„Demokracie je vrcholnou formou vlády z hlediska nejvyššího ideálu lidstva a lidskosti po dosažení rovnosti všech lidí.“ (Marie Tumlířová)
Maria Tumlířová (9. 6. 1889 - 8. 8. 1973) byla žena, která celý svůj život podkopávala všechny stereotypy o tom, že ženy nepatří na vysoké školy, do politiky či na technické obory. Jí se podařilo získat na vysokých školách dokonce dva tituly, které si mohla připsat před své jméno – Ing. a Dr. Byla zvolena poslankyní, dosáhla vysokého postavení na ministerstvu školství, publikovala články i odborné práce a zároveň aktivně usilovala o lepší vzdělání dívek v zemědělství. Jako člověka ji přátelé obdivovali pro její racionalitu a obrovský rozhled.
Žena toužící po vzdělání
Jako mladá dívka vyrůstající v Žamberku v rodině advokáta a ženy v domácnosti, kteří oba pocházeli ze selských rodin, navíc se třemi staršími bratry, neměla cestu ke studiím vůbec lehkou. Vzorem jí však byla její starší sestra, která šla tvrdohlavě za svým i proti protestům a nakonec vystudovala jako jedna z prvních českých žen medicínu. Méně průbojné Marii se prosadit svou touhu po studiích sice nepodařilo, ale po studiích jazyků a státní zkoušce z francouzštiny získala práci v soukromém učitelském ústavu v Kladně, kde se poznala s Olgou Masarykovou. Teprve v osmadvaceti letech složila maturitní zkoušku. Roku 1917 zahájila studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, obor zemědělské inženýrství. V roce 1921 získala na ČVUT jako první žena diplom zemědělské inženýrky a téhož roku získala po rigorózu na Univerzitě Karlově jako první žena v českých zemích i v celé střední Evropě titul doktor technických věd. Během studií se vdala a později se jí narodil syn a dcera.
Zájem o život selských žen
Kromě odborných publikací v jejích pracích dominují i sociologické studie žen pracujících v zemědělství. Protože byla této vrstvě blízká, dokázala výborně popsat jejich zvyky, citové založení, výživu, vzhled a vztah k rodinným hodnotám. Zároveň také poukázala na velmi podstatnou skutečnost, a to, že při práci v zemědělství nejsou pevné genderové hranice mezi ženskou a mužskou prací. „V zemědělství nejen nebylo ženě takřka nikdy prakticky upíráno právo na práci, nýbrž práce té bylo jí vždy vedle jejích úkolů mateřských a hospodyňských přidělováno v míře takové, že ani fyzicky nestačila na její zdolání.“
S takovými závěry se zároveň snažila těmto ženám jejich tvrdou práci ulehčit, proto napsala publikaci "Úsporné vedení venkovské", kde obhajovala nové výdobytky techniky, jako mlátičky či drtičky odpadů fungující na elektřinu. O podobných tématech psala i příspěvky do časopisů jako byla "Práce v domácnosti" či "Žena a domov". Když se poté v roce 1927 otevíralo "Svobodné selské učení dívčí", připomínala dívkám, že také ženy se zasloužily o samostatný stát a že jejich učení je „velkou splátkou staletého dluhu venkovské ženě, která bez školení a přípravy, z popudu vlastního srdce, stala se tak významným kulturním činitelem.“
„Nechceme separatismus od mužů, chceme pomáhat svým kolegyním.“
V roce 1925 jí rozmanité aktivity vynesly postavení předsedkyně "Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen", jejichž cílem bylo vyvíjet tlak na přijímání vysokoškolaček do státních i soukromých služeb. Zde se také setkala s Miladou Horákovou. V roce 1930 sdružení organizovalo zasedání rady "Mezinárodní federace vysokoškolsky vzdělaných žen". Na tomto kongresu se sešly ženy z 27 zemí. Díky členství Marie Masarykové se některé členky setkaly i s prezidentem Masarykem v zahradě Pražského hradu.
Uplatnění v politice
Ačkoli se pokoušela dostat do parlamentu již dříve, přední místa na kandidátkách obsazovali zpravidla muži. Do Poslanecké sněmovny se proto probojovala až v roce 1934. Ve svém prvním projevu upozorňovala na nedostatek vysokých škol a potřebu moderního a fungujícího zemědělství, aby mohl mít stát nezávislé postavení vůči ostatním státům. Ačkoli se prokázala jako schopná politička, i v druhých volbách se vyskytla na nevolitelném místě kandidátky a do sněmovny se dostala jen díky výjimečně dobrým výsledkům své strany ve volbách.
Zdálo by se, že ženy mohou být spokojené – získaly možnost studovat, zapojovaly se do různých profesí, vydělávaly peníze. To však bylo trnem v oku některým skupinám, kterým se nelíbilo vidět vdané ženy pracovat, a to především ve státních službách. Podle některých dokonce zabíraly místa mnohem potřebnějším. Navíc se stále předpokládalo, že muž je živitelem rodiny, proto není spravedlivé, aby měla jedna rodina dva platy. Nakonec následovalo v roce 1934 rozhodnutí o snížení platu jednomu z manželů – zpravidla manželce. Špatné platové podmínky pro ženy v zaměstnání a začínající válka vyústily v to, že ženy hromadně odcházely ze státních služeb – mezi nimi byla i Marie.
Válka a útěk z Československa
Během války se věnovala psaní článků a práci pro časopisy. Po válce se pokoušela zapojit do znovuobnovených ženských spolků, žezlo ve vedení však již převzaly mladší členky. Atmosféra po roce 1948 začínala být pro rodinu Tumlířových příliš těžká. Proto se rozhodli potají emigrovat – v noci s pomocí převaděčů přeběhli hranice. Tumlířovi si na život v zahraničí přivykli a každý její člen se rozhodl jít po dráze vlastních zájmů – Tumlíř starší pracoval pro OSN jako statistický expert, Tumlíř mladší se stal ekonomem, dcera Maněna vystudovala přírodní vědy a věnovala se oblasti genetiky a molekulární biologie. Samotná Marie působila v exilových časopisech a v Rádiu Svobodná Evropa, kde měla vlastní pořad, ve kterém radila selským ženám. Jako nepřítelkyně režimu byla dokonce dvakrát obětí únosu, po kterém ji měli přivézt zpět do Čech. Ani jedna ze zamýšlených akcí se však naštěstí nezdařila. Zemřela ve švýcarském Luganu v roce 1973.
Autorka: Petra Boumová
Zdroje: Wikipedie, Rovné šance
Uhrová, Eva (2008) České ženy známé a neznámé. 191 s. ISBN 978-80-254-3002-6.
Článek vznikl v rámci projektu "Ženy a muži v rovnováze". Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
