Jak se stalo, že se věnujete politice?
Ono se to stalo náhodou, ale zas taková náhoda to nebyla. Léta jsem pracovala na Úřadu vlády, ale pracovala jsem tam v odborné agendě, v informačním centru. Nicméně už jenom to, že jsem působila na Úřadu vlády, bylo k politice blízko. Tehdy jsem lehce zvažovala, jestli se neposunu z odborné agendy do politické. Ale nemám ráda stranictví a žádná strana mi nebyla natolik blízká, abych do ní vstoupila. Nelíbí se mi, že všichni nadávají na politiku, vědí, jak by to měli dělat ti druzí, ale nikdo do politiky sám nechce vstoupit.
Já jsem měla pocit, že bych vlastně měla, aby to bylo "občanské" nebo jak to nazvat. Ale nedošlo k tomu. Navíc na Úřadu vlády víc vidíte, jak je to všechno provázané, známosti, kontakty a tak. Pohled máte trochu víc zevnitř než běžný občan, takže to vás taky úplně neláká do toho systému vstupovat. Na druhou jako nestraník skoro nemáte šanci se posunout ve státní politické reprezentaci – možná až když je člověku 40 let, tak se může stát senátorem, pokud je zasloužilý umělec, lékař. Nakonec, jak to tak chodí, zapůsobila náhoda.
Koupili jsme dům kousek za Prahou, v Zákolanech, respektive v Trněném újezdu. A když jsme začali dům opravovat a pomalu se už stěhovat, kamarád, tehdejší starosta, se mě zeptal, jestli nechci kandidovat do zastupitelstva. A protože jsem ve všech činžovních domech, kde jsme kdy bydleli v Praze, byla minimálně členkou, spíš předsedkyní bytových družstev (protože to nikdo nechce dělat), řekla jsem ano.
Vnímala jsem to jako výhodu, že naše přestěhování nebude tak do anonymity. Že se setkám se sousedy a poznám je. Neuběhlo ani půl roku a bývalý starosta mě přesvědčoval, ať se stanu starostkou. Já jsem si to na venkově celkem oblíbila a navíc atmosféra na Úřadu vlády v roce 2010, kdy tam působil Petr Nečas se svojí přítelkyní Nagyovou, byla nepěkná, nepříjemná. Já jsem to celé zvážila a vyhodnotila tak, že pro mě bude mnohem lepší odejít z Úřadu vlády a angažovat se v komunální politice. Byly volby, naše sdružení vyhrálo, kolegové mě zvolili starostkou a tou jsem už třetí období.
Co vám to přináší a co vám to bere?
Bere určitě soukromí a čas. Ve městě starosta zavře kancelář, odjede autem a je to. Na vesnici jste všem na očích a všichni mají pocit, že s vámi můžou všechno řešit okamžitě. Od problémů s úklidem obce, sousedovic pes nechodí na vodítku, nevyvezli popelnice, nesvítí lampa. Je pravda, že kam si lidi pustíte, tam je máte, a já jsem v tomhle velice vstřícná. Takže lidi mají pocit, že mi můžou zavolat klidně v neděli večer, jestli si můžou přijít druhý den ověřit podpis. To je nepříjemné.
Mně to až tak nevadí, spíš to vadí manželovi. Práce starostky je pestrá, což je veliká výhoda – nenudíte se. Na druhou stranu se musíte pořád učit. Na malých vesnicích nemáme odborný aparát. Jsme tam s kolegyní dvě. A já, i když jsem přišla z Úřadu vlády a byla jsem trochu v obraze, věděla, kde najít kterou informaci, jsem se musela hodně naučit. Musíte řešit pozemkové úpravy, změny územních plánů, stavební řízení a agendu obyvatel a do toho dotační procesy, ty jsou úplně nejhorší. Takže musíte vlastně umět úplně všechno, což samozřejmě není možné, protože člověk není chodící encyklopedie a právník a stavař najednou.
Nebo je varianta si služby, studie, odborné analýzy apod. nechat zaplatit. Ale v té pestrosti agend bychom se nedoplatili. Takže se spíš snažím všechno dohledat a teprve na nějaké jemné nuance a složitější věci a třeba finančně náročnější projekty si najímat kvalifikované odborníky. Na jednu stranu je to hrozně fajn, člověk má obrovskou škálu témat a motivaci. Na druhou stranu je to náročné, protože zodpovědnost je pak vždycky stejně na tom starostovi. Zastupitelstvo, i když se usnese, tak veškerá odpovědnost jde za mnou. Někdy si trošku děláme s kolegy legraci, že se potkáme ve vězení. Je to nadnesené, ale bývám nervózní, zda jsem všechno udělala správně. Ale to je problém všech starostů, to všichni ví.
A to vám přináší, nebo bere?
Přináší ve smyslu, že hodně věcí poznáte, třeba katastr. Tím, že jsem vystudovala historii, vím, co je tereziánský katastr, ale dnes se v něm již orientuji natolik odborně, že umím leckomu pomoci. Ale i další věci okolo – výměny, směny, prodeje pozemků – člověk využije i v běžném životě. Takže první výhoda je, že nezakrníte.
A pak je tady jedna obrovská výhoda, a to, že za vámi jsou ty věci vidět. Když sedíte v kanceláři... na Úřadu vlády jsme třeba udělali skvělý intranet a měli jsme spoustu hezkých projektů, ale nebylo to tak, že jdete a sáhnete si na to. Tady jsme opravili školu, loni hasičskou zbrojnici a každý opravený chodník vám udělá radost. Nebo máme zvyk, že sami zdobíme vesnici, že se sejdeme a děláme girlandu z chvojí, výzdoba svítí, máme besídku... Vidíte, jakou z toho mají lidi radost a jak se jim tady bydlí dobře. To je obrovské plus pro povolání starosty.
To zní, že na svoji práci můžete být dost pyšná.
Ano. A já mám navíc tendence lidem pomáhat. Když vidím sousedy, kteří si nemůžou pomoct, protože jsou nemocní, staří nebo třeba zadlužení, snažím se jim pomoci. S úřady, teď s energiemi... Očkujeme naše seniory. Máme tady lidi, kteří na tom byli opravdu špatně – nebojím se použít klasický termín sociálně vyloučení. Ale doslova.
Začala jsem je částečně zaměstnávat přes úřady práce, které mají dotace na sociálně znevýhodněné, a postupně jsme je vzali do party a dneska se cítí součástí vesnice. Můj muž říká, že kdyby nic jiného, tak že tohle se opravdu podařilo. Těm lidem se strašně zlepšila kvalita života, nejsou sami zalezlí ve svých domech nebo bytech. Hodně jim pomáháme i s dluhy, protože právě Kladensko je v tomto ohledu hodně postižené. Dokonce někteří lidé třeba nepřišli o dům, protože jsme jim pomohli zavčasu to řešit.
Některým platíme obědy – na ty nejchudší pořádáme sbírky. Když vidím někoho, kdo je bohatý, tak mu řeknu: "a tady budeš platit obědy chudýmu". To je výhoda malé vesnice, že to jde. Na Kladně nebo v Praze sociální pracovnice vůbec nemají šanci, jsou u okýnek, kde vyplníte formulář, dostanete nějakou dávku, a tím to končí. Ale ony za to nemůžou, nemají kapacitu ještě chodit do terénu. A neznají je.
Kdežto na vesnici tím, že lidi znáte, to možné je. Potřebujete i jejich důvěru, nemůžete k někomu přijít domů a říct "já vám pomůžu" a je to. Oni jsou obezřetní, spousta lidí se stydí za to, že se dostali do nepříjemné situace, třeba když je okrade vlastní vnuk. A to se u nás daří překlenout. Proto za mnou lidé chodí s důvěrou, že mi můžou říct cokoliv, a že jsme tady od toho jim pomoci.
Mohla byste vypíchnout jednu věc, která se vám opravdu povedla?
Co jsem říkala, bych zobecnila. To, co se tady podařilo, jde totiž propojit. Propojit lidi, kteří by jinak ani nešli do místní hospody, se špičkovými intelektuály, kteří tady bydlí. Tím, že žijeme blízko Prahy, máme mezi sebou zajímavé lidi, profesory, hudebníky, rappery, divadelníky a filmaře. A tihle lidi jsou rádi, že bydlí v Zákolanech, právě proto, že se v hospodě potkají s místními chlapíky z technických služeb. Máme zde dětský klub, skvělou školu, spolky – pořád se něco vymýšlí. A lidi nejen, že ochotně spolupracují, ale i sami vymýšlí. A počítáme se všemi.
Nerozlišuje se, kdo má jaké vzdělání, odkud přišel. Samozřejmě, abych byla objektivní, není to tak, že 570 lidí tady z vesnice jsou všichni nejlepší kamarádi a všichni jsou pořád spolu, to ne. Vždycky máte některé, kteří zůstávají doma, protože komunitní život je nebaví. Ale to gró je tady mnohem větší než v okolních vesnicích. A aktivita přitahuje další aktivní. Zapojují se i lidé z okolních vesnic, kde komunita není tak živá. Máme spoustu sportovních aktivit, pouštíme kina, máme cyklus dokumentárních filmů, takže když někdo něco chce dělat, tak spíš přijde k nám, protože tady se něco děje.
Ale i některé další vesnice jsou úplně skvělé... my jsme jedna z mnoha vesnic, kde se společný život odehrává takhle hezky. Ale je vždycky dobré, když to starosta podnítí, zaštítí a otevře tomu dveře. Samozřejmě je to o dobrovolnictví, ale potřebujete mít klubovnu, i nějakou korunu, svolení k rušení nočního klidu třeba... Takže když je k tomu starosta otevřený, je to vždycky pro vesnici lepší, než když ho to samotného nebaví. A mě to baví, takže je fajn, že se tady takhle potkáváme.
Ženy v české politice tvoří menšinu. Máte pocit, že to má nějaké důsledky pro konkrétní političky nebo pro to, jak společnost ženy v politice vnímá?
Je fakt, že společnost se postupně proměňuje. Nedávno jsme se bavili o tom, že v 90. letech lidé nevěděli, co jsou gender studies. Já tím, že jsem studovala historii a věnovala jsem se vývoji ženského hnutí, tak to vidím tak, že co je dnes bráno za samozřejmé, bylo v roce 1900 revoluční. Podobně to máte i s homosexuálními vztahy.
To chce čas. Vždycky to vypadá hrozně revolučně, a za třicet, padesát let je to normální. My jsme ve fázi, kdy je normální, že ženy jsou v politice. Ale to starostování je trošku jiné, než vysoká politika. Starostek je strašně moc. Obcím to přináší spoustu pozitivního, protože máme větší cit pro staré, nemocné lidi. Jsme spíš připravené a ochotné to řešit a vidíme problémy, které chlapi ani nevidí. Pro komunální politiku jsou ženy skvělé a myslím, že jsou i dobře vnímané. Vždy, když jdu na setkání starostů a starostek, ženy jsou velmi respektované a necítím tam žádný rozdíl.
Ve vysoké politice je to jiné – kolik máme ministryň a kolik z nich se umí prosadit? Ve volbách jsou vždy na kandidátních listinách muži, a pak jedna, dvě ženy. Tím pádem to ženy mají složitější. Já jsem třeba poprvé byla v devítičlenném zastupitelstvu jediná žena. Teď jsme dvě. Mně to nevadí, já s muži ráda jednám, mám podobné logické uvažování a nemusím milion hodin strávit vyprávěním o dětech. Mně to docela vyhovuje.
Ale na druhou stranu by měl být ženský element v politice silnější. I z toho důvodu, aby byla větší rovnováha ve vidění světa. Protože vidění světa máme každé pohlaví jiné. Možná by i ten respekt byl větší, ale když potom vidíte Thatcherovou nebo Merkelovou, tak ty ženy si dokáží respekt sjednat... je to těžké. Já sama za sebe nejsem pro kvóty, přijdou mi dehonestující. Já nepotřebuji kvóty.
Vím, že to mám těžší, ale i tak si myslím, že mohu uspět. Když neuspěji, tak je to špatné, ale nerada bych uspěla kvůli kvótám. To bych nechtěla.
Ptala se Jana Radovanovičová.
