Mnoho Finů ty příběhy zná, ale skoro nikdo o nich nechce mluvit. Když se spisovatelka Katja Kettu začala zajímat o intimní vztahy mezi finskými ženami a vojáky Wehrmachtu, narážela na neprostupnou zeď mlčení. Za druhé světové války bylo ve Finsku kolem 200 000 Němců a po některých zůstali biologičtí potomci. Jejich počet nezná nikdo, ale podle Katji Kettu je jich „mnoho“. A některé rodiny jsou tím ocejchovány dodnes.
„Je to naše největší tabu,“ říká spisovatelka, která dlouholeté mlčení prolomila, když o této palčivé kapitole finské historie vydala román Porodní bába (finsky Kätilö). Román, autorčin třetí v pořadí, vyšel v roce 2011 a přinesl jí ohromný úspěch jak doma, kde byl oceněn nejvyšší literární cenou, tak na mezinárodní kulturní scéně. Už je prodán do 18 zemí, přeložen do deseti jazyků a momentálně se i natáčí - premiéra filmu se očekává v září. A překladů bude brzo víc – česky kniha vyjde 30. 6. 2015 v nakladatelství Argo.
Román vypráví o milostném vztahu mezi finskou porodní asistentkou zvanou Divoké oko – jiné jméno žena nemá – a německým důstojníkem SS a fotografem Johannem Angelhurstem. Děj, který částečně čerpá ze zápisku autorčiny babičky a má tedy autentické kořeny, se odehrává v Laponsku, nejsevernější provincií Finska, v létě a na podzim roku 1944. Německá armáda tu byla už od útoku roku 1941 na Sovětský svaz, který i pro Finsko nepřítelem v důsledku ozbrojeného konfliktu o pár let dříve. Jako spojenci bydleli Němci často u místních rodin, zatímco většina finských mužů byla na frontě a bojovala proti Rusům. A některé finské ženy řešily nepřítomnost manželů hledáním útěchy a potěšení v náruči německých vojáků.
Vášeň a obsese
Johannes a Divoké oko se potkali předtím, než Finsko po porážce od Rusů podepsalo v září 1944 mírovou dohodu s Moskvou a dosavadní německo-finská aliance skončila. Němci, kteří se během pár týdnů proměnili ze spojenců na nepřátele, ještě bojovali v Laponsku, kde se snažili zastavit pronikající Rusy. Johannes, který měl za úkol fotograficky dokumentovat situaci v zatím ještě spojeneckém Finsku, ji poprvé zaregistroval, když pomáhala jedné ženě při komplikovaném porodu. Divoké oko si všimla pohledného Johannese v černé uniformě a naleštěných holinkách, zamilovala se na první pohled a tak silně, že opustila všechno, co měla, a dobrovolně následovala Johannese do zajateckého tábora Titovka u ruských hranic, kam byl krátce poté převelen.
V lágru, kde Němci s pomocí Finů drželi v zajetí především sovětské vězně, napřed pracovala jako zdravotní sestra. Ale později dělala cokoliv, jen aby byla Johannesovi nablízku, Žena, která dříve vítala novorozence do života, teď jak na běžícím pásu provádí potraty na vězenkyních, masově znásilňovaných v tzv. Kravíně, kde Němci také dělají zrůdné medicínské pokusy. I u toho musí asistovat. Trpí a Johannes nemá sílu ji pomáhat. Sám je hluboce traumatizovaný dřívějšími zážitky na frontě, především masakrem v Babím Jaru u Kyjeva, kde Němci během dvou dnů v září 1941 zavraždili přes 33 000 Židů. Utěšuje se drogami, na kterých je stále více závislý. Stále se milují, ale válka a kolo dějin je silnější.
Samá chvála
Román o „nemožné lásce v nemožné době“, jak píše německý vydavatel, samozřejmě nemůže být lehkým čtení. Čtenáři se musí velmi soustředit, aby se orientovali v různých časových rovinách děje a četných podivných jménech, ale zato je na každé stránce čeká bohatá odměna, protože „tato kniha je naprosto čistý, ničím neposkvrněný zážitek“, jak píše jeden dánský recenzent. Velmi pochvalné jsou i další ohlasy z různých zemí. A doma ve Finsku získal román Runebergovu cenu, nejvyšší ocenění, které se za literaturu dává (Johan Ludvig Runeberg / 1804-1877/ byl největší finský básník).
Katja Kettu si úspěch samozřejmě užívá, ale na přípravnou práci k románu vzpomíná jako na dost obtížnou.
V rozhovoru s dánským deníkem Politiken říká, že nemohla sehnat dostatek informací o zajateckých táborech ve Finsku, protože většina archivních materiálu byla po válce skartovaná. Proto mnoho Finů o těchto lágrech nic neví a ani nevěří, že existovaly.
Nelehká byla i práce s pamětníky.
„Když jsem dělala rešerše, mluvila jsem s mnohými lidmi, kteří tehdy žili. Bylo skoro nemožné přesvědčit ženy, aby něco řekly. Jejich vztah k Němcům je největší tabu. Finské ženy jsou obětními beránky. Jejich sexualita má údajně vinu na tom, co se u nás dělo během války," říká autorka dále v rozhovoru s Politiken. Je také nespokojená se způsobem, jakým se mnoho Finů dívá na minulost země.
„Mluvíme jen o válkách, ve kterých jsme byli oběti. Obávám se, že zapomínáme, že Finsko má dvojí tvář“, říká spisovatelka, která ve škole nikdy neslyšela o finsko-německé alianci 1941-1944. O tom se totiž škole neučilo.
(V té souvislosti je nutno zdůraznit, že Finsko si během tohoto spojenectví zachovalo damokracii, nesouhlasilo s německým antisemitismem a nevydalo Němcům jediného Žida.)
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
