Norsko se dle Global Gender Gap Indexu, který každoročně vydává Světové ekonomické fórum, drží na druhé či třetí příčce již od roku 2006. Žebříček, který hodnotí 146 zemí po celém světě se zaměřením na čtyři kategorie – politiku, zdraví, vzdělání a ekonomiku, vyhodnotil v loňském roce Norsko na třetím místě se skóre 0.875 (rovnost = 1 a nerovnost = 0). Všechny možné žebříčky s cíli vyhodnocení genderových rovností či nerovností států se víceméně shodují – Norsko je v rovnoprávnosti přeborníkem.
Nicméně čísla můžou klamat a některé fenomény zakrývat. V případě Norska tomu není jinak. Když hnutí #MeToo v roce 2018 hýbalo většinou světa, nevyhlo se ani Norsku. Díky odvážným ženám, které předsoupily a promluvily, vyšly na povrch případy nevhodného a obtěžujícího chování vůči ženám ze strany Tronda Giskeho, tehdejšího předsedy Norské strany práce, a Kristiana Tonninga Riiseho, předsedy mladého křídla Konzervativní strany. Oba muži na své vedoucí posty rezignovali. Pornografický materiál adresovaný mladým chlapcům vedl k odstoupení Ulfa Leirsteina z Progresivní strany z funkce mluvčího pro právní záležitosti své skupiny.
Hnutí #MeToo v Norsku
Hnutí #MeToo způsobilo vlnu celosvětových diskusí o sexuálním obtěžování a genderově podmíněném násilí. Norsko, které je často vnímáno jako vzor genderové rovnosti, nebylo výjimkou. Skandály odhalené v politice, médiích a dalších veřejných sektorech odhalily hluboce zakořeněné problémy. Konkrétní kauzy ukázaly na mocenskou nerovnováhu a slabé mechanismy ochrany obětí v politickém prostředí a otevřely debatu o misogynii a sexistické kultuře uvnitř politických stran. Strany jako Konzervativní strana a Strana práce přijaly přísnější pravidla týkající se sexuálního obtěžování a posílily vnitřní mechanismy pro hlášení nevhodného chování.
Výzkum publikovaný v časopise Media and Communication ukázal, že novinářky v norských redakcích čelí vyššímu riziku sexuálního obtěžování než jejich mužští kolegové. Studie, která kombinovala kvantitativní a kvalitativní přístupy, zjistila, že mladé a dočasně zaměstnané ženy jsou nejzranitelnější. Významným problémem je také nízká míra hlášení incidentů, protože mnohé oběti se obávají odplaty nebo ztráty pracovního místa. Po #MeToo norská mediální odvětví zavedla nové strategie proti obtěžování, včetně školení, jasnějších pravidel a mechanismů pro hlášení incidentů. Přesto zůstávají výzvy spojené s internalizovanou kulturou mlčení a bagatelizace těchto problémů.
#StilleForOpptak a další iniciativy Herečky, hudebnice a další umělkyně v Norsku spustily vlastní iniciativy inspirované #MeToo. Hnutí #StilleForOpptak ("Ticho před natáčením") sdružilo stovky hereček, které sdílely své zkušenosti se sexuálním obtěžováním ve filmovém a divadelním průmyslu. Tento krok inspiroval podobné iniciativy v hudebním sektoru (#NårMusikkenStilner) a tanci (#NårDansenStopper). Výsledkem těchto iniciativ byla nejen širší veřejná diskuse, ale i změny ve smlouvách a pracovních podmínkách umělců, které nyní více chrání před genderově podmíněným násilím. Změny v norské společnosti a výzvy do budoucna Norsko se po #MeToo stalo jednou z prvních zemí, které začaly přehodnocovat své přístupy k sexuálnímu obtěžování. Média změnila způsob, jakým informují o případech znásilnění a sexuálního násilí, což vedlo k citlivějšímu a méně stereotypnímu pokrytí těchto témat.
Přestože se právní a institucionální rámce zlepšily, stále přetrvávají výzvy:
- Nízká míra hlášení případů – mnoho obětí stále váhá s podáním stížnosti kvůli obavám z odplaty.
- Digitální násilí – veřejně aktivní ženy jsou často terčem online obtěžování, výhrůžek a kyberšikany.
- Nedostatečné zapojení mužů – navzdory snahám je stále třeba posílit roli mužů jako spojenců v boji proti genderově podmíněnému násilí.
Hnutí #MeToo odhalilo, že ani země s vysokou úrovní genderové rovnosti nejsou imunní vůči genderově podmíněnému násilí. V Norsku vedlo k důležitým změnám v politice, médiích i kulturním sektoru. Přesto zůstává mnoho práce – zejména v oblasti ochrany veřejně aktivních žen a změny společenských norem. Jedině kombinací právních reforem, institucionálních změn a osvěty může společnost dosáhnout trvalého pokroku v boji proti sexuálnímu obtěžování a genderově podmíněnému násilí.
Norsko v číslech
Pro demonstraci problematiky a její závažnosti vždy asi nejlépe slouží ukázat tvrdá, a v mnoha případech alarmující, data. V roce 2023 publikovaly pro Chr. Michelsen Institute výzkumnice Jana Belschner, Ragnhild Muriaas a Vibeke Wang studii o výskytu násilí vůči kandidátstvu v norských parlamentních volbách 2021. Průzkum byl tehdy rozeslán většině kandidujících za norské politické strany ve volbách do Stortingu v roce 2021. Z celkového počtu 4 152 kandidujících bylo osloveno 3 200, přičemž 1 179 z nich zodpovědělo alespoň jednu otázku. Mezi účastnictvem byl mírný genderový rozdíl – 55,9 % tvořili muži a 42,7 % ženy. Celkově 48,8 % respondentsva uvedlo, že se setkalo s hanlivými komentáři nebo falešnými pomluvami, 19,2 % čelilo výhrůžkám, 2,4 % zažilo fyzické násilí, 6,4 % se setkalo s úmyslným poškozením majetku a 22,1 % zaznamenalo zastrašování svých kolegů či spolupracovníků.
Politické násilí zažila polovina kandidujících, přičemž jeho nejčastější formou je obtěžování v podobě šíření falešných pomluv a ponižujících komentářů, nejvíce incidentů se odehrává na sociálních sítích ze strany běžného obyvatelstva a nejvíce zranitelnou skupinou vůči politickému násilí jsou mladé ženy. Politické násilí zahrnuje „případy, kdy je cílem ovlivnit politickou integritu a kdy prostředky, jimiž je násilí pácháno, zároveň porušují osobní integritu jednotlivců zapojených do politiky. Osobní integrita může být narušena různými činy, které lze obecně rozdělit na fyzické a psychologické násilí (tj. zastrašování a výhrůžky), a může se odehrávat ve veřejné i soukromé sféře. Obě formy násilí mohou mít sexuální podtext“ (studie pracuje s definicí Elin Bjarnegård). Nejsou to ale jen političky, které jsou terčem sexistického, nevhodného a obtěžujícího chování.
Dle studie Work Research Institutu (AFI) v Oslu, která se zaměřila na novinářky a editorky norských médií, jich v uplynulých 5 letech zažila šikanu skoro polovina, 25 % bylo vyhrožováno, většinově ze strany mužů. Výzkumnice Aina Landsverk Hagen odkryla již v roce 2015, kdy tato studie byla představena, fenomén genderově podmíněné kyberšikany. I když nemůžeme prohlásit, že pachateli vždy bývají muži a oběťmi pouze ženy, v povaze obtěžování v online prostoru existují genderové rozdíly. Muži jsou častěji napadáni kvůli svým názorům, zatímco ženy se setkávají s komentáři zaměřenými na jejich pohlaví a vzhled.
S touto hypotézou souzní i výzkumnice Marjan Nadim a Audun Fladmoe v reakci na svůj výzkum „Silencing Women? Gender and Online Harassment“ v Social Science Computer Review z roku 2019. Kyberšikana má odlišnou podobu pro ženy a muže a zároveň se jedná o vzrůstající trend a fenomén. Norská vláda se každopádně i minulosti snažila nastavovat mechanismy, které by těmto problémům předcházely a řešily je. V roce 2023 představila „Národní akční plán: Ženy, mír a bezpečnost (2023–2030)“, který zdůrazňuje význam ochrany žen nejen v konfliktních oblastech, ale i v politice a médiích. Tento plán navazuje na „Akční plán pro práva žen a genderovou rovnost v rozvojové spolupráci 2007–2009“, následně pak prodloužený na období 2010–2013.
Projekt "Inspirace z Norska: Prevence a potírání genderově podmíněného násilí na političkách a veřejně aktivních ženách" byl podpořen Norskem prostřednictvím Norských fondů.
