvoleny jsme mohly být, čehož bylo s úspěchem využito.
Je pro vás překvapivé, že byly mezi odpůrkyněmi volebního práva žen i ženy samotné?
Není, ženy jsou dle mé zkušenosti loajální s muži, loajalita žen navzájem je vzácná i dnes.
Některé ženy 19. století se domnívaly, že pokroková žena by měla být apolitická a své věci by měla zkusit prosazovat jinak. Má pro vás nějakou hodnotu apolitičnost?
Ne, podle mého názoru i občanský aktivismus je politika.
Pamatujete si na to, jak jste poprvé šla volit? Bylo to samozřejmostí? Podporovala vás vaše rodina ve vyjádření vašich názorů na stav společnosti a politiku?
Pamatuji si, jak jsem za komunismu volební lístky muchlala, neboť volba jedné strany nebyla žádnou volbou...
Z návštěvy USA v devadesátých letech jsem si přinesla zajímavý názor. Jedna moudrá paní mi sdělila, jakým způsobem volí. Neměla ve volbách žádná daná dogmata, kromě toho, že volila vždycky slabší stranu, aby ji posílila. Tím mne inspirovala, takže jsem se nenechávala strhnout názorem, že můj hlas bude zmarněn, dám-li ho partaji, která nemá příliš šancí vyhrát. Hledím na to, jaké zastoupení žen má která strana na kandidátce, a kroužkuji ženy, přestože jejich šance nebývají velké.
Osobně jsem kandidovala do prvního senátu v roce 1996, neboť jsem rok předtím organizovala mezinárodní konferenci „Růže mezi trním“, aneb ženy v politice a veřejném života, a chtěla jsem dát příklad dobré praxe, že jen neagituji druhé, ale jsem ochotná jít s kůží na trh, byť jsem za pěti muži skončila šestá s 2,5 %. Rodina můj aktivismus nijak výrazně nepodporovala.
Co pro vás dnes osobně znamená mít volební právo? Co vám to asociuje?
Pro mne jde o samozřejmost, žel historické vědomí není v současnosti příliš zdůrazňováno. Volební právo mi asociuje právo rozhodnout se mezi těmi, kteří a které kandidují, byť s nabídkou nejsem vždy spokojená.
Ženy před získáním volebního práva řešily formu spolupráce – zda se k někomu přidat nebo bojovat samy. Myslíte si, že je pro ženy v politice důležitá spolupráce s muži, anebo je záhodno si ženské věci prosazovat po svém?
Asi jak kdy. Když bychom měli štěstí na novodobé „Masaryky a Náprstky“, tak by se spoluprací s muži problém nebyl. Ženy by se nicméně měly dokázat domluvit nadstranicky, jít přes různé společenské vrstvy, horizontálně. Jednostranný „tah na branku“ není ženám příliš vlastní, aspoň si myslím.
Jak už jste zmínila, ještě předtím, než se ženám dostalo rovného volebního práva, už se objevily ženy jako kandidátky na poslankyně (mezi jinými Karla Máchová v roce 1908 nebo Božena Viková-Kunětická v roce 1912). Myslíte si, že se lišila jejich motivace pro vstup do politiky od té, kterou máme dnes?
Předpokládám, že si naše praprabáby byly vědomy diskriminace žen a jejich hlavním motivem bylo změnit status quo a vnést ženská témata na pořad dne. Dnes mám pocit, že ženská otázka není prioritou, ženy bývají loajální partajím, za které kandidují. I když se dá pozorovat, že některé ženy vnáší do politiky větší kultivovanost, kulturu vystupování a sociální témata.
Tehdejší ženy zažívaly mnoho bariér pro vstup do politiky (zákaz činnosti ve spolcích, stranický systém, životní filozofie). Jaké si myslíte, že jsou dnešní hlavní bariéry?
Politika je mužská hra, bojuje se v ní o moc. To je ta hlavní bariéra, mnoha ženám se totiž soupeření a mocenské hry příčí. Další bariérou je celkový hodnotový systém společnosti. Konzumní kultura nemá jednoznačnou pozitivní etiku, která by se mohla prosazovat jako taková, a kde by osoba, vyznávající a žijící určitým způsobem, byla společností respektována.
Svět je plný hluku a kdo se chce prosadit, ten musí umět marketing, management, mít za sebou peníze, vliv a umět manipulovat veřejným míněním.
Děkujeme za rozhovor.
Marie Haisová, MBA
ekologická a feministická aktivistka, lektorka a publicistka
Za totality spolupracovala s Chartou 77. Po sametové revoluci pracovala v osobním sekretariátu prezidenta Václava Havla, kde se tehdy začala angažovat v ekologickém hnutí. Později se věnovala projektům věnovaným ekologii, rovným příležitostem a vzdělávání. Byla mimo jiné ředitelkou asociace ekologických organizací Zelený kruh, kde založila Ženský klub Zeleného kruhu a iniciovala zájem o účast žen na rozhodování. Je autorkou řady článků zaměřených na podporu občanské společnosti, spolupodílela se na sbornících z konferencí: Růže mezi trním aneb ženy v politice a veřejném životě (1995), Peníze nebo život – kudy ven z pasti konzumerismu (1998) a Život není na prodej (2000). Ve sborníku Quo vadis, femina? (2007) zveřejnila výstupy stejnojmenného projektu, který vytvářel vizi žen o trvale udržitelném životě. V současnosti přednáší také na téma alternativ ke konzumnímu způsobu života a rovných šancí. Více najdete na https://mariehaisova.webnode.cz/.
Projekt "100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice" je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.
