„Kirsten byla první z nás, která vyřkla slovo Kvindemuseum", vzpomíná dnešní ředitelka muzea, Merete Ipsen, která se tehdejšího setkání také zúčastnila.
Kirsten myšlenka napadla, protože věděla, že právě končí jedna éra života dánských žen a že by se ten fakt měl nějak zmapovat. Byla z venkova a věděla, že s modernizací zemědělství mizí poslední generace tradičních rolnických žen "na plný úvazek".
Několik měsíců po schůzce byl založen Spolek Muzeum (Museumsforeningen). A tím byl učiněn zásadní krok k samotnému založení muzea.
Úspěchy a respekt
Kvindemuseum bylo otevřeno na podzim roku 1984 v krásných starých budovách v historickém centru Århusu. Původně tu byla radnice, postavená roku 1857, později tu sídlila policie a bývalo tu i malé vězení. Muzeum si rychle získalo silnou popularitu a respekt a během následujících desetiletí stále rozšiřovalo svá pole působnosti a okruh témat. Dnes je mezinárodně uznávanou odbornou institucí, jednou z mála svého druhu na světě a i proto často nazývanou „modelové muzeum“. Má okolo dvaceti zaměstnankyň, které se zabývají širokým spektrem témat jako je historie žen a jejich boje za práva a rovnost, proces demokratizace společnosti, problematika generové vyrovnanosti či možnosti žen, mužů i jiných pohlaví v perspektivě budoucnosti. Muzeum ročně navštěvuje kolem 40.000 hostů, na jeho pracovnice se o radu často obracejí kolegové z jiných muzeí v Dánsku i v cizině a běžně jsou návštěvy školáků a studentů. Ke známým aktivitám muzea patří i četné výstavy a také mnoholetý projekt mentorování, jehož cílem je ulehčit intergraci ženám s nedánským původem. Za necelých deset let muzeum zprostředkovalo spolupráci mezi 550 mentorkami a 700 mentees.
Ale ještě trochu historie: Skupina vysokoškolaček, která založení muzea vymyslela, nebyla sama. Měla silnou podporu a sympatie v ženském hnutí, k němuž část mladých vědkyň patřila. Členky hnutí si říkaly Rødstrømper, Červené punčochy. První se objevily – inspirované americkým ženským hnutím Red Stockings - počátkem sedmdesátých let minulého století a rychle na sebe strhly pozornost dánské veřejnosti. Byly energické, plně nápadů, nebály se, dělaly happeningy a demonstrace a jako svůj hlavní cíl a požadavek hlásaly rovnost pohlaví. To v té době znělo trochu jako utopie. Ale počet „Cervenopuncosnic“ rostl, jejich požadavky zněly stále důrazněji a fandilo jim stále více lidí. A na počátku osmdesátých let už mohly slavit první markantní výsledky, mezi nimi Kvindemuseum. „Teď už se historie Dánska nebude vyprávět jen jako historie mužů“, zněl jeden z oslavných komentářů poté, co se aktivistkám podařilo přesvědčit politiky, aby muzeu dali zelenou i potřebnou finanční základnu.
Nové zákony a nové myšlení
Velmi důležitý mezník v dánském ženském hnutí bylo i přijetí zákona o stejných platech pro ženy i muže. Rozdíly v platech sice nezmizely a částečně přežívají dodnes, ale velká část odborů zákon respektuje a práva žen háji. Důležitým krokem bylo také založení státní rady pro genderovou rovnost nebo fakt, že problematika postavení a práv žen se dostala do výuky ve školách a stala se předmětem vědeckého bádání.
A měnilo se také veřejně myšlení. I na tomto vývoji má ženské hnutí velkou zásluhu. „Idea rovnosti pohlaví se rozšířila do všech koutů společnosti“, píše Kvindemuseum na svých webových stránkách. Mimochodem výborných, přehledných a velmi informativních.
A jedna z Rødstrømper, která byla u založení muzea, vzpomíná na jednu z četných přípravných schůzek: „Seděly jsme s kamarádkami v kruhu na dřevěných bednách od piva a diskutovaly o budoucnosti. Byly jsme prostě nadšené. Samozřejmě potřebujeme muzeum žen, říkaly jsme a uvědomovaly jsme si, jak neviditelná dosud byla historie žen“, vzpomíná Lone Hindø, která nyní pracuje jako farářka.
Aktivistky byly plně zajedno v názoru na hlavní poslání muzea: mělo vyprávět historii každodenního bytí žen a přesvědčit veřejnost o tom, že životní příběhy obyčejných žen jsou stejně zajímavé a důležité jako příběhy celebrit z nejvyšších společenských vrstev.
Ženy z lidu
Příběhy obyčejných žen a dívek včetně nejchudších služtiček posbíraly zaměstnankyně muzea po celém Dánsku a z různých koutů země pochází i množství různých předmětů, které život těchto žen ilustrují a které mladá generace skoro nezná. Jsou to různé staré kuchyňské potřeby, k vidění jsou i necky, valchy a kartáče a drátěnky na parkety, ale také vybledlé fotografie a ohmatané památníčky a "celé bedny" magnetofonových nahrávek.
Muzeum má také velkou sbírku svatebních šatů.„Lidé nám často přinášejí různé věci a vždycky nám i vylíčí jejich historii. Máme tu třeba jedny svatební šaty, které nikdy nebyly použity. Sňatek se nekonal, protože ženich přiznal, že s ním čeká dítě jiná žena. Tu druhou si nakonec vzal, takže alespoň vůči ní se zachoval slušně. A ta opuštěná nevěsta zůstala sama. Nikdy se nevdala. Když zemřela, našla její neteř ty šaty a věnovala nám je“, vypráví ředitelka Merete Ipsen.
Na otázku, zda její muzeum stále je potřebné, když dánské ženy dnes zastávají nejvyšší funkce v politice i jiných oblastech a stále více dívek získává ta nejvyšší vzdělání, odpovídá: „Čím více rovnosti bude mezi oběma pohlavími, tím důležitější bude místo, které bude připomínat, jaké rozdíly kdysi byly mezi právy žen a mužů. Doufejme, že lidé se jednou budou jen divit, že to vůbec kdy bylo možné. Místo, které tuto historii vypráví, budeme potřebovat i v budoucnu“.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
