„Žena se rodí svobodná a před zákonem rovná mužům.“
Olympe de Gouges (rozená Marie Gouze) se narodila 7. 5. 1748. Byla francouzskou dramatičkou a spisovatelkou s feministickým a demokratickým smýšlením. Bývá označována za jednu z prvních feministek první vlny. Jejím cílem byl požadavek stejných práv a povinností pro ženy, jaká si během Velké francouzské revoluce chtěli vydobýt muži. Ve své Deklaraci práv ženy a občanky (1791) kritizovala nadvládu mužů a nerovnost pohlaví. Za své příliš revoluční myšlenky byla 3. 11. 1793 popravena gilotinou.
V roce 1774 napsala Otroctví černých (L’Esclavage des Negres), hru namířenou proti otroctví a požadující osvobození otroků ve francouzských koloniích. Protože ale byla hra napsána ženou a měla velmi kontroverzní námět, nebyla publikována či hrána až do roku 1789. V roce 1791 se poté stala členkou Cercle Social, společenství, které mělo za cíl prosadit rovnost žen a mužů v politice a legislativě.
Olympe de Gouges se narodila do doby, kdy osvícenské myšlenky a ideály nabíraly na síle a vedly k vytvoření nové, rovné občanské společnosti. Osvícenský ideál autonomní, sebeurčující osobnosti, která má své nadání a zájmy svobodně rozvíjet, platil samo sebou pouze pro muže. Ti jako údajní nositelé rozumu a samostatnosti hráli dominantní roli v hospodářství, společnosti i politice a výhradně jim měla příslušet i občanská práva a svobody, které doufali vydobýt na státu. Jako žena si de Gouge silně uvědomovala, že výdobytky osvícenské revoluce, na které se velmi aktivně a s velkými nadějemi na rovnost pohlaví podílely i ženy, se nakonec vztahovaly pouze na muže. Vždyť samotné heslo Velké francouzské revoluce bylo „rovnost, svoboda, bratrství“.
„Zákony by měly být vyjádřením obecné vůle: všechny občanky a občané musí participovat na rozhodování buď osobně, nebo skrze své zástupce.“
Jejím nejslavnějším dílem zůstává Deklarace práv ženy a občanky (Déclaration des droits de la Femme et de la Citoyenne), která reagovala na „obecnou“, ve skutečnosti však mužskou, Deklaraci práv muže/člověka a občana (francouzské slovo homme označuje jak muže, tak člověka) a zdůrazňovala genderovou rovnost. De Gouges ji poté předložila Pařížskému Národnímu shromáždění.
V úvodu Deklarace odsoudila ignoranci a pokrytectví mužů, kteří volají po svobodě a rovnosti, které ale ženám nejsou schopni dopřát. Jejím hlavním cílem bylo upozornit na to, že ženy – stejně jako muži – mají právo na své štěstí a svobodu. Před zákonem jsou rovny mužům, tudíž by měly být i odpovědné za své činy, stejně jako muži. V postambuli de Gouge oslovuje přímo ženy – mají se probudit a uvědomit si všechna příkoří, kterým se jim dostává v područí mužů. V základu všech požadavků byl nejdůležitější požadavek svobody, což v moderní filozofii vždy znamenalo především právo rozhodovat o své osobě, být skutečným „vlastníkem" své osoby. Ve formě masového hnutí ženy za Velké francouzské revoluce poprvé veřejně vystoupily se svými požadavky a přednesly je Konventu. Ten je však nejen vykázal, ale okamžitě sáhl k dalšímu omezení práv žen.
„Muži, jste schopni být spravedlivými? To žena pokládá tuto otázku; alespoň jí neodpírejte toto právo. Řekněte mi! Kdo vám dal svrchovanou moc, abyste utiskovali mé pohlaví?”
Dalším jejím dílem je Společenská smlouva. Název parafrázuje známé dílo J. J. Rousseaua, ale obsah je jiný: de Gouges v něm obhajuje manželství založené na rovnosti muže a ženy. Ačkoliv de Gouges sympatizovala s revolucí, byla i její kritičkou. Postavila se také proti popravě krále Ludvík XVI., jednak proto, že odmítala trest smrti, a jednak proto, že zabít již svrženého krále vnímala jako zbytečné, ale i nebezpečné – obávala se, že to přivodí nástupnickou regentskou vládu v exilu. Vykonání popravy krále pro ni znamenalo další zklamání, a tak začala být ve svých kritikách stále ostřejší, což se jí stalo osudným.
V roce 1793 byla na základě svého posledního díla zatčena a popravena gilotinou. Poté byly rozpuštěny ženské kluby a shromažďovací právo pro ženy bylo zrušeno. De Gouges patří mezi politické oběti revolučního dění ve Francii, avšak jednu z mála, kdo poukazovali na nerovnosti mužů a žen. V březnu 2004 po ní bylo pojmenováno jedno pařížské náměstí.
