Původně jsme si myslela, že blog k Mezinárodnímu dni žen letos psát nebudu. Jenže pak jsem na Ona Dnes natrefila na článek, ve kterém „slavní čeští muži“ přejí ženám k tomuto svátku. Ačkoli většina přání je docela milá, někteří oslovení muži stále vidí MDŽ jako „pseudobolševický svátek ze Sovětského svazu“ a navrhují místo něj slavit spíše Den matek. A tak mi to zkrátka nedá.
Odmítat MDŽ patří v českém prostředí takříkajíc k „antikomunistickému mainstreamu“. Chcete-li dát najevo, že s minulým režimem nesouhlasíte, distancovat se od tohoto svátku je ideálním gestem. A naopak, pokud jej slavíte, získáváte nálepku „soudružky“, stýskající si po zlatých časech za socíku. Je to škoda, protože vznik MDŽ s československým ani sovětským režimem nesouvisí - slaví se po celém světě a jeho původ sahá hlouběji do historie.
Původní a základní myšlenkou MDŽ je občanská a politická rovnoprávnost mužů a žen, zavedení volebního práva pro ženy a srovnání pracovních podmínek. Jeho počátky spadají do roku 1907, kdy se konal první mezinárodní sjezd socialistických žen ve Stuttgartu. Právě zde padl návrh, aby se ženy určitý den v roce scházely a požadovaly volební právo. V roce 1908 se pak sešlo několik tisíc žen a pochodovalo ulicemi v New Yorku. Demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo a za politická a hospodářská práva pro ženy. Od tohoto roku se pak ve Spojených státech začal slavit poslední únorovou neděli „Národní den žen“. V Evropě byl „Den žen“ zaveden o dva roky později a jako „Mezinárodní den žen“ jej OSN uznala v roce 1975. Dnes se v mnoha zemích slaví jako připomínka tohoto boje za rovnoprávnost, ale i toho, že ne všude a ne ve všech oblastech života jí bylo dosaženo.
Je pravda, že okázalé slavnosti 8. března na počest žen, typické především rudými karafiáty, oslavami na pracovišti a verši představitelek Svazu žen, záměrně potlačily jiný významný den, Svátek matek, který u nás podle amerického modelu prosadila Alice Masaryková. Jedním z argumentů odpůrců a odpůrkyň MDŽ tak často je, že si máme radši připomínat tento den. Což má jeden háček - ne každá žena může nebo chce být matkou – a i tak může být plnocennou členkou společnosti. Jinými slovy, Den matek tyto ženy neobsáhne. A navíc - význam mateřské role v zásadě nikdo nezpochybňoval a nezpochybňuje, což se o rovnoprávnosti mužů a žen říct nedá...
Pokud jde o mně, ráda slavím oba tyto svátky. Protože koneckonců oslavují různé stránky mého života. Jsem hrdá na to, že jsem matka a vážím si té svojí, které to dám ráda (nejen) na Den matek najevo. Stejně tak jsem ale hrdá na to, že jsem studovala, mám fajn práci, můžu rozhodovat o svém životě a vážím si lidí, kteří se v minulosti zasadili o to, aby ženy měly tyto možnosti.
Obsah a smysl svátků tvoří sami lidé, kteří je (ne)slaví... Pokud budeme o MDŽ stále dokola tvrdit, že je to komunistický přežitek s povinnými pugety a chlebíčky, pak takový bude... Pokud ho pojmeme jako oslavu žen, toho co dokázaly historicky i toho, co zvládají dnes, jako připomínku, že rovná práva ženám nespadla do klína, ale musely se o ně zasadit, pak bude právě takový. Celosvětové rušení MDŽ se stejně nechystá, takže ta druhá cesta mi dává větší smysl.
Článek vyšel také na blogu Jany Smiggels Kavkové na Dialogu HN.
