Františka Plamínková se narodila v roce 1875. Od dětství toužila stát se učitelkou a od volby tohoto povolání jí neodradila ani skutečnost, že v Rakousku-Uhersku platil zákon, podle kterého musely žít učitelky v celibátu. Plamínková se i přesto rozhodla věnovat vysněné kariéře a nastoupila na dráhu učitelky.
Brzo jí však bylo učitelování málo a začala se angažovat i ve veřejném životě. Logicky začala prosazovat zlepšení toho, k čemu měla nejblíže - postavení učitelek. V rámci Pražského spolku učitelek bojovala za zrušení celibátu pro ženy v tomto povolání. Argumentovala, že vzdělané ženy by měly být podporovány, aby se staly matkami a ne naopak. Oblast jejích veřejných aktivit se postupně rozšiřovala. V roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen, jehož hlavním úkolem bylo, jak už název napovídá, prosadit základní práva také pro ženy. Výbor ale také vzdělával ženy v oblasti rovnosti žen a mužů. Plamínková se postupně stala jednou z nejvýznamnějších představitelek českého feministického hnutí. Některými bývá označována za první českou feministku. Byla uznávaná nejen u nás, ale i ve světě. Byla místopředsedkyní čtyř mezinárodních ženských organizací a získala ocenění i od hlav několika států. Jezdila na mezinárodní feministické kongresy a v roce 1923 založila Ženskou národní radu.
Františka Plamínková byla velmi aktivní a všestranná žena. Působila například také jako novinářka, pracovala jako korespondentka v balkánské válce, publikovala mnoho článků. Plamínková se před koncem první světové války rozhodla věnovat se i politice a vstoupila do národně socialistické strany. Brzy se stala členkou předsednictva. I ve své politické kariéře se věnovala ženských právům. Na konci války se jí podařilo intervencí u ministra školství dosáhnout zrušení celibátu pro učitelky. V roce 1925 byla poprvé zvolena senátorkou a svou funkci vykonávala až do zrušení senátu v roce 1939.
Druhá světová válka zastihla Plamínkovou v plné práci a na vrcholu její politické kariéry. Roku 1938 projevila svou statečnost a neváhala napsat dopis Hitlerovi, ve kterém mu vyčetla urážku prezidenta Beneše. Po okupaci protestovala opět, tentokrát u prezidenta Háchy, že ve vedení jediné povolené protektorátní strany není ani jediná žena. Nad Plamínkovou se začaly stahovat mraky. 1. září 1939 byla zatčena a vězněna. Po propuštění byla pod dozorem gestapa a nemohla se tedy věnovat svým aktivitám v ženském hnutí. Vedením Ženské národní rady tedy pověřila svou přítelkyni Miladu Horákovou. Dva týdny po atentátu na Heydricha byla zatčena, převezena do Pankrácké věznice a spolu s dalšími významnými osobnostmi českého veřejného života byla poslána rovnou před popravčí četu. Byla zastřelena 30. června 1942. Na Staroměstském náměstí má dnes Františka Plamínková pamětní desku.
Výročí smrti Františky Plamínkové a skutečnost, že se na tuto významnou ženu zapomnělo, nám ukazuje, že si česká společnost svých velkých žen neváží. Ve školách je výuka literatury, historie i společenských věd zaměřená na významné muže. Ženy figurují v historii pouze jako manželky či milenky velkých mužů, v literatuře jsou většinou múzami umělců či námětem uměleckých děl. Celá výuka na školách je zaměřená na mužské dějiny a vychází z muže jako z normy. Když se například učí o získání všeobecného volebního práva, jedná se ve skutečnosti o všeobecné volební právo pro muže. Významné ženy z naší historie vymizely a o aktivistkách a o feministkách bojujících za práva žen se v učebnicích nepíše. Františka Plamínková byla jednou z těchto žen. Myslím, že by si zasloužila, aby byla zařazena do učebních osnov mezi české velikány a velikánky. A my všichni bychom si to zasloužili také.
Autorka: Markéta Kadlecová, 22. 6. 2007
