Milada Horáková celý svůj život vzdorovala nacismu a komunismu a bojovala za své ideály, mezi které patřil svobodný český národ a rovné postavení žen. Až do konce byla věrná svému přesvědčení. V její závěrečné řeči během vykonstruovaného procesu tak mimo jiné zaznělo: „...trvám na svém přesvědčení...“ Milada Horáková se stala vzorem boje proti nespravedlnosti a ztělesněním statečnosti.
Milada Horáková se narodila 25.12.1902 v Praze. Už od mala měla silné vlastenecké cítění a smysl pro spravedlnost. Studovala na gymnáziu, ale za účast na protirakouské demonstraci byla vyloučena. Odmaturovala až po válce a v souladu se svým cítěním se rozhodla pro studium právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Významnou část svého života zasvětila boji za ženská práva, na což bývá někdy zapomínáno. Vzorem pro Horákovou byla senátorka Františka Plamínková, její spolupracovnice a přítelkyně. Plamínková nasměrovala Horákovou k feministické činnosti. Obě působily v Ženské národní radě, u jejíhož založení Plamínková stála. Horáková se věnovala praktickému zrovnoprávnění postavení ženy v tehdejší společnosti, například slaďování pracovní kariéry s mateřstvím a odměňování žen. Jako právnička viděla cestu ke zrovnoprávnění žen pomocí legislativních změn. Ústava z roku 1920 uznala sice zrovnoprávnění žen, ale cílem Horákové, jako odbornice v oblasti práva, bylo, aby ostatní zákony nebyly v této otázce s ústavou v rozporu. Prosazovala heslo Tomáše G. Masaryka: „není otázka ženská, je jen otázka lidská.“
Postupně se Horáková začala věnovat politice, protože zde viděla cestu, jak prosazovat své přesvědčení. Od roku 1929 byla členkou a funkcionářkou Československé strany národně socialistické.
Během druhé světové války Horáková jako vlastenka velmi těžce nesla okupaci českých zemí. Po mnichovské okupaci prosadila v Ženské národní radě zřízení výboru na pomoc uprchlíkům, který pod jejím vedením pomáhal přesidlovat rodiny ze Sudet do vnitrozemí. Později vstoupila do domácího odboje a stala se členkou Petičního výboru „Věrni zůstaneme“, kde se zaměřila na formulování zásad sociální péče v budoucí osvobozené republice. Za svou činnost byla uvězněna nacisty a zbytek války strávila v Terezíně. Během výslechů byla krutě mučena a jizvy jí na těle zůstaly po zbytek života. Soud v Drážďanech jí navrhl trest smrti, nakonec nad ní byl vynesen rozsudek 8 let.
Po osvobození vstoupila Horáková na výzvu prezidenta Beneše, který tvrdil, že lidé jako ona jsou teď potřeba, aktivněji do politiky. Začala pracovat ve vedení národně socialistické strany a stala se poslankyní za České Budějovice. Byla zvolena předsedkyní Rady československých žen, nástupkyně Ženské národní rady. Horáková se během své poslanecké kariéry snažila prosadit svoji koncepci sociální a ženské otázky a díky silnému citu pro spravedlnost a demokracii se stále častěji dostávala do konfliktů s komunisty. V roce 1948 byla komunisty zbavena všech funkcí. Poslaneckého mandátu se sama vzdala v reakci na
nevysvětlenou smrt Jana Masaryka. Prohlásila: „...já půjdu rovnou cestou.“ Po skončení poslaneckého mandátu na politickou aktivitu Horáková ale nezanevřela. Jako reakce na tehdejší situaci se pomalu začal rodit tzv třetí, protikomunistický odboj, u jehož zrodu stála. Byla neustále sledována tehdejší Státní bezpečností a nakonec v roce 1949 spolu s dalšími zatčena. V ruzyňské věznici byla Milada Horáková vyslýchána a mučena, nucena k přiznání přípravy státního převratu a kontaktů s americkou rozvědkou. 8. června 1950 nad ní byl vynesen rozsudek trestu smrti. 27. června 1950 byla Dr. Milada Horáková popravena. V komunistických zemích (kromě SSSR) byla Horáková jedinou ženou popravenou z politických důvodů.
V české společnosti bohužel není statečnost Milady Horákové dostatečně oceňována. Doufám, že se výročí její smrti stane příležitostí, abychom si tuto významnou ženy připomněli.
Autorka: Markéta Kadlecová, 21. 6. 2007
