Za Stranu zelených kandidovala do Evropského parlamentu na vysokém 6. místě kandidátky. Ačkoliv se do EP nakonec nedostala, úspěšná kandidatura podle ní poukazuje na skutečnost, že zapojování Romů a Romek do politického rozhodování je aktuální. Dlouhodobě se angažuje v integračních aktivitách, působila v romských neziskových organizacích, koordinovala aktivity v rámci Evropského roku rovných příležitostí a v současnosti pracuje v kabinetu ministra pro lidská práva. Nabízíme vám rozhovor s Co Vás k přimělo ke kandidatuře do Evropského parlamentu?
Nominace na kandidaturu přišla přímo ze Strany Zelených, takže mě oslovili a tím podpořili mou vizi, že by Romové i romská témata měla vstupovat do majoritních politických stran. Vždy jsem spíše kritizovala politické strany za to, že nezačleňují minority na kandidátky. Když mě pak SZ oslovila, nemohla jsem říct ne, protože bych popírala to, co jsem kritizovala.
Jak nominační proces probíhal?
Osobně jsem se účastnila krajské konference pardubického kraje. Většinou se o pardubických Zelených hovoří, že jsou zvláštní frakcí uvnitř Zelených a že je to u nich s Romy všelijak. Ale po mém vystoupení za mnou začali chodit a ptát se na různé věci. A bylo fajn, že se nebáli, že jsme mohli otevřeně hovořit i o jejich stereotypech vůči Romům. Většinou totiž každý v sobě nějaké stereotypy máme. Dokonce i lidé, kteří jsou humanisté, neví, jak argumentovat a jak stereotypy vyvracet.
Myslím si, že jsem uspěla i proto, že lidi překvapují jejich vlastní stereotypy. Vidí Romku a už si představují, že bude hájit Romy a bojovat za ně. A zároveň neočekávají vzdělaného člověka – i když v tom pracujete, tak vás to překvapí. Mě jde o efektivní politiku k minoritám obecně, a jestli tato politika pomůže Romům, bude jedině dobře. Podle mě je zásadní, že tento přístup přišel od Romky, protože Romům je někdy ze strany majority vytýkáno, že pořád hájí jen zájmy Romů a že dělají projekty jen pro Romy. Politika by se teď měla obrátit, protože není potřeba dál segregovat už v segregované politice.
Co to znamená?
Sami Romové cítí, že není potřeba vytvářet další programy, protože toho mají dost.
Na začátku 90. let se dělala hodně romská politika. Příkladem jsou mateřské školky, kdy se vytvářely tzv. nulté ročníky pro romské děti. Ale ty děti si potom ve škole neuměly zvyknout na prostředí, které nebylo romské. V dnešní době se proto prosazuje model integrace, kdy romské děti chodí do majoritních školek a škol. Romská společnost už je připravena vstupovat do institucí.
Na druhou stranu ale romská komunita není jednolitá. Část Romů je připravená dávat děti do mateřských školek, ale objevují se další problémy jako například sociálně vyloučené lokality, kde jsou problémy zadluženosti, patologických jevů, a chybějící motivace. A u této skupiny se integrační přístup těžko aplikuje.
Jak je to s politickou aktivitou Romů a Romek?
Třeba já se ještě úplně necítím v roli političky. A to je přesně ono. Spousta Romek a Romů jsou aktivisté, kteří působí v neziskových organizacích, ale politiků a političek není moc. Vstup do strany a toto téma není jednoduchá záležitost u jakékoliv strany. Taky vám ta strana bude vždy vnucovat, abyste dělala jen to romské a pro Romy. Je mnoho Romů, kteří jsou právníci, ekonomové, a chtěli by dělat i jiná témata, ne jen ta romská jenom proto, že jsou Romové.
Jaké jsou další překážky pro vstup Romů a Romek do politických stran?
U větších stran musíte splňovat určité podmínky, zaplatit členské poplatky. A také musíte v dané straně déle působit, abyste se dostala na kandidátku. Zároveň se mi zatím nestalo, že by mě velká strana oslovila. U aktivistů může být také překážka skutečnost, že oni tematiku dělají v akci, a kdyby vstoupili do velkých stran, tak je hned nepustí k rozhodování, čímž jim brání být akční. Na druhou stranu například ČSSD vytvořila pracovní skupinu pro romské záležitosti a snaží se zapojovat i Romy, což je rozhodně pozitivní věc. Poslední dobou si ale začínám uvědomovat, že romská problematika by měla být spíše středopravicovou záležitostí.
Co tím máte na mysli?
Jde mi o efektivní politiku a vytvoření efektivní struktury. Na levicové části jsou podporovány dávky a sociální věci, ty ale nejsou motivační pro integraci Romů. Spíš by se mělo investovat do zvýšení zaměstnanosti, vzdělávání, do systémových věcí. Daleko systémovější je pracovat na věcech, které jsou sice dál od člověka, ale na konkrétní osoby budou mít tak jako tak dopad, a v tom jej jejich sociálno.
U nás je ale na pravici ODS, což je strana, která dlouho blokovala antidiskriminační zákon a k tématu diskriminace se obecně staví velice rezervovaně.
To je problém české strany. Samozřejmě, obecně se konzervativci se staví proti migrantům a jsou tradiční. Ale v Evropě se pravicové strany zasazují o demokratický přístup, což znamená, že každý by měl mít stejně. A to je občanský princip, který by měl fungovat u všech, a je jedno jestli se jedná o Romy, homosexuály nebo jiné etnické skupiny.
Před třemi jste lety absolvovala politický zácvik pro romské ženy, jak Vás to ovlivnilo?
Tam se vytvořilo velice silné uskupení, které nás všechny vzájemně ovlivňovalo a motivovalo. Zácvik Posílení těch žen. I já sama cítím potřebu posilovat to, že je potřeba se zapojovat. Uvědomit si to, co je důležité v procesu. Líbí se mi, jak působíte v generové oblasti. Kdyby tak ty romské aktivistky fungovaly.
Ve svém programu jste si vytyčila, že chcete působit jako vzor pro romské ženy. Nakolik se vám to daří?
Když člověk někde působí, vystupuje, něco organizuje, tak nepřímo podporuje komunitu. Například v Pardubicích, odkud pocházím, jsem potkala rodiče, kteří mi poděkovali, že jejich dcera šla díky mému vzoru studovat. I v tom našem městečku jsou teď tři studující vysokoškolačky. Taky je zvláštní, že to jsou ženy. I mezi středoškoláky jsou hlavně Romky. To je typický model u minoritních skupin, funguje to i u muslimek například ve Francii.
Jak to?
Komunita je patriarchální a kopírovat model majoritní společnosti nese rizika. Když žena vstupuje do politiky, vzdělává se a zkouší věci, které jsou typické pro majoritní fungování, není to blízké fungování minority. Ale žena si to může zkusit, může si dovolit i selhat, protože je jen žena. Když se nevzdělá, nic se neděje, vrátí se k „tradičním řemeslům“. Kdežto od muže se očekává, že se postará o rodinu a zabezpečí ji. Takže když vstoupí do vzdělávacího systému, kde dlouhodobě nemá žádný výdělek, nese to obrovská rizika a tlak rodiny i komunity. Což může být jeden z důvodů, proč není tolik vzdělaných mužů.
Jak vnímáte koncept dvojí diskriminace romských žen?
Funguje to, když člověk žádá o zaměstnání. Ale i vůči partnerovi. Žena je tlačena do tradičních rolí a utlačovaná i komunitou.
