Michaela Marksová Tominová
zastupitelka na Praze 2
stínová ministryně pro lidská práva a menšiny, ČSSD
Jak jste se k politice dostala?
Přes aktivity v neziskovém sektoru – uvědomila jsem si, že pro prosazování nejrůznějších opatření musíme jít lobovat za politiky či političkami, že oni jsou nakonec těmi nejdůležitějšími...
Na jaké úrovni a jak dlouho politicky pracujete?
Jsem členkou ČSSD již 16 let. Byla jsem členka vnitrostranických orgánů na všech úrovních (od místní po centrální). Co mě ale baví a zajímá víc je, že jsem leta členka tzv. odborných komisí, tedy poradních orgánů strany. Konkrétně se jedná o komisi sociální, lidskoprávní a pro záležitosti romské komunity. V nich se připravují odborná stanoviska ČSSD ke konkrétním problémům, píší se volební programy. Od roku 2010 jsem také členkou stínové vlády, a to za resort lidských práv a rovných příležitostí. Jinak jsem od roku 2006 členkou ZMČ Praha 2. V letech 2010-2012 jsem tam vykonávala funkci místostarostky, v současnosti jsem neuvolněnou předsedkyní kontrolního výboru.
Co Vás na politické práci baví?
Baví mě ty aktivity, které jsou odborné, které řeší stanoviska ke konkrétním problematikám, baví mě o nich diskutovat. Méně mě baví schůze, kde se často diskutuje politická situace „od Šumavy k Tatrám“ a spousty vnitrostranických záležitostí – to k tomu ale také patří.
Co považujete za své největší úspěchy v politické práci? Jaká práce za Vámi stojí?
Vnesení některých témat do vnitropolitické debaty a do programových dokumentů. Jedná se především o rovnost žen a mužů ve společnosti, problematiku ohrožených dětí (dětské domovy, inkluzívní vzdělávání) či například sociálně vyloučené Romy. Ale nikdy to nejsem jen já sama. Ve funkci místostarostky považuji za nejdůležitější prosazení projektu Stopy Židů v Praze 2, který mapuje zcela zapomenutou historii největší židovské komunity v předválečném Československu. Ti lidé žili právě u nás, na Vinohradech, městská část má dodnes jejich domy v obecním vlastnictví a dvacet let po revoluci se o nich nikdo nenamáhal nic zjistit.
Čeho byste chtěla v politice ještě dosáhnout?
Co se týče mé osoby, na to odpovídám v následující otázce. A jinak bych se ráda dočkala dne, kdy ČSSD bude fungovat stejně jako její „západoevropské“ sesterské strany.
Podle čeho jste si vybírala politickou stranu či hnutí, ve které/m jste politicky aktivní?
Podle ideologie. Sociální demokracie má velkou tradici, existuje na celém světě. V 90. letech to byla jediná nekomunistická parlamentní strana, která se jasně vymezila proti demagogickým tvrzením typu „volná ruka trhu vše zařídí“.
Máte nějaký svůj politický sen?
Jestli to po volbách „vyjde“, budu ráda, když se z mé funkce stínové stane funkce exekutivní. Zajímalo by mě také pracovat jako poslankyně v PS.
Máte nějaký svůj politický vzor?
Řadu žen-političek a aktivistech z minulého a předminulého století, které vyvinuly obrovské úsilí a dokázaly prosadit revoluční změny v postavení žen a dětí. Řada z nich za to zaplatila i cenu nejvyšší – například sociální demokratka Betty Karpíšková byla popravena v Osvětimi...
Co si myslíte o situaci žen v české politice (popř. o tom, jak by se měla řešit)?
Této problematice se věnuji již řadu let. Situace pro ženy je v parlamentních stranách velmi špatná. Podle mého názoru to souvisí s celkovým podivně zakonzervovaným stavem české společnosti, kdy rozhodovací pravomoce mají v rukou lidé s poměrně omezeným rozhledem, lidé často namočení v korupčních kauzách, které nezajímají věcné problémy a nejsou schopni a/nebo ochotni je kompetentně řešit. Také vztah médií (včetně veřejnoprávních) k otázkám rovnosti obecně se mi zdá horší než před 10 lety – na témata týkající se rovnosti žen a mužů máme, zdá se mi, pořád cenzuru. Řešením by bylo zaktivizovat ženy, aby masověji vstupovaly do politických stran. Nedivím se, že se jim do toho nechce a nejsou ochotny obětovat osobní čas vysedáváním na schůzích. Pokud se ale kompetentní ženy ve stranách angažovat nebudou, situace se nezlepší.
Co je podle Vás politika?
Je to pro mě správa věcí veřejných, na které se nesmí podílet jen politici a političky, ať už volení nebo jmenovaní, ale široká občanská společnost. A politici/čky by měli dělat maximum pro to, aby se občané/ky o věci veřejné zajímali.
