Markéta Kadlecová: Ovlivňování veřejné politiky sítěmi neziskových organizací

Úvod
Většina autorů a autorek, kteří hodnotí vývoj českého neziskového sektoru za posledních 17 let, se proto vždy věnuje i oblasti síťování. Bohužel většinou dochází k závěru, že infrastruktura občanského sektoru ještě není dostatečně vybudovaná, a to především na mezioborové národní úrovni. (Frič, 2001; Vajdová, 2005) Síťování neziskových organizací lze také vnímat jako odpověď na globalizaci. Zasíťované organizace mohou v globalizované společnosti hrát roli zprostředkovatele mezi veřejnou správou a občany.

Jednou z nejčastěji zmiňovaných funkcí sítí neziskových organizací a důvodů, proč vznikají, je ovlivňování veřejné politiky neboli lobbování (Frič, 2000; Gajdoš, 2004; Pospíšilová, 2005; Zahradníčková, 2005) Mezi laickou veřejností není ale postoj k lobbování neziskových organizací tak jednoznačný, někdy je zmiňován fakt, že NNO nemají k lobbování mandát.

Sítě nebo střechy
V České republice neexistuje ustálený termín pro dlouhodobou spolupráci neziskových organizací (Zahradníčková, 2005: 10). Nejčastěji se používají termíny síť nebo střecha. Tereza Pospíšilová (2005) definuje tyto termíny následovně: síť je podle ní typicky horizontální a je méně formalizovaná. "Síť může mít členy i statut, ale může to být i prostý adresář emailových adres...Cílem sítí je vyměňovat si informace, učit se, navazovat kontakty a vztahy." (Pospíšilová, 2005: 7) Střecha je podle jejího názoru formálnější než síť, jedná už se o formalizovanou organizaci. "Střechy mají členské organizace a poskytují služby především svým členům." (Pospíšilová, 2005: 7).

Já se kloním k termínu síť, protože myslím, že je používán častěji. Jana Zahradníčková (2005: 11) definuje oborovou střechu takto: "Vymezení termínu oborová síť:

• Oborová síť je postavená na dlouhodobé spolupráci na sobě vzájemně nezávislých neziskových organizací.
• Tato spolupráce je určitým způsobem formalizovaná - - nemusí být právnickou osobou, ale existuje společný závazný dokument, ke kterému se hlásí všichni členové, a který stanovuje pravidla spolupráce.
• Oborová - sdružuje právnické, případně i fyzické osoby, (převážně) neziskového charakteru.
• Pojítkem spolupráce členů oborové sítě je společný předmět zájmu v oboru činnosti, ve kterém působí.
• Oborová - působí většinou celostátně, v ojedinělých případech může působit omezeně ve specifickém regionu České republiky."

V ČR funguje podle Terezy Pospíšilové (2005) v současnosti asi 80 zastřešujících organizací a sítí na regionálním nebo oborovém základu. Obovými sítěmi podle typu činnosti se zabývala Jana Zahradníčková (2005). Největší množství známých oborových sítí podle ní existuje v oblasti sociální služby, kultura a rekreace.

Lobování nebo ovlivňování veřejné politiky?
Někdy splývají termíny lobbování a ovlivňování veřejné politiky. Pavol Frič (2000: 20) definuje veřejnou politiku jako "aktivity politiků a subjektů veřejné správy směřující k formulaci problémů a k jejich praktické realizaci. Veřejná politika je proces tvorby a realizace rozhodnutí, které ve veřejném zájmu činí politici a úředníci působící ve veřejné správě." Veřejnou politiku lze realizovat prostřednictvím tří procesů: 1) distribucí prostředků; 2) normativní regulací chování subjektů a 3) redistribucí prostředků formou daní a zvláštních programů. (Frič, 2000: 21)

Ovlivňování veřejné politiky pak znamená tlak na prosazení určitých změn či zabránění určitým změnám. (Frič, 2000: 21). Termín ovlivňování veřejné politiky lze podle některých autorů ztotožnit s lobbováním, Frič však vnímá ovlivňování veřejné politiky jako širší pojem. Lobbování definuje jako snahu o dosažení legislativních změn, konstruktivní kritiku a navržení změn a dále jako verbální výměnu informací.

Různé definice lobbingu přináší ve své práci Marek Gajdoš (2004). Představuje např. definici Luigi Graziana. Graziano považuje za zásadní znak lobbingu odbornost. "Lobbing je specializovanou a odbornou reprezentací prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace." (Gajdoš, 2004: 14)

Způsoby ovlivňování veřejné politiky neziskovými organizacemi
Existuje několik způsobů, jakými mohou neziskové nevládní organizace ovlivňovat veřejnou politiku. Frič (2000) upozorňuje na to, že při tom hrají důležitou roli osobní kontakty. "Osobní kontakty se ukázaly jako jedna z rozhodujících podmínek fungování kooperativního modelu ovlivňování veřejné politiky." (Frič, 2000: 71) Jedním ze způsobů ovlivňování veřejné politiky je vedle lobbování, práce v komisích, pracovních skupinách, poradních orgánech a výborech, případně připomínkování koncepcí, návrhů atd. Největším problémem při této formě spolupráce je skutečnost, že na tyto činnosti nemají většinou neziskové organizace kapacitu a tyto činnosti nejsou honorovány. Dalším způsobem ovlivňování veřejné politiky je mobilizace veřejnosti. Nejradikálněší cestou může být podání žaloby, čehož ale využívají podle Friče převážně ekologické neziskové organizace.

Gajdoš (2004) upozorňuje, že lobbing je souhrnem různých činností. Patří sem vytvoření atmosféry nebo kontaktu trvalejšího charakteru s politikem, monitoring dané problematiky, komunikace s politiky, advokační činnost a ovlivňování, užití nátlaku a budování koalic. Monitoring se netýká pouze dokumentů, ale i například osob a jejich zvyků. Pro advokační činnost a samotné ovlivňování jsou někdy využíváni profesionální lobbisté. Neziskové organizace ale lobbují převážně prostřednictvím sítí, do kterých jsou zapojeny. (Gajdoš, 2004: 34). Budování koalic v kontextu neziskových organizací znamená především budování sítí. "Neziskové organizace si uvědomily důležitost existence sítí v kontextu lobbingu již dávno a v současné době se dále tyto sítě rozrůstají o organizace z nových členských zemí." (Gajdoš, 2004: 35)

Zpráva The Definitive Guide to Lobbying the European Institutions přináší pravidla úspěšného lobbingu pro neziskové organizace. Tato zpráva je sice zaměřené na lobbování na evropské úrovni, ale většina bodů lze aplikovat i na národní úroveň. Mezi pravidla úspěšného lobbyingu patří: vhodné načasování, nalezení vhodných spojenců, práce v předstihu, věnování se dané problematice detailně, vytvoření informační sítě (založené na osobních kontaktech a monitoringu odborného tisku), znalost publika, tedy úředníků, znalost struktury rozhodování a práce na odborných expertízách. Mezi nejčastější chyby lobbování neziskových organizací pak podle zprávy patří nevhodné načasování lobbyingu, nevhodné lobovací materiály, neznalost procesu rozhodování, kontaktování nevhodné osoby, zakládání lobbyingu na emocích spíše než na faktech, nedostatečná transparentnost, snaha lobbovat pouze pomocí tiskových zpráv, přílišná agresivita a neetičnost.

Síťování jako nástroj ovlivňování veřejné politiky
O síťování jako nástroji lobbování se zmiňuje mnoho autorů. Jako jednu z funkcí sítí uvádí lobbování a aktivní zastupování zájmu vůči veřejné správě i jiným aktérům Pospíšilová (2005: 32). Pospíšilová upozorňuje, že tato funkce sice není vykonávána všemi sítěmi, ale některé sítě už vznikají s tímto cílem. "Oborové střechy vznikají s různými cíli, avšak dva cíle jsou pro většinu z nich hlavní: vystupovat společně vůči veřejné správě (lobování, ovlivňování legislativy, jednání, partnerství) a rozvíjet svůj obor neziskové činnosti (vytvořit kvalitní služby, metodické zázemí, zlepšovat situaci cílových skupin." (Pospíšilová, 2005: 45)

Na ovlivňování veřejné politiky zaměřil celý svůj výzkum Frič (2000). Úspěšnost neziskových organizací ovlivňovat veřejnou politiku státu podle něj závisí právě na tom, zda jsou organizace schopné se sdružovat do sítí. "Podle slov většiny oslovených představitelů neziskových organizací potřeba sdružování je v neziskovém sektoru v ČR široce sdílenou strategií, jak dosahovat úspěchu při ovlivňování veřejné politiky. Většina dotázaných považovala sdružování neziskových organizací za výhodný (užitečný, nezbytný, účinný) způsob řešení problému asymetrického vztahu s veřejnou správou." (Frič, 2000: 79)

Marek Gajdoš (2004) také upozorňuje na souvislost mezi vytvářením sítí neziskových organizací a jejich schopností ovlivňovat veřejnou politiku, resp. lobbovat. Síťování je podle něj jedním z nejčastějších způsobů, jak neziskové organizace tuto činnost provádějí. "(Neziskové organizace) lobbují převážně prostřednictvím sítí, do kterých jsou jejich organizace zapojeny, a v těchto sítích jsou lidé, kteří se na lobbing zaměřují." (Gajdoš, 2004: 34)

Jana Zahradníčková (2005: 56) se ve své práci zaměřuje na ovlivňování veřejné politiky neziskovými organizacemi jako na hlavní funkci oborových sítí.

Výhody a nevýhody ovlivňování veřejné politiky v sítích
Mezi výhody lobování v sítích patří větší legitimita. - se totiž např. při připomínkování určité vládní politiky může opřít o všechny organizace, které za ní stojí a působí tak jako důvěryhodnější partner veřejné správy. Další výhodou je možnost rozložit náklady na více organizací. Výhodou může být i lepší znalost dané problematiky, kdy se např. každá organizace zaměřuje na jinou oblast či trochu jiný úhel pohledu. Při zpracovávání připomínek k vládním dokumentům se každá organizace zaměřuje pouze na svou oblast zájmu. Při připomínkování se ale postaví všechny organizace za všechny návrhy. Výhodou sítě je také to, že pokud nějaká členská organizace vystoupí s nějakou iniciativou, může získat podporu všech členských organizací. Získání podpory je mnohem jednodušší, protože už existují vytvořené komunikační kanály a organizace se navzájem znají.

Mezi hlavní nevýhody patří dosahování konsenzu. Pokud je v síti mnoho různorodých organizací, je obtížné se shodnout na něčem konkrétním. Dalším problémem jsou finanční a personální zdroje, protože každá organizace klade na první místo vlastní udržitelnost. Pokud není podle mého názoru organizace formalizovaná a nemá vlastní zaměstnance či zaměstnankyně, tak je velmi obtížné vyvíjet dlouhodobě nějakou činnost. Tuto nevýhodu lze podle mého názoru překonat pouze v případě, kdy organizace bojuje za něco, co se velmi osobně dotýká každého jednotlivce v této síti sdruženého, jako tomu bylo v případě boje za registrované partnerství. Dalším problémem může být komunikace uvnitř sítě. Pokud je organizací mnoho, trvá dlouho, než se všechny např. dozví o určitém problému.

Literatura

Sdílejte s přáteli