Jak jste se dostala do politiky?
Žila jsem 11 let v Praze a potom jsem se přestěhovala za svým mužem do Pardubic. To bylo v srpnu, v říjnu jsem porodila a byla jsem na mateřské. Po roce a půl se nám narodilo druhé dítě. Byla jsem na novém místě a nikoho jsem neznala. Bylo to pro mě těžké. Navíc když jsem se svým mužem v roce 2013 začínala, zjistila jsem, že v Pardubicích nemají Piráti základnu. Psala jsem Olze Richterové, ona odpověděla, že to je pravda a abych ji tam založila.
Jenže já jsem začala rodit děti, takže to pro mne nebylo v tu dobu reálné. Když byl mladší dceři rok a půl, už jsem byla taková upečovaná. A nějakým způsobem rozkoukaná po Pardubicích, co funguje, co nefunguje. Člověk to tam brázdí s kočárkem, ví, co je fajn, nějak to město navnímá. Tak jsem na Facebooku klikla, že mám zájem o pirátskou schůzi v České Třebové. Načež mě kontaktovala Kačka Jirsová, která je taky Pirátka, jestli se nechci přijít podívat před komunálními volbami na schůzi.
Tak jsem přišla a zjistila jsem, že ta skupina lidí, která se sešla, vidí věci stejně jako já. Takže tak vypadal můj vstup do politiky. Není to, že bych měla nějaké téma, že vidím, že je potřeba zlepšit cyklodopravu v Pardubicích, a proto vstupuju do politiky. Tak to nebylo, byl to souběh okolností.
Druhá věc a moje téma je, že jsem sociální pracovnice. V Praze jsem řídila nevládní organizaci, takže to nebyla přímo sociální práce, ale práci v sociálních službách a hlavně sociální podnikání. Proto jsem chtěla být v této oblasti aktivní i v komunální politice. Začala jsem zjišťovat, jaké jsou možnosti ovlivnit sociální politiku města na úrovni komunálního zastupitele, jaké jsou jeho kompetence. To běželo za pochodu, ale na mateřské to byla úplně skvělá intelektová bomba. Měla jsem kapacitu a chuť číst všechny zprávy z rady, ze zastupitelstva...
A jak to máte teď?
Po roce a půl, kdy jsem byla zastupitelka v Pardubicích, jsme se přestěhovali do Vápenného Podola, čímž mně zanikl mandát. Nechtěla jsem dělat to, že bych tam měla fiktivní trvalé bydliště a mohla jsem tam být dál zastupitelka. To jsem neudělala, i když se někdo nad tím někteří podivovali.
Skončila jsem v květnu, ale záhy byly krajské volby. V zastupitelstvu Pardubic jsem zjistila, že velká část sociální politiky se děje na krajské úrovni. Nad tím bdí sociální komise, jsou nějaké příspěvkové organizace města... Teď přichází velké téma a velká věc, co se v Pardubicích povedla – že se v sociální komisi řeší byty. Dřív to bylo tak, že to řešila komise pro byty a nebytové prostory, odbor majetku a investic.
Ten rozhodoval, jak to bude s přidělováním bytů, a pak se podařilo, že rozhodování přešlo pod sociální komisi. Tam přidělování bytů a posuzování sociální situace teď probíhá. Takže to mělo velký význam. A v té komisi jsem zůstala, tam pořád funguju. Ale kandidovala jsem na kraj, tam jsem se dostala z pátého místa. Já jsem nepřeskočila, neměla jsem tolik kroužků, ale v podstatě jsem měla druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů. Což mě potěšilo, myslela jsem si, že mě nikdo nezná, nějaká holka z Valašska, co žila v Praze a teď je aktivní ve východních Čechách. To mě potěšilo.
A pak jsem hodně stála o to, abychom byli v koalici, protože opoziční práce je hrozně neviditelná, těžká, nevděčná, hrozně špatně se ty věci realizují. Ale koalice se nepovedla, udělali stejné uskupení, jako měli předtím. Koalici složili bez nás a já jsem v opozici. Ale je fajn, že i jako opoziční zastupitelka jsem předsedkyně sociálního výboru na kraji, za to jsem ráda. Z toho jsem byla taková nesvá, já jsem si říkala, že se musím trošku rozkoukat a chvilku počkat, ale druhé volební období už přijít nemusí, tak jsem to přijala jako výzvu. A to říká můj muž: „Nejsi ve straně a nekandidovala jsi proto, abys nic nedělala, abys odmítla tu funkci." A je to pravda. Je to prostě dobré se těch výzev nebát a přijmout to.
V čem vidíte smysl? Co je smysl toho, proč z toho máte radost nebo dobrý pocit?
Jsou to takové malé bitvy, které člověk vyhraje, nebo věci, které iniciuje a ony se dějí. A to můžete dělat jen když máte mandát a důvěru od lidí. To otevírá dveře. Já za svůj úplně největší úspěch ve svém působení v pardubickém zastupitelstvu považuji případ chlapce, na kterého v osmnácti letech rodiče přepsali městský byt a odešli do zahraničí. On odešel do zahraničí za nimi. Za byt, ve kterém nikdy nebydlel, mu u města naskákaly dluhy asi 600 000,–. A bylo to úplně hrozné.
Já jsem jeho případ řešila s jednotlivými zastupiteli, volala jsem jim, mluvila jsem s nimi. Myslím, že se to odhlasovalo až na druhém nebo třetím zastupitelstvu. Prvně to neprošlo vůbec, pak se to odložilo. Čas, který se tím získal, jsem využila k tomu, že jsem za toho chlapce zabojovala. On to chtěl splácet, ale pracuje u technických služeb za minimální mzdu. A byl schopný splácet 500,–měsíčně. Nechtěl to odpustit úplně celé. Z původních 600 000,– se to dostalo na částku, kterou má šanci splatit. Doma jsme si potom říkali, že to se počítá. Za to jsem vděčná, to je to, co dává smysl.
Tím, že ve službách přímo pracuji, vidím věci, které se pořád opakují. Třeba, že sociální pracovníci v lednu a únoru nemají mzdy, vyplatí se jim třeba až v březnu. Nebo si na to ředitel neziskovky vezme kontokorent, aby mohl své zaměstnance zaplatit. Nebo někdy chodí na dva měsíce na Úřad práce. Všechny ty varianty jsou úplně nevhodné, nedůstojné, dehonestující všechny pracovníky v sociálních službách. To je téma, které jsem otevřela na kraji.
A tam je ta spolupráce hodně dobrá. Vedoucí odboru je nesmírně schopná a Pardubický kraj je dáván za vzor co do transformace různých zařízení, třeba v pěstounské péči jsme hodně daleko. Takže to téma se podařilo uchopit a kraj bude sociálním službám poskytovat bezúročnou půjčku, aby organizace měly na mzdy v začátku roku. Takže to je moment, kdy člověk do politiky přinese nebo iniciuje něco z praxe. A musím říct, že často je to nepříjemné.
Často jsem slyšela třeba, proč nejsem s dětmi. Pardubický kraj má ještě tři komise – protidrogovou, pro duševní zdraví, psychiatrickou transformaci, a pro romskou menšinu. A já jsem říkala, že bych na ty komise chtěla chodit. Tak na to jsem si vyslechla, jestli tam fakt chci trávit čas a jestli radši nechci být s dětmi. Komise se přitom scházejí třeba pětkrát za rok. A pak se obhajuji stylem: „No, já pracuju na částečný úvazek, abych se tomu mohla věnovat. Já to zvládnu, já chci přijít." A tak se učím. Člověk si časem víc ustojí a prostě řekne: "No, přesto bych tam ráda šla." Ale na první dobrou jdu do obhajoby.
A často taky slyším, že to nejde. Teď bych třeba chtěla, aby v Pardubicích byla nábytková banka. Aby to byla spolupráce města a kraje a aby se o ni starali lidé s psychiatrickými diagnózami. A tam narážím, že to nejde, že to lidi nebudou využívat, že to není potřeba, že nejsou prostory... Tak jsem zvědavá. Člověk si musí vybírat, které bitvy bude bojovat.
Co vám to přináší a co bere?
Mám pocit, že to hrozně otvírá dveře. Někdy to lidi i štve, že mají pocit, že s nimi chci něco řešit z pozice politické moci. Ale to je můj úkol, to se očekává. Je v pořádku ptát se, je v pořádku iniciovat věci. Že mám to zmocnění, mandát, to je pro mě velká deviza. A pocit, že jen nenadávám a neříkám, jak je to hrozný. Ale že s věcmi můžu přijít a že mě někdo poslouchá.
A bere vám to něco? Byly chvíle, kdy jste si řekla, jestli to stojí za to?
Je to stres a já jsem navíc trémista. Určitě je to míra stresu a zodpovědnosti, kterou to přináší. Zpytování svědomí, jestli to člověk dělá dobře. A vzalo mi to... já mám hodně téma toho, aby člověk byl v rovnováze, aby byl spravedlivý. Aby kopal za všechny stejně.
V politice je míň žen. Má to nějaké důsledky v politickém prostoru?
Oni to ti muži nedělají schválně, že by mě chtěli shodit. To není nepřátelské, to já tak neberu. Ale najednou se musím obhajovat – obhajuji svoje rodičovství, svoji veřejnou funkci. Je to třeba kolega, který je stejně starý jako já a má doma stejně staré děti, ale já se ho nezeptám, proč není raději s nimi. Já mu to nevrátím, přijde mi, že to je komunikační faul.
Je to nevyvážené prostředí a je to znát. Třeba teď kolem té nábytkové banky jsem na jednání seděla já a šest pánů. Náměstek, ředitel služeb, ředitel odpadů, předseda představenstva. Jsou to všechno takové vysoké šajby, platy, funkcionáři. A řeknou: „Tak jste nás oslovila, tak mluvte, paní Španihelová." Ale já nemluvím jejich řečí. Já prostě nemluvím řečí padesátiletých mužů inženýrů. To z mojí strany chce velmi, velmi, velmi dobrou přípravu. Mít to dobře promyšlené, abych na tom jednání obstála.
V tomhle případě jsem tam s sebou měla ještě našeho vedoucího, který je přesně ten padesátiletý muž, tak to mi dodalo jistotu. Ale současně mě štvalo, že by se mi to samotné ustávalo těžko a že bych neznala na všechno odpovědi. Nevím, třeba to přijde časem s dalšími zkušenostmi. Ale myslím, že kdyby tam byla aspoň ještě jedna žena, tak by to zase bylo jinak. Už by se ta energie trošku vyvážila. Ale když sama jednám s pěti muži, tak je to náročné.
A když někdo udělá nějakou chybu, je v tom nějaký rozdíl, jestli ji udělá politička, nebo politik?
To nevnímám. Nemám pocit, že by někdo řekl, že jsem hloupá ženská. U těch chyb jsem se s tím nesetkala. Ale přijde mi, že tlak na to, abych byla připravená, je tak velký, že se hrozně snažím chyby neudělat. A já do některých věcí nejdu, abych se neshodila. A to možná mají muži víc na háku, ale to nevím. To už je možná víc věc osobnostního nastavení.
Ptala se Jana Radovanovičová.
