Pocit, že „ženy vládnou světem“ je dán především tím, že se dostaly do popředí hned ve třech významných světových mocnostech najednou – v Německu je již třetím volebním obdobím kancléřkou Angela Merkel, novou premiérkou Velké Británie se stala Theresa May a vážnou kandidátkou na první prezidentku USA je Hillary Clinton. Když se ale podíváme na celosvětové „skóre“, na počínající „femokracii“ (jak současný stav popisují některá média) to tedy nevypadá. V parlamentech všech států dohromady zasedá 22,7 % žen. Na zhruba třech stovkách prezidentských a premiérských postů je pouhá dvacítka žen (tedy méně než 7 %).
Podíváme-li se na Evropskou unii, z celkem (zatím stále) osmadvaceti států má ženu – premiérku vedle již zmiňovaného Německa a nově Velké Británie už jen Polsko. Prezidentku mají momentálně v Chorvatsku, v Litvě a na Maltě.
Zdá se tedy, že zmiňovaná nadvláda žen je (minimálně prozatím) mediálně přiživovanou bublinou. Ačkoli mne zájem o toto téma těší, spíše než masivní nástup žen do rozhodovacích pozic nyní v případě VB sledujeme fenomén zvaný „skleněný útes“. Tedy jev, kdy se političky dostanou do významných funkcí právě v nejistých či krizových dobách, kdy je extrémně těžké obstát. Není náhodou, že teprve druhou premiérkou v historii této země se stala Theresa May právě v době, kdy Spojené království čeká nejistá budoucnost (včetně otázky, zda i nadále bude „spojené“).
Zvolení nové britské premiérky také mnohým komentátorům posloužilo jako údajný důkaz, že „to jde i bez kvót“ a proto není potřeba ani u nás v České republice aktivně podporovat vyrovnání počtu žen a mužů v politice. Ačkoli bych si to sama přála, „samo“ a takzvaně „přirozeným vývojem“ to nepůjde určitě. Zaprvé, post prezidentky/premiérky je pouze špičkou ledovce. Zastoupení žen by mělo být vyvážené na všech úrovních politiky a v tomto ohledu mají především Spojené státy s 19,4 % žen v parlamentu, ale i Velká Británie s 29 % stále co dohánět.
Zadruhé, Velká Británie, Německo ani USA sice zákonné kvóty platné pro všechny strany skutečně nemají, řada jiných států, kde se ženy dostaly do vedení, však ano (z těch evropských např. Chorvatsko či Polsko). Vnitrostranické kvóty pak používá většina významných německých stran včetně domovské CDU Angely Merkel – celkové zastoupení žen i díky tomu činí v Německu pro nás nevídaných 36 %. Pokud jde o Velkou Británii, Konzervativní strana, jíž předsedá Theresa May, sice kvóty zavedeny nemá, ale oba její největší konkurenti – labouristická strana i liberální demokraté – kvóty používají či používali. V důsledku jsou tak i konzervativci motivováni dávat ženám prostor už proto, aby mohli říkat „vidíte, jde to i bez kvót“.
A konečně zatřetí, jak v USA, tak ve VB byla a je genderové rovnosti a zastoupení žen v poslední době věnována velká pozornost. V Bílém domě se například v červnu konal kongres s názvem „United States of Women“, nad kterým převzala záštitu Michelle Obama a na kterém se Barrack Obama označil za feministu. Jen tak mimochodem, dovedete si představit obdobný kongres na Pražském hradě? A ani u britských konzervativců to „nejde samo“, mají velmi aktivní organizaci „Conservative Women“, která téma genderové rovnosti neúnavně prosazuje v rámci strany. A koneckonců sama nová premiérka, která dříve zastávala post ministryně pro ženy a rovnost, dala ve své vládě ženám nebývalý prostor a téma genderové rovnosti zmiňovala i ve svém prvním premiérském projevu.
Jinými slovy, právě proto, že u nás debata o zastoupení žen vázne a význam genderových témat je zlehčován, právě proto, že na obzoru není výrazná politička (či výrazný politik), která by vzala téma za své a otevřeně jej podporovala, právě proto by kvóty byly vhodným způsobem, jak vyrovnanějšímu zastoupení žen a mužů u nás pomoci. Škoda, že premiér Sobotka, který se přeci jen k otázkám rovnosti žen a mužů staví podstatně vstřícněji než předchozí premiéři, nedokázal návrh na zavedení kvót prosadit.
Kvóty nejsou cílem, kvóty jsou pouze nástrojem pro zvýšení počtu žen v politice. A jak vždy zdůrazňuji, samozřejmě nemohou stát samy o sobě, ale musí být doprovázeny dalšími kroky, od vzdělávání, aktivní oslovování političek až po otevřenou debatu na toto téma a podporu známých osobností politického světa i veřejného života. Odněkud se ovšem začít musí a osobně jsem přesvědčena, že bez kvót se té naší první české premiérky jen tak nedočkáme.
