Budiž. Nicméně počet českých (či slovenských) žen, které přestoupí na islám, se zvětšuje. Jejich komunita je velmi pestrá. Nelze uplatňovat podobně jako v dalších oblastech společnosti a života vůbec zjednodušující vzorce o nezralých nebo pomýlených jedincích. Důvody konverze jsou různé. Nalezneme zde osoby hledající duchovnější rozměr reality, tradiční či jednoduše pevné a dané životní hodnoty, odpověď na otázku po mystérii života, či osoby „kompenzující“, osoby inspirované příkladem blízkých osob, či osoby přitažené implicitní nabídkou silné sounáležitosti, osoby bigotní i flexibilní... Počet muslimů v ČR je odhadován asi na 20 tisíc. Menší část muslimů je určitým způsobem aktivních kolem tzv. Islámských center, které vznikaly v první polovině 90.let. Nejdůležitějšími byly a jsou pražské a brněnské. V roce 2004 zástupci těchto center uspěli v dosažení základního uznání muslimské „církve“ (Muslimské náboženské obce) státem.
Osobně se mi podařilo nahlédnout do muslimské komunity aktivní kolem pražského islámského centra (oficiálně Islámská nadace v Praze). Převažují zde muži cizinci, především Arabové, mezi ženami pak především ony české a slovenské konvertitky. Ty netvoří homogenní skupinu. Již bylo naznačeno, že jejich motivace ke konverzi byla různá, pocházejí i z různých věkových, sociálních kategorií, liší se vzděláním, zaměstnáním, rodinným zázemím.. Mezi sebou udržují většinou úzké vztahy, ale ty nemusejí být pravidlem. Objevují se i muslimky „solitérky“, které v kolektivu tzv. sester integrovány nejsou (zaneprázdněnost, nesympatie, intenzivní vztahy z „minulosti“), i když je pro islám společenství velmi důležité. Přimknutí ke komunitě je často logickým vyústěním odmítnutí konvertitek ze strany svého okolí, blízkých osob, a i pokud je konverze přijata s pochopením, bývá tento akt natolik zásadní zkušeností, že je klíčovým sdružujícím faktorem.
Významným středem života nových muslimek se stane Islámská nadace v Praze (jejími prostory jsou mešita na Černém Mostě a modlitebna v centru Prahy). Sem se většina chodí vzdělat v islámu a ve všem, co s ním souvisí jako arabština, čtení Koránu, vykonat náboženské rituály (modlit se s ostatními, odevzdat zakát tedy náboženskou daň na dobročinnost), slavit muslimské svátky, realizovat určité aktivity Nadace (kulturní, osvětové, charitativní), či jen tak trávit čas v rozhovoru s někým, nebo o samotě relaxovat.
Jak bylo řečeno, ženy chodí do Nadace prohloubit si, ale často i získat znalosti o islámu. Působí zde odborník a autorita na náboženské otázky, rituály a náboženskou „výchovu“ v Nadaci - tzv. imám, šejch, jenž do ČR přijel z Egypta. Také některé zkušenější muslimky pořádají semináře o islámu. Lze říci, že přímý vliv mají spíše tyto ženy a autorita imáma je v mnoha aspektech jen institucionální. Je to způsobeno jeho malou znalostí češtiny a nedostatečnému porozumění českému prostoru v některých případech. (Např. zapovězení hypotéky jako druhu úroku, v islámu zakázaného apod.) Významnou roli však hraje i to, že konvertitky mají i osobní zdroje informací o islámu, a vůbec jejich osobní „zpracování“ témat islámu. Konvertitky se snaží všechna pravidla islámu naplňovat poctivě a důkladně. Často je v jejich idejích přítomna implicitně vazba na český prostor. Např. se snaží plnit i některé náboženské rituály dle klasického islámu povinné jen pro muže, a tak pro svůj růst udělat maximum (paralely s návštěvou kostela, s jednoznačně nerozdělenými pohlavními rolemi v duchovních záležitostech v civilní rovině křesťanského prostoru apod.). Stává se, že se fixovaně a nereflektovaně orientují na dodržování všech pravidel, na která přijdou. Posléze se ale uvolní a na významu získává život. Sebereflexe je možná i ve stylu: „Jsem nebo nejsem fanatička?“ Nadace sama jako instituce nějaká nařízení ohledně správného muslimského života nevydává. Jako regulace existují společenské mechanismy: Například absence šátku (hidžábu) je z pochopitelných důvodů v české společnosti akceptována. 
Existuje ale vzájemná podpora konvertitek v přistoupení k tomuto zásadnímu kroku zveřejnění své nové identity. Některé muslimky ale zastávají názor, že šátek je třeba mít pouze „uvnitř“, pojímají ho metaforicky. Zásadu cudného ošacení však zastávají všechny muslimky, liší se pouze ve formě, v míře. Nelze říci, že by existoval jediný model odívání muslimek. Někdy tomu jsou ale ochotny obětovat sport, který vyžaduje jiný druh odívání (téměř vždy to je plavání).
Muslimská společnost vtěluje svým členům jasné pohlavní role. Toto dělení mužských a ženských rolí si většina konvertitek pochvaluje. Žena si může lépe vychutnat například mateřství, není tlačena nutností vrátit se do práce, zachránit svou kariéru. Její muž má totiž povinnost ji zajistit, a pokud se i tak rozhodne pracovat, pak vydělané peníze nemusí vkládat do společného rozpočtu. Avšak i zde můžeme zahlédnout evropskou modifikaci. Některé konvertitky přijímají starost o rodinný krb, avšak nevzdávají se své svobody pohybovat se volně po veřejném prostoru. (Je pravda, že toto se stává mnohými islámskými učenci podporovaným modelem.)
Dodržování ortopraxe islámu je ovlivněno především místním společenstvím, (jež se snaží o důsledné dodržení sunnitského islámu, ale v evropských podmínkách), i když aplikace na osobní podmínky je stejně tak významná. Posledním příkladem může být např. maso halál (maso ze správným způsobem poraženého zvířete), jež je některými pokládáno za nezbytnost, jinými je zpochybněna jeho nutnost, často díky vysoké ceně a nedostupnosti...
Významným pojmem pro konvertitky je umma - univerzální muslimská obec. Takto s přijetím islámu člověk získává velké zázemí, jež mnohé konvertitky pociťují jako cosi, z čeho čerpají podporu pro své rozhodnutí přijmout islám. Toto zázemí ummy legitimuje jejich rozhodnutí pro českou společnost a zároveň je spojuje s muslimským světem. V konkrétní rovině to znamená přimknutí k muslimské komunitě kolem Nadace. Tento vztah probíhá nejintenzivněji vůči české ženské skupině, jak bylo už předesláno. V komunitě se dále pohybují ale i ženy cizinky (nejčastěji manželky, dcery arabských mužů i mužů jiných národností - Čečensko, země Balkánu). Konvertitky k těmto ženám nepoutá až na určité výjimky významnější vazba z důvodu především jazykové, ale i kulturní bariéry, jak samy reflektují. (Tato situace je ze strany některých cizinek vnímána ale jako odstup Češek jdoucí proti ideji ummy.) Komunita dále pomáhá internalizovat pravidlo oddělení mužů a žen. Na půdě mešity je v rámci možností (místa kontaktu - knihovna, oslavy, vyřizování záležitostí, schůze apod.) absolutní (mužská a ženská obec jsou jinak fakticky oddělené - tedy nejsou navázána přátelství, pokud se neznají z rodinného společenského života), v běžném životě je uplatňován cudný odstup od druhého pohlaví. Mladým muslimkám bývají většinou zprostředkována seznámení s někým z mužské obce. V obou oddělených komunitách existují různé „kanály“, které přenášejí zprávy o zájmu muže nebo ženy o seznámení za účelem sňatku. Kromě toho sama Nadace pořádá hromadná setkání nezadaných mužů a žen. Většina žen si pochopitelně bere muže arabského/cizího původu. Českých muslimů je jen malý zlomek a jako muslimky si mohou vzít pouze muslima. Objevily se i takové, které čekají na Čecha muslima, nebo muslima nearabského původu. Většina konvertitek reflektuje kulturní odlišnosti i na půdě Nadace. (Např. je arabským mužům připisován organizační chaos.) Islámský sňatek je muslimům z komunity povolen pouze za předpokladu, že před tím uzavřely sňatek občanský, ale stává se, že svatba proběhne i bez něho. Rozvody je možné také uskutečnit a ty, které proběhly, nebyly nijak komplikované.
Konvertitky přenášejí jisté původní kulturní vzorce a kombinují je s novým životním rozvrhem, což samy mnohdy reflektují. (Např. si všimly, že oproti arabským ženám z komunity se více pohybují venku, podnikají různé aktivity ve veřejném prostoru, s dětmi i jen tak pospolu.) S tímto „dědictvím“ se váže i potřeba být pozitivně reprezentován (Nadací) a prezentován (islám v médiích). Žijí v české společnosti a tak většina chce, aby zde byly také pozitivně vnímány a takto integrovány. Všem konvertitkám velmi leží na srdci správné vedení mediálního vystupování Nadace a správného zobrazování islámu, jež souvisí s chováním muslimů samotných. Jako samozřejmost berou to, že se čeští muslimové jednoznačně distancují od násilností fundamentalistů. Některé se zapojily do vylepšování obrazu islámu v ČR - prováděly osvětovou práci na školách, v mešitě pro veřejnost apod., (jeden čas i s Multikulturním centrem). Objevila se ale i kritika neprofesionálnosti těchto osvět a požadovalo se např. přizvání akademických odborníků na islám. Misijní charakter islámu konvertitky potvrdily - vždy se ochotně bavily, diskutovaly, vysvětlovaly. Je pravda, že ne vemlouvavým nebo jinak nepřirozeným způsobem. Každou novou konverzi většinou doprovází velká „misijní“ radost.
Dědictví českého prostoru se skrytě vplíží i do přístupu žen k organizaci Nadace. Nadace je vedena správním ředitelem (konvertita, jenž je i mediálním mluvčím Nadace) a sedmičlennou volenou radou. Teprve před pár lety se do rady prosadily ženy. Ve struktuře komunity převládá prvek arabský - především muži, druhou velkou skupinou jsou pak české konvertitky. Vzniká tedy zajímavá konfrontace: Za prvé mají arabští muslimové i mezi ostatními rodilými muslimy jisté výsadní postavení větší kompetentnosti co se týče islámu a jeho ortopraxe. Za druhé jsou pak arabští muži zvyklí na určitou převahu ve věcech veřejných a české ženy zase na rovnocenné zapojování se. I když téměř všechny přijímají koncepci ostrého dělení mužských a ženských rolí, mají tento koncept přeci jen modifikovaný. V organizační rovině Nadace tedy mají pocit, že jsou oprávněny se také vyjadřovat, aktivně působit, případně mít své zastoupení. Všechna tato práva jim byla uznána, ale ženy údajně občas mají pocit přehlížení, pokud chtějí prosadit některé věci. Také se musely zasadit o to, aby se jednání o organizačních záležitostech v Nadaci vedla primárně v češtině a ne v arabštině. Na druhou stranu je mužskou obcí (především imámem) zhodnocen a často zmiňován zvláštní význam muslimek-konvertitek-žen jako názorných příkladů praxe islámu pro českou společnost.
Autorka: Kristýna Jindrová, studentka fakulty humanitních studií, napsáno 20.10.2006 pro o.s. Fórum 50 % na základě autorčiny bakalářské práce.
