Řada žen a dívek, které nyní utíkají z konfliktních zón, tak činí právě kvůli rozšířenému a všudypřítomnému násilí. Nucené sňatky, únosy a zotročování, znásilňování – to vše je součástí jejich denní reality. „Může za to islám, o důvod víc je sem nepouštět,“ našli by okamžitě viníka xenofobové. Tak jednoduché to ale není.
Násilí na ženách se primárně neodvíjí od náboženství, je (bohužel) součástí patriarchálně uspořádaných společností – včetně té naší. Je důsledkem představy, že žena je určitým způsobem (symbolicky i reálně) podřízena muži. I v Evropě 1 ze 3 žen za svůj život zažila fyzické či psychické násilí, 5 % jich bylo znásilněno. Podle nejnovějších údajů Amnesty International je v České republice ročně znásilněno zhruba 7000 žen, ale pouze 2 % pachatelů jsou potrestána. Velmi rozšířené je přesvědčení, že za znásilnění si ženy často mohou samy např. tím, že byly vyzývavě oblečené. Znásilnění je však více než sexuálním aktem demonstrací nadvlády, síly, moci, nadřazené pozice. I proto je považováno za válečnou zbraň.
V době války se násilí na ženách vždy ještě stupňuje. Nelze se proto divit, že se tisíce žen a dívek snaží ochránit svůj život a prchají pryč. Mimochodem znásilnění bylo uznáno jako válečný zločin až výsledkem snah ženských organizací, jak např. žen v černém/women in black. Velmi častý je bohužel výskyt násilí ze strany mírových jednotek. Ten bývá někdy dokonce omlouván ze strany nadřízených důstojníků vypjatostí situace a nutností uspokojení naléhavých mužských potřeb. Vzpomínám si, jak mi jedna balkánská aktivistka líčila, že bývalý šéf NATO Javier Solana ospravedlňoval sexuální násilí jednotek na Balkáně slovy, že „muži mají své potřeby“. Jako kontrast k tomu pak vyprávěla, že když tehdejší finská prezidentka Tarja Halonen mluvila k vojákům, kteří odjížděli na zahraniční misi do Kosova, její výzva zněla takto: „A opovažte si spustit kalhoty, to je rozkaz!“
Ale i když se ženám podaří konfliktní oblast opustit, zdaleka ještě nejsou v bezpečí. Ženy jsou znásilňovány úředníky, pašeráky, uprchlíky samotnými i převaděči. Maďarské ženské organizace upozorňují na případy znásilnění balkánskou policií. Ženy se také stávají oběťmi obchodu s lidmi a jsou nuceny k prostituci. Některé využívají prostituci jako prostředek k přežití a prodávají své tělo, aby získaly místo na spaní či jídlo.
Podle údajů UNICEF bylo 12 % žen, které dorazily do Makedonie, těhotných. Mnoho těhotných však také kvůli namáhavé cestě a nedostatku vody své dítě ztratilo. Ženy – uprchlice a žadatelky o azyl čelí také praktickým problémům s hygienou – nemají přístup k teplé vodě, k toaletám či odděleným sprchám, chybí jim místa pro hygienu kojenců a batolat, chybí jim menstruační potřeby.
Ze všech stran poslední dobou slýchám, jak musíme bránit naši kulturu před přílivem uprchlíků. Národ ateistů se nyní odvolává na křesťanské hodnoty a zapomíná přitom, že k nim patří i solidarita, milosrdenství a pomoc bližním. Ženy, dívky, děti, které nyní prochází Evropou, jsou spolu se starými lidmi nejzranitelnějšími skupinami a naši pomoc potřebují. Na humanitární i na politické úrovni. Každý z nás může pomoci věcnou či finanční podporou nebo přímo dobrovolnickou prací (konkrétní způsoby kde a jak pomáhat najdete např. zde. Na úrovni politické Evropská ženská lobby vyzývá členské státy EU, aby respektovaly doporučení UNHCR (Vysokého komisaře OSN pro uprchlictví) a braly v potaz genderové aspekty uprchlictví – např. aby zajistili bezpečné prostředí pro oběti násilí a mučení a informovali (především) ženy, že strach z genderově motivovaného násilí a diskriminace může zakládat platný nárok na statut uprchlíka.
Blog vychází z článku Evropské ženské lobby „Asylum is not gender neutral: the refugee crisis in Europe from a feminist perspective“
Sdílejte s přáteli
