Několikrát jsme zmínili, že Island je v dosahování rovnosti žen a mužů již řadu let naprostou světovou jedničkou. Což byl ostatně důvod, proč jsme si pro naši „expedici rovnosti“ vybrali právě tuto zemi. Viděli jsme, že se to nestalo samo od sebe ani ze dne na den. A ukazuje se, že jedna věc je se na špičku dostat, a možná ještě větší výzva je se tam udržet.
V rozhovorech se zástupci a zástupkyněmi islandských politických stran, akademického i nevládního sektoru opakovaně zaznívalo, že nikdy není hotovo. Pořád je potřeba udržovat diskusi o tom, proč je potřeba přiznávat ženám a mužům rovná práva a příležitosti. Pořád je potřeba připomínat, proč politiky a zákony spojené s prosazováním rovnosti žen a mužů vznikly a proč jsou stále potřeba.
Odvrácenou stranou úspěchu je, že přetrvávající rozdíly v postavení žen a mužů ve společnosti jsou tak jemné, že je potřeba vyvinout velké úsilí, aby si jich člověk všiml. A považoval je za problém. V tom má Česká republika, druhý nejhorší stát Evropy ve vyrovnávání postavení žen a mužů ve společnosti, paradoxní výhodu.
Společně, ne proti sobě
Často také zaznívala slova jako „spolupráce“ a „diskuse“. Prosazování rovnosti žen a mužů není vnímáno jako boj, ale jako rozšiřování práv. Na rozdíl od české diskuse není například sdílená rodičovská dovolená většinově vnímaná jako „nucení“ otců, aby se aktivně zapojili do péče o své děti, ale jako právo otců na to s nimi být a rovnocenně se podílet na jejich výchově.
Podobně si všichni aktéři uvědomují, že partnerský přístup, vzájemná důvěra a koordinovaný postup je tím nejlepším možným. Kvalitních a fungujících politik lze dosáhnout jen tehdy, pokud se s nimi ztotožňují všichni. Firmy i odbory jsou tak samozřejmou součástí diskuse o usnadnění slaďování osobního a pracovního života či o rovném odměňování.
Nevládní organizace jsou partnerem státu, kterému zprostředkovávají své zkušenosti a expertizu. Koneckonců ženské hnutí bylo zcela zásadním hybatelem pozitivních změn od samého počátku. Nevládní organizace jsou hlídacím psem, o kterého se stát řádně stará, protože ví, že ho potřebuje.
A to včetně finanční podpory. Jak uvádí například Islandské centrum lidských práv, střešní organizace 15 nevládních organizací a akademických institucí (a současně hlavní kontaktní místo pro příjemce grantů z programu Active Citizens Fund) založená v roce 1994, hlavním zdrojem příjmů islandských nevládních organizací jsou veřejné finance od vlády. Členské poplatky, dotace a dary jsou jen doplňkem umožňujícím rozšiřovat běžnou činnost.
Všichni si uvědomují, že společně jsou silnější a že když půjdou stejným směrem, dojdou do cíle rychleji. To samozřejmě neznamená, že by se všichni na všem shodli. Naopak, do diskuse vstupuje každý aktér se svými zkušenostmi a znalostmi a snahou je nalézt funkční řešení.
V českém kontextu se daří na podobném půdorysu spolupracovat například v Radě vlády pro rovnost žen a mužů, reálné výsledky jsou však s těmi islandskými nesrovnatelné. Ve veřejné diskusi a u mnohých českých politiků a političek stále přetrvává spíše nedůvěra a představa o „nikým nevolených“ „nenažraných“ neziskovkách, zejména těch „politických“.
Dokud česká politická reprezentace nedocení úlohu nevládních organizací, a to nejen symbolicky, ale i formou odpovídající finanční podpory, bude se nám v oblasti rovnosti žen a mužů zbytek Evropy i nadále vzdalovat. A i přes kvalitní vládní strategii se reálných pozitivních změn jen tak nedočkáme.
Projekt "Islandská expedice rovnosti: Hledání nových cest k genderové vyváženosti" podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund z Fondu bilaterální spolupráce, jehož cílem je podpora a posílení vzájemných vztahů mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
