Jak jste se dostala k politice?
Úplnou náhodou. Několik let jsem pracovala v neziskové sféře v sociálních službách, když v roce 1999 nebo 2000 přišla nabídka pracovat na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Připadalo mi smysluplné odevzdat zkušenosti, které jsem do té doby nabyla. Práce ve veřejné správě mě bavila, ale po změně politického vedení ministerstva odešla hodně zklamaná. A znovu jsem pracovala více než 15 let v neziskové sféře, abych pochopila, že vliv na to, jak kvalitní je sociální politika, se zvenku dá špatně ovlivňovat. Zase jsem byla zklamaná, protože se věci nehýbaly. Takže když pak přišla nabídka z Prahy sobě, jestli bych se k nim přidala na občanskou kandidátku, kdy nebylo potřeba být součástí žádné politické strany, tak mi to vyhovovalo.
Dokázala byste shrnout, co vám bytí v politice přináší a co vám bere?
Bere mi čas na sebe, na rodinu, bere mi energii. Na druhé straně mi dává naději, že přece jen ještě objevím nějakou cestu, kterou se dá jít. Když se něco podaří, přináší mi radost, že přece jen jde něco posunout k lepšímu. A pak mi to přináší možnost setkávat se se zajímavými lidmi, se zajímavými zkušenostmi. Přináší mi to možnost spolupracovat a tvořit společně nové věci. Porozumět světu kolem sebe trochu víc. Je to také proces intenzivního učení.
Kdy jste si řekla, že něco se povedlo a celé to má smysl?
Z angažmá na radnici v Praze se nám například podařilo proměnit kojenecký ústav Charlotte Masarykové na centrum komunitních služeb pro děti a rodiny. Podařilo se nám dostat děti z ústavního zařízení do normálního prostředí. Byť to není rodina, tak je to aspoň prostředí, které je normální, kde nejsou vedle sebe v jedné řadě malé záchůdky a postýlky. Děti mají možnost vyrůstat v běžném bytě s péčí zajišťovanou malou, stálou skupinou personálu.
To zní dost důležitě, co to obnášelo, ta změna?
Především najít ředitelku, která je ochotná ty věci realizovat, potom neuvěřitelnou vytrvalost v bušení na dveře různých úřadů včetně toho našeho, aby umožnily registrovat nový typ služby a zafinancovat ji, protože to stojí víc peněz. Což je ale investice, kterou já považuji za užitečnou, protože investujeme do malých dětí, takže to je dobrá cena za hodnotu, kterou to má. Chtělo to velké nasazení nejen moje osobní, ale i kolegů v sekretariátu a na věcně příslušných odborech.
Kde se vzala myšlenka, že tohle zkusíte?
Od roku 1992, což je letos 30 let, se věnuji sociálním službám, převážně jsem pracovala v komunitních službách. V roce 1992 byly jen ústavy a pečovatelská služba, všechno ostatní bylo v plenkách. Já jsem měla štěstí a připravovala jsem tehdy první chráněný byt pro lidi, kteří do té doby žili v ústavech nebo jim hrozila ústavní péče. Vlastně se celou dobu věnuji deinstitucionalizaci, takže pro mě nebyla nová myšlenka, bylo to úplně přirozené, stejně jako modernizovat služby Prahou zřizovaného ústavu ve Svojšicích. Ten jsme také proměnili na komunitní služby, a ještě navíc jsme přesunuli část kapacit přímo do Prahy.
Pak mám radost z toho, že se podařila ještě jedna změna, která je systémová a není moc vidět. Podařilo se nám otočit přístup magistrátu k rozvoji sítě sociálních služeb v Praze. Sociální odbor, který býval tradičně jen hlídačem vstupu do sítě služeb financovaných z veřejných zdrojů, nyní aktivně poptává služby v prioritizovaných oblastech, které v Praze chybí. Posílili jsme díky tomu služby pro rodiny s dětmi, které odchází z nevhodného prostředí ubytoven do městských bytů, nebo služby pro ty, kteří se chtějí vrátit do Prahy z mimopražských zařízení nebo ty, kteří uvízli v psychiatrických léčebnách. Poptáváním služeb jsme otočili chod rozvoje – z defenzivního přístupu se stal proaktivní. To je fajn, akorát jsme narazili na absorpční kapacity nevládních organizací a teď hledáme způsoby, jak organizacím pomoci, aby se mohly dál rozvíjet podle potřeb Prahy. Takže se nenudíme.
V ČR ženy v politice tvoří menšinu. Má to nějaké důsledky?
Myslím, že platí, že kdyby bylo žen v politice více, bude mírumilovnější. Tím, že se do politiky nepromítá ženský pohled, je ochuzena o názor poloviny populace. Dokud nás tady nebude víc, tak to, co říkáme, nebude vnímáno. Politika je mužský svět. Sociální služby, kde jsem se pohybovala, jsou více ženskou oblastí. Teprve v politice za poslední 3 a půl roku se mi mnohokrát stalo, jako kdyby můj názor, můj hlas vůbec nebyl slyšet. To se mi nikdy dřív nestávalo, nebo ne tolik koncentrovaně. Je jasné, že když ten hlas chybí, tak se některé věci nemohou odehrávat.
Pozoruji, že v politice se považuje za hodnotu, když politik umí nahlas, rezolutně udělat nějaké rozhodnutí, svoje vlastní. Považuje se za silné, že si umí dupnout a říct, že bude po jeho. Já si myslím, že je hodnotnější vytvořit prostor, ve kterém se mohou lidi navzájem obohatit o svoje názory, otevřeně o nich diskutovat, probrat to a potom společně dojít k nějakému řešení, které je optimální. Bohužel tenhle přístup, kdy dáváte prostor, aby se lidi dohodli a vzniklo dobré rozhodnutí, je vnímán jako slabost. Myslím, že tohle je spíš ženský přístup, ale bohužel je vnímán jako slabost, takže to nefunguje dobře. Za dobu, kdy jsem v politice, jsem se setkala s mnoha ženami, které řekly, že to vzdávají, že to nemají zapotřebí, a odešly.
Ptala se Jana Radovanovičová.
