Jak jsem se stala feministkou?
anketa časopisu Ženská národní rada, únor 1940
Feministka mi znamená: ženu se všemi jejími druhovými znaky, které nikterak uměle nepotírá, avšak z nichž uvědoměle a odpovědně vybírá a pěstuje hlavně ty, v nichž je skutečný objektivní přínos co nejširší kolektivitě v lidské společnosti. Je to žena, která si v prvé řadě musí uvědomiti sebe samu, své cíle, své schopnosti a ukázněně zařaditi se, právě podle těchto svých schopností, na kterékoliv místo v životě soukromém i veřejném. Jejím základním znakem jest, že nepracuje nikdy pouze pro sebe samu. Ačkoliv jest přísně opatrná na to, aby byly zdůrazněny a zachovány typické vlastnosti jednotlivců, které je individualisují, přece nikdy nezapomíná na své povinnosti k ženskému celku a snaží se ve všech svých životních situacích jednati tak, aby tomuto celku bylo to ku prospěchu. Jejím největším úsilím jest snaha, aby všem ženám ve všech druzích jejich životního postavení ať v rodině, ať v príci domácí či výdělečné, ať v životě veřejném, dostalo se stejného lidského důstojenství, jakého požívá muž a ocenění a zhodnocení její činnosti podle osobní schopnosti a zásluhy. Feministka v pravém slova smyslu všude musí konati svou práci i své přirozené ženské poslání uvědoměle, odpovědně a vždycky s touhou po dosažení harmonické dokonalosti v celé své lidské bytosti. Musí o to usilovati nejen u sebe, ale musí se přičiňovati, aby ke stejnému uvědomění přivedla i další ženy a muže - celou lidskou společnost.
Začala jsem se svojí snahou vypracovávati se v uvědomělou ženu - feministku - podvědomě již se svou vyšší školení výchovou a vědomě od svých universitních studií. Myslím, že různé životní okolnosti a náhody, které mne přivedly k práci v ženském hnutí, nebyly zcela rozhodující; hlavní byla vnitřní potřeba, neboť věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konservativcem, radikalistou, nebo pokrokovcem.
Jak v přípravě pro život soukromý, zejména pro založení rodiny, tak ve školení a později ve výkonu samostatného povolání, bylo mi ženské uvědomění vždycky pevnou půdou pod nohama. Dávalo mi prostě páteř, základní postoj ke všem problémům. Neříkám, že by mi bylo všechny životní situace ulehčovalo. Naopak. Hnalo mne a žene mnohdy do zápolení a zápasů, na které se musí vynaložit mnohem více energie a úsilí než na klidné, třeba pilně obstarávané živobytí.
Dávalo mi povinnost přísnější kritiky vlastní práce, povinnost řešiti různé problémy v životě nejen z hlediska osobního, ale z celkového zájmu ženské kolektivity, nakládalo na mne víc než na muže, abych splnila svou povinnost průkopnickou, ale hnalo mne dopředu. Dávalo mi vyšší nadosobní cíle. Utlumovalo sobectví a uschopňovalo pochopení základních spojitostí osudů nejen všech žen, ale i mužů k lidské vzájemné solidaritě.
