Jsou události, ke kterým se člověk vyjadřovat nechce. Ne proto, že by na ně neměl jasný názor, ale proto, že má pocit, že se k nim už vyjádřili snad úplně všichni a další komentář by byl nošením dříví do lesa. Já osobně jsem vždycky ráda, když někdo jiný napíše článek, který mi mluví z duše. Jednak to šetří čas, a taky je skvělé, když se k tématům, jako jsou ženská práva, vyjadřují různí lidé, muži i ženy.
Stejné to bylo v případě silvestrovských událostí v Kolíně nad Rýnem. Diskuse, která se vedla a dosud vede, je bouřlivá. V českých médiích a na sociálních sítích se objevila řada článků a vyjádření. Násilí na ženách se náhle stalo středem pozornosti i u lidí, kteří ještě donedávna jeho samotnou existenci zpochybňovali. Poté, co v pátečním Právu vyšel článek se lživým titulkem, osočující české feministky z toho, že jim/nám jsou události v Kolíně ukradené, jsme tedy jménem České ženské lobby vyjádření sepsaly a zveřejnily. Tady je:
České bojovnice za práva žen útoky v Kolíně nad Rýnem rozhodně nenechávají v klidu (18. 1. 2016)
Česká ženská lobby se vymezuje vůči účelové dezinterpretaci a lživému názvu článku Karoliny Brožové otištěném v Právu v pátek 15. 1. 2016. Česká ženská lobby a její členské organizace jednoznačně odsuzují jakékoli násilí páchané na ženách. Pokládáme jej za nepřípustné a v tomto smyslu jsme odsoudily také útoky, které se nedávno odehrály v Kolíně nad Rýnem a v dalších městech. To ve své odpovědi zcela jasně vyjádřila jak v článku citovaná místopředsedkyně ČŽL Eva Kavková, tak i předsedkyně ČŽL Jana Chržová. Její odpověď, která nezapadala do manipulativní linie článku, nebyla ovšem do textu vůbec zařazena. Události v Kolíně nad Rýnem nás rozhodně „nenechávají v klidu“, jak lživě tvrdí ve svém článku novinářka Karolina Brožová. Naopak požadujeme pečlivé vyšetření a potrestání pachatelů těchto útoků. Zároveň však důsledně odmítáme princip kolektivní viny.
Zveřejněný článek je typickým příkladem bagatelizace násilí na ženách, ačkoli novinářka manipulativně podsouvá čtenářům sdělení, že ČŽL a další lidskoprávní organizace násilí na ženách přehlížejí. To, že bez relevantní argumentace zpochybňuje výzkumy o počtu znásilnění v České republice, je jasným důkazem nízké informovanosti o znásilnění a jeho příčinách v české společnosti. Což ostatně potvrzuje i citovaný výzkum Amnesty International, který v uplynulém roce realizovala renomovaná výzkumná agentura FOCUS Marketing & Social Research.
Policejní statistiky týkající se počtu znásilnění nejsou vypovídající vzhledem k vysokému počtu nenahlášených činů. Faktický počet znásilnění (7.000 – 20.000 ročně) je odhadem organizací, které s obětmi násilí pracují. S touto statistikou pracoval mimo jiné i Úřad vlády v rámci mezinárodní konference „Znásilnění: o čem se nemluví“.
Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, které doposud nepodepsaly Istanbulskou úmluvu. Ta je průlomovým krokem v boji proti násilí na ženách. Pokud nám tedy tolik záleží na bezpečnosti žen a dívek, proč nevyužíváme nástroje, které se nám nabízejí a které řada okolních zemí již úspěšně používá? Pokud médiím opravdu záleží na právech žen, mohou podpořit kampaň Amnesty International a České ženské lobby za přijetí Istanbulské úmluvy.
V souvislosti s migrační vlnou navíc ČŽL upozorňuje na vysoký výskyt násilí, kterému mladé dívky i dospělé ženy prchající před válečnými konflikty čelí na cestě do hostitelské země. Ženy jsou znásilňovány úředníky, pašeráky, jinými uprchlíky nebo překupníky. Proto je nepochopitelné, proč navrhuje Ministerstvo vnitra ČR vyjmout z Istanbulské konvence právě migrantky. Znamená to, že spravedlnost platí pouze pro evropské ženy a migrantky mohou být beztrestně znásilňovány?
Je smutné, že problém násilí na ženách, který se týká zhruba miliardy žen na světě, začne vzbuzovat zájem médií i politiků až v momentě, kdy násilníky jsou cizinci. A tato situace tak jen potvrzuje podezření, že o práva žen vlastně nikomu z hlasitých kritiků událostí v Kolíně nad Rýnem nejde. Práva žen se stávají pomyslným rukojmím v politickém boji proti lidem, kteří utíkají před válkou a dalšími konflikty. Historie ovšem nejedenkrát ukázala, že nárůst xenofobie a rasismu ve společnosti jde ruku v ruce s potlačováním práv žen a ke zhoršení jejich postavení ve společnosti. Boj za práva žen je proto bojem i za práva marginalizovaných skupin ve společnosti.
