Ochota českých poslankyň hledat společná témata a vzájemně se motivovat je podle zkušeností předsedkyně poslaneckého klubu SZ Kateřiny Jacqus minimální. "Dokonce se mi zdá, že větší je ochota ke spolupráci ze strany mužů," uvádí Jacques. Přesto je pro to, aby žen bylo v politice více, než nyní. "Jsou jiné než muži. Mají své vyrovnané zastoupení v populaci, a tak mám zato, že by ho měly mít také v rozhodovacích funkcích a mocenských strukturách," říká výrazná politička. Už brzy uplynou dva roky od chvíle, kdy jste byla zvolena poslankyní sněmovny. Ze začátku jste si stěžovala, že vztahy mezi političkami nejsou ideální. Jak je s odstupem času vnímáte? Existuje ve sněmovně jakási ženská solidarita?
Nejprve se vrátím k tomu začátku. Dodnes si pamatuji, jak se ke mně kdo choval, když jsem do sněmovny přišla jako nová. Nenašla se žádná žena, která by mi nabídla jakoukoli formu pomoci a ukázala, kde se co nachází. Jen několik z nich mě poměrně vřele přivítalo. Ačkoli člověk nebyl ve sněmovně vítán ovacemi, našlo se oproti tomu pár mužských kolegů, kteří se zachovali mnohem lépe. S politováním musím říci, že ženskou solidaritu a kolegialitu jsem ve sněmovně - až na občasné výjimky - neobjevila ani nyní. Ochota žen hledat společná témata a vzájemně se motivovat je nízká. Dokonce se mi zdá, že výraznější je ochota ke spolupráci ze strany mužů. Velmi časté jsou navíc výpady a podpásové útoky žen vůči ženám. To je moje osobní zkušenost. Nemohu ji samozřejmě zevšeobecnit, možná, že další ženy mají zkušenosti jiné.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Ano. Když jsem byla před časem na sněmovním plénu ze strany mužských kolegů zesměšňovaná a machisticky nekorektním způsobem napadaná, některé ostatní poslankyně tleskaly a vysmívaly se spolu s muži. Nenašla se žádná, která by vystoupila a řekla: "Pánové, zastavte!". Naopak se přihlásili dva muži - Petr Nečas a Daniel Petruška. Ti se proti nehoráznému chování ohradili a zastali se mě.
Pamatuji si to. Tehdy se do vás neadekvátně pustili především Lubomír Zaorálek a Vítězslav Jandák z ČSSD. Upřímně - nemáte za to, že dva členové ODS se vás zastali jen proto, že vás uráželi sociální demokraté, proti kterým se občanští demokraté vyhraňují? A že kdyby tomu bylo naopak, zastali by se vás zase členové ČSSD - z obdobných důvodů...
To nevím. Ale myslím si, že dvěma kolegům bylo skutečně žinantní, být nečinnými svědky situace, kdy je žena urážena. Poslanec Petruška za mnou dokonce posléze přišel. Cítila jsem, že to v něm vzbudilo nepříjemný pocit. Žádná žena mi nic podobného nedala najevo.
To jsou tvrdá a neveselá slova. Můžete některou ženu, která se hodně nekolegiálním chováním vyznačuje, jmenovat?
Určitě chápete, že nemohu. Minimálně další dva roky musím ve sněmovně pracovat. Je lepší hledat shodu, než kopat příkopy. A navíc, naděje umírá poslední, třeba se situace ještě změní. Nechci nikoho veřejně napadat.
Ať to nepůsobí tak pesimistick - vzpomenete si alespoň na nějaké dobré příklady sněmovní spolupráce žen? A jsou ve sněmovně vůbec nějaké poslankyně, se kterými máte dobrou zkušenost?
Ale jistě. Mám i dobré zkušenosti, byť je jich méně. Obecně je škoda, že ženy kontakt se ženami ve sněmovně nevyhledávají. Sama se třeba snažím na svých webových stránkách na práci svých kolegyň upozorňovat. Jsou to dílčí věci, které nemají systémovou povahu. Je třeba hledat cesty k vytváření trvalejších spojenectví... Když chcete konkrétní jména, uvedu pár žen, které se ke mně chovají slušně, kolegiálně a vstřícně. Nejsou prostě prvoplánově hašteřivé a závistivé. Abych byla spravedlivá, za každou politickou stranu uvedu jednu - Lucie Talmanová z ODS, Marcela Mertinová z ČSSD, Vlasta Parkanová z KDU-ČSL a Miloslava Vostrá z KSČM.
Kolegialita je jedna věc. A jaký přínos má práce uvedených političek pro Českou republiku?
To mi nepřísluší hodnotit.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi ženami z různých politických stran? Já trochu ano - třeba poslankyně KSČM mi přijdou přátelštější a poslankyně ODS zase tvrdší...
Úplně to tak necítím. Bylo by navíc zajímavé zanalyzovat, jak se která žena do politiky dostala. Zda se v určitých stranách dostávají dopředu ženy, které nikomu nevadí a v jiných zase takové, které mají schopnost tvrdě se probojovat do čela kandidátní listiny. Jestli se od nich očekává, že se budou slušně usmívat a hlasovat tak, jak se jim řekne, nebo se nebudou bát postavit názorům mužů. Podle mých poznatků jsou v politice dva typy žen: buď ty extrémně pasivní, nebo extrémně aktivní, nic mezi tím.
Jak byste charakterizovala sama sebe?
Jako aktivní. Do politiky jsem šla proto, že jsem to sama chtěla. Moje aktivita vzniká uvnitř mě, charakterizuje mě.
Vraťme se ke kolegialitě žen. Teorie praví, že pokud není v určitém prostředí alespoň třicet procent žen, nesolidarizují spolu. Není tedy tato kolegialita v české politice zanedbatelná právě proto, že jich tam působí jen něco málo přes patnáct procent?
Takto je to popsáno u každé menšinové skupiny: Pokud její počet klesne pod magických třicet procent, polarizuje se a vytváří konkurenční prostředí. Solidarita údajně nastupuje po překročení oné procentuální hranice. Tuto teorii samozřejmě znám, nedokážu ji ale vyhodnotit, protože nemám zkušenost s prostředím, kde by počet žen danou hranici překročil. Mám za to, že solidarizace žen nemusí být úplně spontánní a přirozená. Může to být určitý intelektuální proces, ke kterému se ženy doberou třeba na základě osvěty nebo negativní zkušenosti, kdy některá zůstane osamělá a uvědomí si, že by bylo dobré vytvořit si vazby trvalejšího charakteru.
Vždy jste byla pro dočasné kvóty pro ženy na kandidátních listinách. Trváte na tom, že jsou dobré i po zkušenostech, které popisujete?
Určitě. Nemyslím si sice, že by ženy dělaly kvalitativně lepší politiku nebo že by byly obecně lepší, než muži. Jsou ale jiné, navíc mají své vyrovnané zastoupení v populaci, a tak mám zato, že by je měly mít také v rozhodovacích funkcích a mocenských strukturách, tudíž i v politice. Je navíc nezpochybnitelným faktem, že veřejnost si ženy v politice přeje. Neziskové organizace a státní politika, které jsou zaměřené na tuto otázku, by proto podle mě měly tuto debatu vést a držet ji při životě. I rozhovory, které s političkami na toto téma děláte, diskusi stimulují a nutí zúčastněné k zamyšlení. I proto se v tomto rozhovoru snažím mluvit otevřeně.
Ať skončíme trochu optimisticky. Dají se v politice, podle vás, najít nějaké ženské vzory?
Ano, je jich celá řada. V zahraničí i u nás doma. V naší politice a veřejném životě jmenuji několik žen, na jiné jistě zapomenu a předem se za to omlouvám. Nesmírně si vážím Dany Němcové. Ta porodila sedm dětí a zároveň byla vždy angažovaná, snažila se zapojit do veřejného života. Byla a je mi vzorem ženy, která sloučila roli matky a veřejně činné, aktivní osoby. Po roce 1989 byla poslankyní, před tím se angažovala v Chartě 77. Vážím si Libuše Šilhánové, Jiřiny Šiklové, Evy Vavrouškové. Dalším mým vzorem je již zesnulá Jaroslava Moserová. A takhle bych mohla pokračovat.
Autorka: Andrea CERQUEIROVÁ pro Fórum 50 %, o. s.
Článek vznikl za podpory ESF a státního rozpočtu ČR.
Nejprve se vrátím k tomu začátku. Dodnes si pamatuji, jak se ke mně kdo choval, když jsem do sněmovny přišla jako nová. Nenašla se žádná žena, která by mi nabídla jakoukoli formu pomoci a ukázala, kde se co nachází. Jen několik z nich mě poměrně vřele přivítalo. Ačkoli člověk nebyl ve sněmovně vítán ovacemi, našlo se oproti tomu pár mužských kolegů, kteří se zachovali mnohem lépe. S politováním musím říci, že ženskou solidaritu a kolegialitu jsem ve sněmovně - až na občasné výjimky - neobjevila ani nyní. Ochota žen hledat společná témata a vzájemně se motivovat je nízká. Dokonce se mi zdá, že výraznější je ochota ke spolupráci ze strany mužů. Velmi časté jsou navíc výpady a podpásové útoky žen vůči ženám. To je moje osobní zkušenost. Nemohu ji samozřejmě zevšeobecnit, možná, že další ženy mají zkušenosti jiné.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Ano. Když jsem byla před časem na sněmovním plénu ze strany mužských kolegů zesměšňovaná a machisticky nekorektním způsobem napadaná, některé ostatní poslankyně tleskaly a vysmívaly se spolu s muži. Nenašla se žádná, která by vystoupila a řekla: "Pánové, zastavte!". Naopak se přihlásili dva muži - Petr Nečas a Daniel Petruška. Ti se proti nehoráznému chování ohradili a zastali se mě.
Pamatuji si to. Tehdy se do vás neadekvátně pustili především Lubomír Zaorálek a Vítězslav Jandák z ČSSD. Upřímně - nemáte za to, že dva členové ODS se vás zastali jen proto, že vás uráželi sociální demokraté, proti kterým se občanští demokraté vyhraňují? A že kdyby tomu bylo naopak, zastali by se vás zase členové ČSSD - z obdobných důvodů...
To nevím. Ale myslím si, že dvěma kolegům bylo skutečně žinantní, být nečinnými svědky situace, kdy je žena urážena. Poslanec Petruška za mnou dokonce posléze přišel. Cítila jsem, že to v něm vzbudilo nepříjemný pocit. Žádná žena mi nic podobného nedala najevo.
To jsou tvrdá a neveselá slova. Můžete některou ženu, která se hodně nekolegiálním chováním vyznačuje, jmenovat?
Určitě chápete, že nemohu. Minimálně další dva roky musím ve sněmovně pracovat. Je lepší hledat shodu, než kopat příkopy. A navíc, naděje umírá poslední, třeba se situace ještě změní. Nechci nikoho veřejně napadat.
Ať to nepůsobí tak pesimistick - vzpomenete si alespoň na nějaké dobré příklady sněmovní spolupráce žen? A jsou ve sněmovně vůbec nějaké poslankyně, se kterými máte dobrou zkušenost?
Ale jistě. Mám i dobré zkušenosti, byť je jich méně. Obecně je škoda, že ženy kontakt se ženami ve sněmovně nevyhledávají. Sama se třeba snažím na svých webových stránkách na práci svých kolegyň upozorňovat. Jsou to dílčí věci, které nemají systémovou povahu. Je třeba hledat cesty k vytváření trvalejších spojenectví... Když chcete konkrétní jména, uvedu pár žen, které se ke mně chovají slušně, kolegiálně a vstřícně. Nejsou prostě prvoplánově hašteřivé a závistivé. Abych byla spravedlivá, za každou politickou stranu uvedu jednu - Lucie Talmanová z ODS, Marcela Mertinová z ČSSD, Vlasta Parkanová z KDU-ČSL a Miloslava Vostrá z KSČM.
Kolegialita je jedna věc. A jaký přínos má práce uvedených političek pro Českou republiku?
To mi nepřísluší hodnotit.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi ženami z různých politických stran? Já trochu ano - třeba poslankyně KSČM mi přijdou přátelštější a poslankyně ODS zase tvrdší...
Úplně to tak necítím. Bylo by navíc zajímavé zanalyzovat, jak se která žena do politiky dostala. Zda se v určitých stranách dostávají dopředu ženy, které nikomu nevadí a v jiných zase takové, které mají schopnost tvrdě se probojovat do čela kandidátní listiny. Jestli se od nich očekává, že se budou slušně usmívat a hlasovat tak, jak se jim řekne, nebo se nebudou bát postavit názorům mužů. Podle mých poznatků jsou v politice dva typy žen: buď ty extrémně pasivní, nebo extrémně aktivní, nic mezi tím.
Jak byste charakterizovala sama sebe?
Jako aktivní. Do politiky jsem šla proto, že jsem to sama chtěla. Moje aktivita vzniká uvnitř mě, charakterizuje mě.
Vraťme se ke kolegialitě žen. Teorie praví, že pokud není v určitém prostředí alespoň třicet procent žen, nesolidarizují spolu. Není tedy tato kolegialita v české politice zanedbatelná právě proto, že jich tam působí jen něco málo přes patnáct procent?
Takto je to popsáno u každé menšinové skupiny: Pokud její počet klesne pod magických třicet procent, polarizuje se a vytváří konkurenční prostředí. Solidarita údajně nastupuje po překročení oné procentuální hranice. Tuto teorii samozřejmě znám, nedokážu ji ale vyhodnotit, protože nemám zkušenost s prostředím, kde by počet žen danou hranici překročil. Mám za to, že solidarizace žen nemusí být úplně spontánní a přirozená. Může to být určitý intelektuální proces, ke kterému se ženy doberou třeba na základě osvěty nebo negativní zkušenosti, kdy některá zůstane osamělá a uvědomí si, že by bylo dobré vytvořit si vazby trvalejšího charakteru.
Vždy jste byla pro dočasné kvóty pro ženy na kandidátních listinách. Trváte na tom, že jsou dobré i po zkušenostech, které popisujete?
Určitě. Nemyslím si sice, že by ženy dělaly kvalitativně lepší politiku nebo že by byly obecně lepší, než muži. Jsou ale jiné, navíc mají své vyrovnané zastoupení v populaci, a tak mám zato, že by je měly mít také v rozhodovacích funkcích a mocenských strukturách, tudíž i v politice. Je navíc nezpochybnitelným faktem, že veřejnost si ženy v politice přeje. Neziskové organizace a státní politika, které jsou zaměřené na tuto otázku, by proto podle mě měly tuto debatu vést a držet ji při životě. I rozhovory, které s političkami na toto téma děláte, diskusi stimulují a nutí zúčastněné k zamyšlení. I proto se v tomto rozhovoru snažím mluvit otevřeně.
Ať skončíme trochu optimisticky. Dají se v politice, podle vás, najít nějaké ženské vzory?
Ano, je jich celá řada. V zahraničí i u nás doma. V naší politice a veřejném životě jmenuji několik žen, na jiné jistě zapomenu a předem se za to omlouvám. Nesmírně si vážím Dany Němcové. Ta porodila sedm dětí a zároveň byla vždy angažovaná, snažila se zapojit do veřejného života. Byla a je mi vzorem ženy, která sloučila roli matky a veřejně činné, aktivní osoby. Po roce 1989 byla poslankyní, před tím se angažovala v Chartě 77. Vážím si Libuše Šilhánové, Jiřiny Šiklové, Evy Vavrouškové. Dalším mým vzorem je již zesnulá Jaroslava Moserová. A takhle bych mohla pokračovat.
Autorka: Andrea CERQUEIROVÁ pro Fórum 50 %, o. s.
Článek vznikl za podpory ESF a státního rozpočtu ČR.
