www.padesatprocent.cz › Mýtus genderového feminismu aneb Kdo vlastně rozpoutává válku pohlaví?

Mýtus genderového feminismu aneb Kdo vlastně rozpoutává válku pohlaví?

Odpůrci a odpůrkyně feminismu vyrazí čas od času do boje. Opakují stále stejné polopravdy a mýty a snaží se vyvolat dojem, že Evropou obchází strašidlo „genderového feminismu“. Následující text ukazuje, že ke zděšení zdaleka není důvod.

Odpůrci (a odpůrkyně) feminismu čas od času vyrazí do boje proti současným snahám o rovnost žen a mužů. Emotivním tónem opakují stále stejné polopravdy a mýty a snaží se tak vyvolat dojem, že Evropou (a možná i celým světem) obchází strašidlo „genderového feminismu“. V následujícím textu se proto pokusím ukázat, že ke zděšení zdaleka není důvod. Válka pohlaví ani „Sexmise“ se nechystá.

V posledních dnech se s různými příspěvky týkajícími se genderových témat doslova roztrhl pytel. Oleje do ohně přililo zejména Desatero Oranžového klubu: Jak může ČSSD pomoci rodičům.  Ve víkendové příloze Lidových novin s názvem Orientace vyšel poměrně obsáhlý (z velké části zrecyklovaný) článek šéfa této přílohy Matyáše Zrna s úderným názvem Válka žen proti mužům. Čtenářstvo se v něm dozvídá, nakolik je současné feministické hnutí zhoubné, že mu jde pouze o výhody pro ženy (které o ně však – zdá se – ani nestojí) a jeho smyslem je boj proti mužům.

Podívejme se tedy na tvrzení Matyáše Zrna střízlivýma očima. Hned na začátku se dozvídáme, že je zásadní rozdíl mezi „(původním) feminismem“ – tedy bojem za práva a svobodu žen a „gender studies“, které údajně zasévají válku mezi pohlavími. Když pomineme skutečnost, že se tohoto pojmového rozlišení Zrno v dalším textu nedrží a sype všechny proudy feminismu do jednoho pytle (i když s některými by se jistě mohl ztotožnit – feminismus rozdílnosti by mu vyhovovat mohl), lze jen těžko jedno od druhého oddělit. To potom jeho kritiku dost znepřehledňuje, protože řada výtek (například vůči tzv. francouzskému – pro představu, tam někam by spadala část Zrnova textu hovořící o pronikání patriarchálního principu do všeho kolem nás – nebo třeba marxistickému feminismu) byla vznesena už v minulém století v rámci feministického myšlení samotného.

Feminismus je základem, na kterém genderová studia (ale také třeba mužská studia, jejichž existenci Zrno nezmiňuje) vyrostla. Ovšem s vědomím, že soustředit se i nadále pouze na kategorii (ženského) pohlaví nestačí a je potřeba se zamýšlet i nad dalšími jevy jako je utváření našich představ o něm, ale i otázka rozmanitosti sexuální orientace a v neposlední řadě i postavení mužů ve společnosti. Pojem „genderový feminismus“ používají snad jen pánové z Občanského institutu a ani v daném Zrnově článku se moc nepodařilo vysvětlit jeho podstatu – možná že jde jen o jiné označení tzv. druhé vlny feminismu, která v 60. letech minulého století pojem „gender“ objevila a začala se zaměřovat nejen na právní postavení žen, ale i na jejich kulturní a společenské postavení.

Když už byl Matyáš Zrno ve studiu (byť zjevně nijak důkladném) feministických/genderových textů (o jejichž údajné „nadprodukci“ by se dalo s úspěchem pochybovat), mohl zapátrat lépe a jistě by zjistil, že pojem „gender“ není synonymem „pohlaví“ a že je rozhodně nelze zaměňovat jako hot dog a párek v rohlíku. Tvrdit, že pohlaví je nepodstatné a gender naopak podstatný (ačkoli si jej prý dokáží představit jen zasvěcení – a zasvěcené), je značně nepřesné a zjednodušující. Pokusím se tedy zasvětit i vás, milé čtenářky a milí čtenáři. Odlišení biologické a kulturní stránky naší identity má svůj hluboký smysl, který je zcela zřejmý, pokud si položíme jednoduchou otázku: co je v základu nerovného postavení žen a mužů ve společnosti?

Nerovnosti mezi muži a ženami existují - s biologií však nemají mnoho společného

Pokud vás napadá, že nic takového neexistuje, stačí se podívat do statistik – nedostatečné zastoupení v politice a rozhodovacích pozicích, nižší platy, častější zkušenost se znásilněním či domácím násilím... Jevy, které pan Zrno zřejmě považuje za nevýznamné. Biologické pohlaví bezpochyby existuje (Judith Butler, kterou autor cituje v té nejvulgárnější nepřesné interpretaci, nechme stranou, k ontologii genderu a pohlaví či ke konceptu diskurzů a performativity se můžeme vrátit někdy příště), jde jen o to, do jaké míry jsou rozdíly ve společenském postavení žen a mužů dány pouze těmito rozdíly a nakolik jsou dány spíše představami o ženách a mužích nebo lépe o „mužství“ a „ženství“.

Zkuste se zamyslet nad typicky ženskými a typicky mužskými vlastnostmi. Napište si je na papír. Můžete si i zkusit nakreslit, jak si představujete ženu a jak muže.

Kolik z vlastností se týkalo přímo biologického pohlaví? Kolik znaků, které jste si nakreslili, souvisí s biologií? Vždyť i typické označení toalet staví na oblečení, nikoli na sekundárních pohlavních znacích.  A zkuste si položit otázku, zda ženy a muži, které znáte, jsou skutečně všechny a všichni nadány a nadáni „ženskými“ a „mužskými“ vlastnostmi. Nejspíš ne. A právě v tom je základní nepochopení Zrnova textu – feminismus neříká, že mezi muži a ženami neexistují žádné rozdíly (některé proudy feminismu na nich dokonce stavějí!). Říká však, že nelze přeceňovat rozdíly mezi muži a ženami jakožto skupinami, že všichni muži nejsou stejní a všechny ženy nejsou stejné. Jinými slovy, říká, že rozdíly mezi konkrétními dvěma ženami mohou být stejné nebo větší než rozdíly mezi konkrétní ženou a konkrétním mužem.

Když to shrnu: zatímco pohlavím označujeme biologické danosti, gender zachycuje naše společenské role. Tedy ty vlastnosti a očekávání, která se na biologický základ nabalují v průběhu života – přesně to měla na mysli svým výrokem „Člověk se ženou nerodí, ale stává.“ Simone de Beauvoir. Stačí se podívat k našim nejbližším sousedům, kde „gender“ překládají slovem „rod“, pod kterým si snad něco představí i „nezasvěcení“ pánové z Občanského institutu. A stačí se zamyslet i nad tím, nakolik se obsah ženství a mužství a jejich projevů změnil během historie a nakolik se liší v jednotlivých částech světa.

Rozhodně se tu nechci pouštět do dalekosáhlých debat, které se v rámci feminismu vedou již desítky let. A tak jen stručně zopakujeme, že feministické myšlení se rozpadá do mnoha proudů a marxismem se inspirují jen některé z nich, a to ještě dost odlišně. Rozhodně nelze ztotožňovat úsilí o rovnost žen a mužů s třídním bojem – základní háček, který si například i socialistický feminismus uvědomuje, spočívá v tom, že ačkoli si beztřídní společnost umíme nějak představit, společnost bez pohlavních rozdílů si dokážeme (přinejmenším s ohledem na reprodukci) představit jen těžko. Snahou feminismu (nebo možná přesněji feministického mainstreamu či genderových studií) není vymazat biologické rozdíly mezi muži a ženami, ale bojovat proti redukování konkrétních osob pouze na jejich pohlaví. Protože přesně tohle způsobují genderové stereotypy.

Že by na těch stereotypech něco bylo?

V jedné části textu pokládá Zrno v souvislosti s koncentrací žen a mužů v určitých studijních oborech důležitou otázku: „Že by na těch stereotypech něco bylo?“. Jako řada dalších odpůrců (současných) feministických snah tak autor dokazuje nepochopení odlišnosti dvou rovin: normativní a deskriptivní. Což v praxi znamená zhruba toto: tvrzení, že přetrvávající genderové stereotypy negativně dopadají na konkrétní ženy a muže a měli bychom se jich proto snažit zbavovat (a nahlížet na ostatní jako na komplexní osobnosti, nikoli „jen“ jako na muže či ženy), se vůbec (ale vůbec!) nevylučuje s tvrzením, že genderové stereotypy se ve společnosti reálně projevují, například právě soustředěním žen a mužů do určitých studijních oborů či profesí nebo preferencí určitých volnočasových aktivit.

Negativní dopady genderových stereotypů velmi dobře ilustruje například americký dokument MissRepresentation, který propojuje stereotypní zobrazování žen v médiích s jejich postavením ve společnosti. A právě to je ústředním bodem kritiky soutěží krásy nejen na akademické půdě. Pokud budeme ženy stále vnímat jako „krásné princezny“ bez vlastního názoru, těžko si je můžeme představit jako myslící bytosti s nárokem usilovat o mocenské pozice.

Toto konkrétní zpochybnění kritiky „Miss Academia“ je však jen jednou z dezinterpretací, s níž se v Zrnově textu setkáváme. Neříká nám například, že genderové kvóty (což jsou ve většině částí světa stále ještě kvóty „pro ženy“) jsou používány jako nástroj pro stabilizaci regionů, které prošly traumatizující zkušeností válečného konfliktu, jakými jsou i zmiňovaná Bosna či Kosovo. Neříká nám ani, že existují mužská studia, která bojují za odstraňování genderových stereotypů ve snaze umožnit i mužům emocionálně se projevovat nebo vzít na sebe zodpovědnost za péči o děti a domácnost. Neříká nám ani to, že Česká republika v současné době genderově senzitivní politiku efektivně blokuje na národní i evropské úrovni, a je proto naprosto nemístné hovořit o „genderovém byznysu“. Ano, existují i neziskové organizace, které jsou státem uznávané a podporované, rozhodně to ale nejsou ty, které se snaží o prosazování genderové rovnosti v ČR. Z genderových témat se možná v jistém smyslu stal – kvůli evropským projektům – byznys, rozhodně to ale nejsou neziskové organizace hájící práva žen, které by z něj tyly. Jsou to spíše velké komerční firmy, které si tyto organizace najímají na „špinavou práci“.

Znásilnění na rande? Výmysl feministek!

V textu Matyáše Zrna se však objevují i mnohem nebezpečnější výroky vypovídající mnohé o současné české kultuře, která zřejmě tak závažnou věc jako je znásilnění či domácí násilí považuje jen za jakési triviality či výmysly feministek. Jeden z důkazů přinesl i současný prezident Miloš Zeman, který neváhal v kampani využít tezi o tom, že zemané byli zdravější než šlechtici, jelikož museli své partnerky vydobýt klidně i násilím. Ještě před ním se nás snažil Roman Joch v roli poradce premiéra přesvědčit o tom, že nejlepším a dostatečným řešením problému domácího násilí je manželská rodina. V podobném duchu se nám snaží i Zrno vsugerovat, že znásilnění má své hranice, že žena má právo odmítnout pohlavní styk pouze do určité chvíle (hranicí je zřejmě svolení jít „na rande“), a pak už nikoli. Stejného zlehčení se z jeho strany dočkává i problém sexuálního obtěžování a jeho různých forem a podob – v tomto bodě přímo navazuje na Josefa Škvoreckého, který celý problém zlehčil i počeštěním jeho anglického označení a zavedl do češtiny novotvar „harašení“.

Pokud chceme budovat vyspělou a kulturní společnost, nemůžeme tyto jevy přehlížet. Pokud chceme umožnit ženám prosadit se ve veřejném životě, lze jen těžko akceptovat poznámky některých vyučujících na vysokých školách o tom, že to či ono přítomné dámy nemohou pochopit a mohou si tedy raději na přednáškách lakovat nehty. Známé je i chování jednoho lékaře, který při zkouškách pouštěl studentkám po stole kovovou slepici na klíček… Mediálně známé jsou i závažnější případy sexuálního obtěžování (zejména studentek), s nimiž si vysoké školy neumějí příliš poradit, protože – i kvůli zlehčování celého problému – si dosud nevytvořily mechanismy, jak takové chování rozpoznat a jak s ním zacházet.

Co nám tím vším Matyáš Zrno o ženách a mužích vlastně říká? Zatímco většina současných feministických proudů považuje muže i ženy za racionální bytosti nadané schopností rozhodovat o sobě a svých životech, on se z mužů snaží dělat jen jakási zvířátka, která nejsou schopna se od určité chvíle ovládat své pudy či agresivitu a měli bychom jim to zřejmě tolerovat. Jak to jde dohromady s představou „správného“ muže jako věrného muže v závěru článku, je záhadou. Na konci se nám Zrno také snaží vsugerovat, že jsou to feministky, které „neustále přisuzují mužům agresivitu a násilnické sklony“, ve skutečnosti tomu však je zcela opačně. Feminismus poukazuje na existenci tohoto stereotypu ve společnosti, na výchovu (v rodině i ve škole), která stále tyto vlastnosti u chlapců podporuje. A je to feminismus, jsou to mužská studia, které se snaží o odstranění těchto předsudků a jen tak mohou účinně bojovat proti tak závažným jevům jako je znásilnění.

Když nejsou argumenty, dojde na přehánění

Nemám zde prostor provést důkladnou diskurzivní analýzu celého Zrnova textu. I při zběžném přečtení si však čtenář či čtenářka mohou povšimnout, jak vyhrocený a emotivní jazyk Zrno používá ve snaze zakrýt skutečnost, že předkládá jen velmi málo konkrétních argumentů a používá tvrzení vytržená z kontextu tak, jak se mu to hodí. Máme tak zřejmě získat dojem, že úsilí o rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti je jen prodlouženou rukou tzv. reálného socialismu, že feministky jsou nespokojené osamělé ženy, které ve skutečnosti touží být obletovány věrnými muži, že se na katedrách genderových studií (zřejmě bohatě dotovaných z veřejných peněz) utváří jakási početná sekta feministek (možná by stačilo ještě jednou zavítat na některou z přednášek – věřte nevěřte, mezi přednášejícími i studujícími, které a kteří se do učeben stále ještě vejdou, najdete i muže), která vytváří neexistující problémy a popisuje je v horách článků a knih, aby si na jejich nepotřebném řešení mohla budovat kariéru a „vysávat“ veřejné peníze. O tom se nás ostatně snažil před časem přesvědčit i ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Nic z toho není pravda. Zrno se ve skutečnosti vůbec nezamýšlí nad existencí společenských (!) nerovností mezi muži a ženami. Neuvádí žádné notoricky známé statistiky o rozdílu v odměňování (24 %, 10 % na stejných pozicích), o zastoupení žen v politice (průměrně 20 %) či ve vedení firem (8 %), o počtu hodin strávených neplacenou prací v domácnosti (ženy se jí věnují zhruba čtyřikrát déle než muži) nebo o tom, kdo se stará o děti (mužů na rodičovské dovolené jsou zhruba 2 %).
S nimi by se totiž vyrovnal jen těžko. Vytahuje tak extrémní a zdánlivě šokující příklady, které jsou však z hlediska většiny proudů současného feminismu zcela okrajové – Škvoreckého držení dveří či placení v restauraci, společné toalety či močení vestoje. Vůbec se však nezamýšlí nad relevancí témat, na která se feminismus/genderová studia zaměřují skutečně (a která jsou obsažena v již zmíněných statistikách) ani nad důvody, proč tak činí. Některé problémy či jejich řešení sice uvádí (směrnice EK, kvóty v Bosně či Kosovu, přítomnost genderových stereotypů v pohádkách či sexuální obtěžování v armádě), ale nechává je pouze zaznít v kontextu vyhroceného a emocionálně silně zabarveného textu.

Z odkazu na Jana Zrzavého se zdá, že má autor v oblibě „vědecká“ (rozuměj biologická) vysvětlení nejen rozdílů mezi lidmi, ale mezi skupinami lidí. Zde podotkněme, že v rozporu s tím je zejména závěr článku založen nikoli na faktech a datech, ale pouze na autorových vlastních dojmech a pocitech. Co je však závažnější – historická zkušenost nám ukazuje, jak nebezpečné může být a kam až může vést věčné rozdělování na „my“ a „oni“.

Kdo tedy vyvolává válku pohlaví?

Feminismu však o nic takového nejde, nesnaží se vyvolat válku mezi muži a ženami, ale zdůraznit individuální vlastnosti, schopnosti a životní plány žen a mužů na úkor přetrvávajících představ, které vznikly v naprosto odlišném historickém kontextu. Feminismus je kritickým myšlenkovým směrem, kterému rozhodně nejde o to všechno, co dosud existovalo, odmítnout, zničit a překopat, ale kriticky reflektovat skutečnosti, které považujeme za „samozřejmé“ ve světle vývoje společnosti. Snaží se nacházet cesty k tomu, aby lidé bez ohledu na své pohlaví mohli svobodně rozhodovat o svém životě, svých plánech, svých tělech, svém životním stylu, aby mohli uplatnit své talenty napříč různými obory lidské činnosti.

Feministky prý nemají rády kritiku – jestli ono to ale nebude tím, že věcné kritiky je jako šafránu a objevuje se spíše podobné plivání na jakékoli feministické snahy, navíc značně překroucené a přehnané. Bylo by skvělé pro změnu moci o věcech diskutovat – o výhodách a rizicích relativně dlouhé mateřské a rodičovské dovolené, o přínosech a výzvách spojených se smíšenými pracovními týmy, o příčinách nízkého zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a o způsobech, jak zajistit rovné podmínky v přístupu k nim… Bohužel antifeministé a antifeministky zatím k dialogu otevřeni nejsou. A to je vlastně hlavní poselství Zrnova textu.

Veronika Šprincová


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

leden 292019

Máte na to! Staňte se úspěšnou političkou

Workshop pro političky zdarma