Česká média mezi sebou tento rok nejspíš soutěží o to, která redakce je sexističtější. Po stereotypním referování o Stejně jako bychom vnímali jako rasistické novinové články o tom, že Topolánek je Rom, a je tudíž otázka, jak je to s jeho pracovitostí, měli bychom se podobně ošívat i ve chvíli, kdy média zpochybňují například kompetence Kateřiny Brožové zasednout v poslanecké sněmovně. Protože nejde o politické kompetence Kateřiny Brožové jako takové. Důležitým rozlišovacím prvkem sexismu je totiž pokaždé to, zda by tázající kladl/a převážně stejné otázky a stejným způsobem zdůrazňoval/a podobná témata, jako kdyby před sebou měl/a osobu opačného pohlaví. V případě Brožové by se tak ono "ošívání" z novinářského sexismu rozplynulo ve chvíli, kdy by byl podobně podrobně na své politické názory a zkušenosti dotazován například hokejista Jiří Šlégr, který je v principiálně stejné situaci jako herečka Kateřina Brožová (do politiky vstupuje spíše jako celebrita než jako člověk s dlouholetými zkušenostmi v práci pro obec). To se ale neděje, a tak je na místě mluvit o sexistickém přístupu.
Podobně ukázkovým případem byla německá talk-show, v níž byl tehdejší kancléř Gerhard Schroeder tázán na mezinárodní politickou situaci a kde následně recitoval Rilka. Když se v témže pořadu v téže roli objevila kancléřka Angela Merkel, musela se před týmž moderátorem vyjadřovat ke vzhledu několika slavných mužů a mluvit o tom, jak se jí daří slaďovat rodinný a pracovní život. Z příkladů sexismu veďme ještě notoricky známý výstup, kdy poslankyně Kateřina Jacques (SZ) v pořadu Otázky Václava Moravce titulovala Jiřího Paroubka ve chvíli, kdy ji oslovoval jako paní Kateřinu, panem Jiřím. Sexistického přístupu se pochopitelně dopustil Jiří Paroubek, Kateřina Jacques na něj jen duchapřítomně a nenuceně upozornila.
"Blondýny v ČSSD" (psalo by se podobně o "plešatých v KSČM"?) jsou prozatím zapomenuty, nyní je v kurzu zabývat se těhotenstvím političek. Mnohaměsíční spekulace o tom, zda poslankyně Kateřina Jacques (SZ) je či není v jiném stavu, vystřídala v minulém týdnu debata o těhotenství europoslankyně Andrey Češkové (ODS).
První známkou sexismu je u obou političek pozornost věnovaná jejich zdravotnímu stavu, respektive specificky ženské formě zdravotního stavu. Tematizujeme u mužů-politiků stejně významně například to, zda mají nebo nemají rakovinu prostaty? A je těhotenství Jacques a Češkové opravdu to hlavní a podstatné, co nás na těchto političkách zajímá?
Druhou známkou sexistického přístupu je - zejména u Andrey Češkové (u Jacques, která v podzimních volbách nekandiduje, to nelze prokázat) - kladení důrazu na to, jak je časová zátěž spojená s rodičovstvím hendikepující, jak je rodičovství (resp. mateřství) v podstatě neslučitelné s kvalitním výkonem práce. a jak je od těhotné ženy nezodpovědné na politické funkce aspirovat. Ukázkovým je příspěvek Daniela Kaisera v Lidových novinách, pro nějž pravděpodobně není rození a výchova dětí respektováníhodnou součástí lidského života, ale daleko spíše překážkou v pracovním nasazení...
