Švédská profesorka Yvonne Hirdman je expertka na historii žen a autorka řady oceňovaných knih. Za tu o své matce a Evropě minulého století získala nejvyšší vyznamenání. Úspěšná je i její autobiografie.
Otěhotněla ve dvaceti, krátce předtím, než Švédsko pod tlakem začínajícího ženského hnutí zavedlo antikoncepční tabletky. Byla to náhoda, absolutně neplánovaný důsledek jedné krátké známosti sexuálně naprosto nezkušené slečny z lepší rodiny. Pro to, aby otěhotněla, „neudělala skoro nic“. Ale stalo se. Porodila dceru a rodina pravila, že by se měla vdát za otce dítěte. Takže byla svatba. O dva roky později porodila další dítě, tentokrát syna, i když soužití s mužem od začátku nebylo dobré. Dva měsíce po narození druhého dítěte jí zemřela milovaná maminka. To jí bylo 23 let. A o pár let později jí definitivně krachlo manželství.
Jak se vyrovnat s hromadou problémů, když nevěříte ve vlastní schopnosti, cítíte se sama a máte pocit, že okolnímu světu jste úplně lhostejná? Zatnout zuby, uvědomit si, že mnoho žen je na tom stejně nebo možná ještě hůř, nelitovat se a jít dál, i když to občas bolí.
„Neplánovaná těhotenství ovlivnila celou mou generaci. O plno věcech jsme nemohly samy rozhodovat, musely jsme je prostě akceptovat a žít s nimi. Já jsem zůstala sama s dvěma malinkými dětmi a často jsem byla bezradná, ale přece jen jsem si začala uvědomovat, že musím něco udělat, že nutně musím dokončit studia, protože jinak možná zůstanu na dně“, vzpomíná Yvonne Hirdman ve své úspěšné autobiografii „Když jsem byla mladá“ s podtitulem Egohistorie z 20. století.
Studia a feminismus
Yvonne Hirdman to zvládla i přesto, že se jen s obtížemi vyrovnávala se ztrátou matky. Zvládla vychovat děti, studovat a ještě se postupem času zapojovat do studentského a ženského hnutí. Když byly děti úplně malé, připadalo ji hodně těžké dělat víc než "jen" o ně pečovat a učit se na zkoušky. Na v té době populární studentské demonstrace se dívala jen v televizi, u čtení usínala únavou a dlouho bojovala s nízkým sebevědomím a depresemi, přiznává v memoárech i v četných interview.
„Byla jsem často vyčerpaná, neměla jsem skoro ani sílu číst noviny. Jen jsem jimi listovala a usínala u toho“, píše ve své autobiografii, kde také vzpomíná, jak ji trápilo, že nemohla dopřát dětem to, na co měly běžné rodiny. Píše také o boji švédských žen za volný přístup k potratům a vůbec za práva žen rozhodovat o vlastním životě. A hlavně za právo na rovnoprávnost s muži.
„Tuhle knihu by si měli přečíst všechny feministky a vůbec všichni, kteří se zajímají o genderovou rovnost a kteří se nacházejí v postavení ve společnosti, kde dominují muži“, píše se v jedné z mnoha velmi kladných recenzí.
Vědecká kariéra, která trvá dodnes
Yvonne Hirdman studia historie na univerzitě dokončila a brzo po nich začala vědecky pracovat, což korunovala v roce 1974 doktorátem o dějinách švédské komunistické strany. Později se začala orientovat na dějiny žen a ženského hnutí a dlouhá léta vyučovala na univerzitách v Göteborgu a ve Stockholmu. O své první zaměstnání musela tvrdě bojovat, i když byla lépe kvalifikovaná než její mužský protikandidát. Nakonec vyhrála. Později vydala dlouhou řadu studií, analýz a knih a také v roce 1986 etablovala ve Švédsku teorii o souvislosti mezi pohlavím a vlivem/mocí a vytvořila nový sociologický pojem – „genussystem“ (genderový systém, řád).
„Genussystem“ se chápe jako alternativa k pojmu role pohlaví a označuje ty fenomény, struktury a procesy, které vytvářejí a udržují genderovou nerovnost. Tedy elementy např. v jazyce, kultuře, tradičních postojích a návycích etc., které přispívají k tomu, že ženy a muži mají různé pozice a různé role ve společnosti. Důsledek je například, že většina mužů dodnes vydělává víc než ženy a má větší moc a vliv. „Genussystem“ je dnes teoreticky fundament ve švédské politice genderové rovnosti, která je vzorem pro mnohé země.
A aktivní je profesorka Yvonne Hirdman stále i ve svých 73 letech. Před pár měsíci se například zúčastnila diskuzí o výuce historie ve školách a ostře kritizovala švédské učebnice dějepisu, v nichž jen 13 jmenovaných osob jsou ženy.
„Muži formovali dějiny a témata v učebnicích jsou výsledek mužského pohledu. Je to důkaz toho, jak muži pohrdali a stále pohrdají ženami“, prohlásila, když komentovala analýzu 40 různých učebnic, kterou provedl respektovaný švédský deník Dagens Nyheter.
Knihy a superlativní recenze
Řada knih a vědeckých studií z pera Yvonne Hirdman je opravdu dlouhá a lze si představit, že časem se ještě prodlouží. V několika rozhovorech řekla, že vždycky toužila psát a zdaleka nejen vědecká díla. Většina jejich knih se nějakým způsobem zabývá ženami a jejich postavením ve společnosti nebo sociálními otázkami, které se dotýkají všech. K jejím nejznámějším dílům patří kromě jednání o genussystému „Myslící srdce: kniha o Alvě Myrdal“ z roku 2006, kterou někteří recenzenti nazývali „studie feminismu“. Je přeložena do angličtiny a byla velmi dobře přijata v USA. Alva Myrdal byla švédská socioložka a politička, která se celosvětově proslavila svými iniciativami v boji za mír a práva žen. Dlouho pracovala v OSN, zúčastňovala se konferencí o odzbrojení a na toto téma napsala knihu. Za své aktivity byla v roce 1982 odměněna Nobelovou cenou za mír.
Do opravdu širokého čtenářského povědomí se Yvonne Hirdman dostala před pěti lety, kdy jí vyšla kniha „Rudá hraběnka“ s podtitulem „Jeden evropský příběh“ (Den röda grevinnan: en europæisk historia).
Maminka-hraběnka a Evropa
Tato kniha vyvolala ohromný zájem a to nejen proto, že je skvěle napsaná, opravdu stylistická perla, ale také proto, že se čtenář v ní dozví více o Evropě minulého století než v mnohých učebnicích. Zaujala také – nebo možná hlavně – proto, že autorka v ní vypráví o své vlastní rodině, především o matce Charlotte Hirdman a jejím částečně dobrovolném, částečně vynuceném putováním po řadě evropských zemí a jejich kontaktem s množstvím zajímavých osobností.
Dříve se Yvonne Hirdman po desetiletí věnovala historii jiných žen, ale k tomu, aby napsala o té, která ji byla nejbližší, se musela napřed propracovat. Musela překonat citové bariéry, které ji dlouho bránily přečíst si matčiny místy velmi otevřené a upřímné deníky. Ale musela i pátrat v archivech, kontaktovat a vyslechnout hrstku pamětníků a projít množství historických materiálů o dramatických a tragických událostech minulého století, které silně ovlivnily život její maminky a miliónů jiných žen.
„Yvonne Hirdman znovu pozvedla úroveň skandinávského genderového bádaní. Tentokrát životopisem své matky Charlotte Hirdman. Je to dílo na vysoké akademické úrovně, ale dojemné jako nějaká řecká tragédie a napínavé jako krimi“, píše se v jedné dánské recenzi.
Příběh začal v Rusku
Charlotte Hirdman, nápadně krásná žena, se narodila roku 1906 v německo-švýcarské rodině v Tartu v dnešním Estonsku, které tehdy bylo součástí carského Ruska. V důsledku chaosu po první ruské revoluci a nepřátelství vůči cizincům musela rodina emigrovat. Po několika poměrně pokojných letech v Hamburku a Londýně se kvůli práci přestěhovala do Bukoviny, tehdy nejvýchodnější části rakousko-uherské monarchie, dnes území rozdělené mezi Ukrajinu a Rumunsko. Tady Charlotte jako dítě zažila první světovou válku. Později v době demokratické Výmarské republiky (Německo od konce první války do nástupu nacistů), žila v Berlíně, kde se vdala za spisovatele a zchudlého aristokrata původem z dnešní Litvy a jménem Alexander Stenbock-Fermon – odtud titul hraběnka.
Manželství nevydrželo, v jejím životě se objevil nový muž, tentokrát vášnivý německý komunista Heinrich Kurella a podle jejich deníku opravdu velká láska, která jí silně ovlivnila i ideologicky – odtud „rudá“. Po Hitlerově převzetí moci roku 1933 s Kurellou emigrovala do Moskvy, kde ho Sověti o čtyři roky později popravili. Stejně jako řadu jiných západních komunistů. Charlotte se podařilo utéct zpět do Evropy těsně předtím, než vypukl Stalinův velký teror, který by možná byla nepřežila. Neměla v té době žádné občanství, zdržovala se střídavě v Dánsku, Norsku a Francii, kde pak potkala Einara Hirdmana, svého budoucího chotě a otce autorky knihy a jejích dvou starších sourozenců. Do neutrálního Švédska se díky sňatku s Einarem dostala pár dní po vypuknutí Druhé Světové války. A ve Švédsku i zemřela v roce 1966.
O 44 let později o ní její dcera napsala svou fantastickou knihu.
Původně měla v úmyslu psát historii Evropy, kde by maminka jen jakoby stála v rohu, pozorovala dění kolem sebe a vypadala krásně a zajímavě. Ale během psaní se to změnilo.
„Když jsem psala, bylo tam stále víc a víc maminky, protože její osud je prostě evropský osud“, říká Yvonne Hirdman o knize v níž recenzenti i čtenáři kromě jiných předností vyzdvihují právě autorčinu schopnost propojit osobní příběh hlavní hrdinky s událostmi v Evropě v dramatickém 20. století.
„Po téhle knize by se všechny takzvané celebrity s jejich vzpomínkovými knihami o maminkách a tatíncích měly jít někam schovat“, napsala švédská spisovatelka Ulrika Kärnborg.
Škoda, že se této nesmírně zajímavé a jímavé knihy zatím nevšimlo žádné české nakladatelství. Určitě by se dobře vyjímala mezi lavinou překladu skandinávských detektivek a určitě by si našla své čtenáře, kteří dávají přednost dějinám našeho kontinentu před lovením fiktivních zločinců.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
