"Myslím, že různé životní okolnosti a náhody, které mne přivedly k práci v ženském hnutí, nebyly zcela rozhodující; hlavní byla vnitřní potřeba, neboť věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konservativcem, radikalistou, nebo pokrokovcem." (Milada Horáková)
Poslankyně, právnička, feministka a žena, která se výrazně podílela na práci o dosažení lepšího postavení pro ženy ve veřejném i soukromém životě. Své ideály a víru v rovnost všech lidí získávala již od dětství. Její rodina podporovala své děti ve studiu, ale i v zájmu o veřejný život. Její otec byl velkým stoupencem Masarykovy realistické strany, a tak byla výchova vedena směrem liberálním, který se však křížil s vlasteneckým a sociálním cítěním.
Milada Horáková, rozená Králová, se narodila 25. prosince 1901 v Praze. Vystudovala právnickou fakultu UK a nastoupila do odboru sociální péče Magistrátu hl. m. Prahy, kterou v té době vedla osobnost české demokratické scény, Petr Zenkl. Již jako studentka začala pracovat v ženském hnutí, jehož hlavními představitelkami byly členky národně socialistické strany Františka Plamínková, Fráňa Zemínová, Růžena Pelantová a další. Hnutí slibovalo zajistit ženám úplnou profesní a životní realizaci, která pro ně byla životně důležitá. Protože jí byla tato strana myšlenkově i ideově blízká, roku 1929 také ní vstoupila také. Stala se i členkou Československého červeného kříže (jejíž předsedkyní byla v té době Alice Masaryková) a pracovala v Ženské národní radě, kterou vedla Plamínková. Zde se Horáková jako doktorka práv podílela na práci v právní komisi Rady a měla možnost formovat budoucí zákony.
Spolupráce s významnými českými osobnostmi, se kterými se v životě setkávala, do budoucna ovlivňovala její oblast zájmu i politické a osobní působení. Postupně se začala soustředit především na sociální a feministickou činnost. Své pracovní nasazení na magistrátu realizovala v oddělení péče o matku a dítě. V rámci Červeného kříže se zúčastnila konference ke kodifikaci mezinárodního práva v Haagu v roce 1930, kde zaujala zahraniční odborníky skvělou argumentací a znalostí problematiky právní i politické.
V Ženské národní radě poté připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Ženskou národní radu zastupovala i v zahraničí na mezinárodním fóru a při spolupráci s dalšími organizacemi.
Horáková usilovala především o uplatnění žen v pracovním procesu, ale věnovala se i otázce jeho skloubení s rodinným životem. Sama by se v tomto případě dala považovat za vzor, protože její manželství s Bohuslavem Horákem ani narození jediné dcery Jany ji nijak nebrzdilo v pracovním úsilí a plném nasazení. Zdůrazňovala funkci ženy jako matky, ale zároveň ji chtěla zabezpečit po právní a sociální stránce. Proto usilovala o změnu právních norem. Jako legislativní expertka byla delegátkou řady zahraničních kongresů.
Za okupace byla Horáková členkou Petičního výboru Věrni zůstaneme a i tady se zaměřila na formulování zásad sociální péče v budoucí osvobozené republice. Byla však zajata nacisty a vězněna. Mnoho jejích známých a kolegyň v této době zahynulo, mimo jiné i Plamínková, která byla popravena. Po válce se Horáková stala poslankyní a předsedkyní Rady československých žen. Během poválečných let pozvedla ženské hnutí v zemi na úplně jinou úroveň. Emancipace byla trendem doby a každá strana měla svou mluvčí ženských práv. Horáková pracovala v parlamentní komisi ustavené koncem roku 1946 pro přípravu nové ústavy, do jehož znění se snažila prosadit právní úpravy týkající se postavení žen. Soustředila se především na rovnost žen a státní ochranu dětí. Horáková se též výrazně podílela na tvorbě Zákona o rodině, který byl přijat koncem roku 1949. Své funkce však byla po únoru 1948 zbavena a na poslanecký mandát abdikovala sama na protest po smrti Jana Masaryka. Zatčena byla na podzim roku 1949 a po vykonstruovaném procesu popravena.
„Feministka mi znamená: ženu se všemi jejími druhovými znaky, které nikterak uměle nepotírá, avšak z nichž uvědoměle a odpovědně vybírá a pěstuje hlavně ty, v nichž je skutečný objektivní přínos co nejširší kolektivitě v lidské společnosti. Je to žena, která si v prvé řadě musí uvědomiti sebe samu, své cíle, své schopnosti a ukázněně zařaditi se, právě podle těchto svých schopností, na kterékoliv místo v životě soukromém i veřejném. Jejím základním znakem jest, že nepracuje nikdy pouze pro sebe samu.“ (Jak jsem se stala feministkou, rozhovor s M. Horákovou)
Autorka: Petra Boumová
Zdroje:
Ústav pro studium totalitních režimů - Milada Horáková
Jak jsem se stala feministkou - Milada Horáková
Článek vznikl v rámci projektu "Ženy a muži v rovnováze", který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
