Blanka Knotková-Čapková: Stručný pohled na úsilí o volební právo a další občanská práva českých žen v kulturně politickém kontextu své doby.

 Jako první vyslovily požadavek občanské rovnosti žen a mužů dvě spisovatelky, dnes považované za "pramatky" feminismu - Francouzka Olympe de Gouges (1745-1793) a Američanka Mary Wollstonecraft (1759-1797). Ne náhodou byla otázka politické rovnosti žen tematizována právě ve francouzském a americkém kontextu, kde byl koncem 18. století liberalismus velmi vlivný. Ve své době však ani de Gouges, ani Wollstonecraft se svými podněty neprorazily; de Gouges dokonce skončila, jako jedna z obětí jakobínského teroru, pod gilotinou.

V podstatě liberalistické pojetí feminismu přetrvávalo i v 19. století, kdy byly snahy o občanskou rovnoprávnost žen formulovány jak ženami, tak muži - jmenujme zde alespoň jedno ze stěžejních děl historie feministického myšlení, Poddanství žen od Johna Stuarta Milla (The Subjection of Women, Mill 1869), který do češtiny přeložila Charlotte Garrigue-Masaryková. Hlavními tématy liberálního feminismu bylo především právo žen na vzdělání, postupně se akcentovalo i právo na ekonomickou samostatnost (o tom hovořil již manifest de Gouges) a politické sebeurčení. Ke vzdělávání žen směřovaly i snahy prvních českých feministek - či "emancipistek".¹

Výrazným rysem počátků českého feminismu byl jeho patriotický charakter; ten sice korespondoval s deklarací de Gouges, kde pojem "národa" hrál významnou roli, v průběhu 19. století se však stal příznačným spíše pro feministická hnutí tzv. malých národů, resp. těch, které procházely procesy národního obrození a získávání národní suverenity. Mytologizované ženství se stávalo v těchto kontextech často ikonou nacionalismu (Matka Vlast); tento symbol lze ovšem jen stěží interpretovat jako obraz nezávislého ženství, směřujícího k ideji genderové rovnosti. Měl funkci, opatrně řečeno, ambivalentní: na jedné straně sice vytvářel obraz silné ženy-bojovnice, na straně druhé však tento obraz nevybočoval ani z determinujícího biologizování ženy jako matky, ani v podstatě nenarušoval patriarchálně strukturovaný systém společenské moci.²

Druhým charakteristickým rysem počátků českého feminismu (v kontextu doby zcela přirozeným) byl již zmíněný liberalismus. Hana Havelková ve své studii "Liberální historie ženské otázky v českých zemích" (Havelková 1995) podrobně rozebírá důvody, proč byl liberální proud v českém feminismu tak silný nejen historicky, ale i později ve 20. století. Vedle důvodů ekonomických a společensko-politických upozorňuje na silný liberální proud v politickém myšlení, reprezentovaný pozdějším prezidentem Masarykem; Masaryk, v souladu s Millem, který jej myšlenkově velmi ovlivnil, i pod vlivem své ženy Charlotty Garrigue, považoval ženská práva za součást otázky lidských práv (což je jako téma aktuální dodnes, soudíme-li např. podle sborníku z cyklu přednášek Ženská práva jsou lidská práva z roku 2002, viz bibliografie). Masaryk ostře kritizoval mnohé dobové genderové stereotypy, a to nejen ekonomické a politické ujařmení žen, ale i např. sakralizaci mateřství, ovlivněnou mariánským kultem, nebo nedostatečnost role muže-otce jako zodpovědného činitele v rodině ("Masaryk a ženy", in Plamínková 1930). Masarykův vliv pak působil v českém feministickém hnutí i po získání nezávislosti Československa v průběhu První republiky.

Prvních úspěchů v úsilí za zrovnoprávnění žen bylo příznačně dosaženo v oblasti vzdělání, a prvními "emancipistkami" také byly vzdělané ženy ze střední třídy, zejména spisovatelky. Nejstarší z nich byla Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845); stejně jako téměř o století mladší Eliška Krásnohorská (1847-1926) bývá Rettigová charakterizována jako spíše konzervativní feministka, poněvadž, stejně jako Krásnohorská později, pojímala vzdělání dívek stále v intencích genderově vymezených rolí - tedy jako výchovu především k roli matky a hospodyně, byť vzdělané. Rettigová je šířeji známá především jako autorka kuchařských receptů, což ovšem její celkové osvětové působení až nespravedlivě zužuje - a také z ní do jisté míry účelově vytváří lehce komickou postavu, jak už je nechvalným zvykem feministky zpodobňovat. Skutečným průlomem ve vzdělávání dívek představoval počin Krásnohorské, založení první střední školy pro dívky (Minerva) v roce 1890; významné bylo, že šlo o prvenství v celém Rakousko-Uhersku. Poté následovaly i úspěchy na poli vysokoškolských studií: v roce 1897 přijala Filosofická fakulta UK v Praze první studentky, v roce 1900 směly první ženy studovat lékařství a farmakologii. Podobně jako Krásnohorská se na téma vzdělání žen zaměřila spisovatelka a překladatelka Pavla Moudrá (1861-1940). Moudrá byla, podobně jako Masarykovi, jejichž byla přítelkyní, stoupenkyní reformačního pojetí českých dějin a kombinovala ideu humanistického vlastenectví s ideou vzdělané ženy-matky, která k němu své děti vychovává (viz např. Moudrá 1932, 42).

Do značné míry tradičně genderované pojetí ženství představovaly i další dva autorské diskursy, Růženy Svobodové (1868-1920) a Boženy Vikové-Kunětické (1862-1934). Viková-Kunětická později pronikla jako první žena do vysoké politiky, když byla v roce 1912 zvolena v doplňovacích volbách do Zemského sněmu království českého. Jak ona, tak Svobodová se však distancovaly od radikálnějších feministických projevů a zejména v soukromé sféře nezpochybňovaly tradiční rozdělení genderových rolí.

Radikálnější postoje zaujímaly Karolina Světlá (1830-1899), její sestra Žofie Podlipská (1833-1897) a její žákyně a přítelkyně Tereza Nováková (1853-1912). Zejména Světlá a Nováková tematizovaly osudy žen v marném úsilí po samostatné seberealizaci v rámci stávajícího genderově mocenského řádu a na často tragických osudech svých literárních hrdinek demonstrovaly minimum alternativního prostoru, který tento řád ženám poskytoval. Jejich aktivní usilování o rovnoprávnost pohlaví se však neomezovalo jen na primární roli spisovatelek. Účastnily se zakládání prvních ženských spolků;³ v roce 1865 založila Karolina Světlá spolu s Vojtou Náprstkem Americký klub dam, který, na rozdíl od předchozích dámských klubů, již neměl charakter pouze společensko konverzační či charitativní. Spisovatelky - zejména Krásnohorská a Nováková - se také angažovaly i v zakládání či redigování ženských časopisů (např. Ženský svět, který vycházel v letech 1897-1930).⁴ Ačkoli pojem "ženský časopis" by z hlediska genderové teorie mohl konotovat biologický determinismus a aprioristický předpoklad o dichotomii pohlaví, v dobovém kontextu je třeba jej vnímat nikoli jako výraz esencialistického přístupu, ale jako obrácení pozornosti na specifické potřeby žen, na sociální diskriminaci a různé formy úsilí ji odstranit; v tomto ohledu bychom ostatně mohli odkázat na koncept tzv. "strategického esencialismu", který používají postkoloniální feministická studia (viz zejména Spivak 1993) a který vnímá kategorii "žena" nikoli zjednodušeně a stejnorodě jako biologický determinismus, ale jako strategický pojem, reagující na diskriminaci žen jako skupiny - neboť je to právě tato diskriminace, co z žen tuto uměle homogenní kategorii vytváří.

O účasti českých spisovatelek na prosazování ženských práv nemůžeme hovořit, aniž bychom zmínili jméno Boženy Němcové (1820-1862), jejíž postavení mezi ostatními emancipistkami bylo specifické. Její prózy také tematizovaly právo ženy na svobodnou volbu a na jinakost (typickým příkladem je Divá Bára), zpravidla však končily spíše utopickým happy endem. Ve svých občansko politických postojích v kontextu patriotického diskursu však byla Němcová velmi radikální a velmi statečná a čelila skutečnému pronásledování i skutečné bídě. Jako trpící matka (a velmi krásná, atraktivní žena) se pak Němcová stala pro další (především mužské) spisovatele symbolem trpícího ženství a obrazem Matky Vlasti; jako příklad jmenujme sbírku Františka Halase z doby Protektorátu, Naše paní Božena Němcová (Halas 1940).

Jedním z ústředních témat tzv. ženských časopisů bylo již zmíněné právo na vzdělání. Ženám ze středních a vyšších tříd umožňovalo alternativní seberealizaci, ženám ze sociálně slabších vrstev širší uplatnění na pracovním trhu; tyto ženy samozřejmě nikdy neměly to "privilegium" být domestikovanými matkami a hospodyněmi na plný úvazek, musely být zaměstnané z ekonomických důvodů. Prestižním bylo pro ženu zejména povolání učitelky; koncem 19. století bylo učitelek v Českém království 28% (Lenderová 1999, 255), měly svá vlastní sdružení (např. Sdružení pražských učitelek). V Rakousku-Uhersku ovšem bylo učitelství pro ženu podmíněno celibátem, proti čemuž velmi protestovala jedna z nejvýraznějších politických osobností feministického hnutí, Františka Plamínková. Z učitelského stavu byla za neortodoxní názory (zejména za článek inspirovaný ideály počátků Francouzské revoluce o rovnosti pohlaví) vyloučena feministická aktivistka Karla Máchová, blízká přítelkyně Charlotte Garrigue-Masarykové. Máchová se poté věnovala publicistice a politice (kandidovala v roce 1908 za Sociální demokracii).

Feministické hnutí na konci 19. století získalo zřetelnější politickou dimensi jako součást širšího hnutí za volební právo v rámci monarchie, ačkoliv toto hnutí zpočátku akcentovalo pouze volební právo pro muže. Rakouský zákon z roku 1867 omezoval účast v politických organizacích na dospělé muže. Z politických stran a uskupení byla v této době otázce rovných práv žen nejotevřenější Sociální demokracie, do jisté míry i Mladočeši. Naopak konzervativci z řad Staročechů a českých katolíků se k podpoře boje za rovná občanská práva žen stavěli v podstatě odmítavě a trvali na konceptu "přirozeného" rozdělení rolí. Sociální demokracie nikdy ženám nebránila, aby se staly jejími členkami; byla i první stranou, která zahrnula požadavek volebního práva pro ženy do svého politického programu. Tento požadavek pak otevřeně zazněl na prvním sjezdu českoslovanských žen v roce 1897, v jehož průběhu byl založen Ústřední spolek českých žen. Charakterizoval pojetí emancipace jako humanistické hnutí s ohledem na sociální spravedlnost, stejná práva pro ženy a muže v oblasti vzdělání, politiky a společenských povinností. Tiskovým orgánem sdružení se stal již zmíněný časopis "Ženský svět".

Františka Plamínková (1875-1942) už reprezentovala plné politické sebeuvědomění další vývojové fáze feministického hnutí. V roce 1905 stanula v čele Výboru pro volební právo žen.⁵ V souladu s politickou linií Národně socialistické strany⁶, jejíž byla členkou a později i senátorkou, byla v nové Československé republice stoupenkyní patrioticky laděné orientace feminismu, zároveň však zdůrazňovala i zapojení českého feministického hnutí do mezinárodního rámce. Sama navštívila ve 20. letech 20. století několik feministických konferencí v zahraničí a byla známa i mimo hranice Československa. Mezinárodní rada žen (International Women´s Council) vyzvala po 1. světové válce k zakládání národních ženských rad, což se v Československu uskutečnilo v r. 1923, opět v čele s Plamínkovou. Byla vždy aktivní občankou, vystupující proti jakékoli formě nespravedlnosti a diskriminace. Tento důsledný postoj se jí stal osudným za 2. světové války, kdy byla za Heydrichiády spolu s mnoha dalšími významnými českými kulturními osobnostmi popravena.

Na ustanovení všeobecného volebního práva žen měl po vzniku samostatného Československa zásadní podíl Tomáš Garrigue Masaryk, který tento bod prosadil do Washingtonské deklarace v roce 1918. Princip všeobecného rovného volebního práva se pak stal součástí i první československé ústavy v roce 1919 (resp. 1920).

"Zlatý věk českého feminismu", jak období 1. československé republiky nazývá Pavla Horská (Horská 1999, 115), reprezentoval stále především liberálně feministický diskurs. Výjimky představovaly komunistické aktivistky (např. Jožka Jabůrková), ovšem pro ty byla vždy idea feminismu podřízena ideji třídní a feministické hnutí mělo být součástí mezinárodního dělnického hnutí, jak to např. formuloval Lenin v dopise Kláře Zetkin (Lenin in Zetkin, 1920).

Oficiální komunistický diskurs po roce 1948 už vnímal veškeré ne-marxistické feminismy jako buržoazní hnutí a v podstatě si přivlastnil mnohá opatření ve prospěch ženské rovnoprávnosti, jež byla výsledkem snah předcházejících - konkrétně skupiny právniček v čele s Miladou Horákovou (1902-1950), která připravila po 2. světové válce novelizaci rodinného práva ve smyslu rovného postavení obou partnerů.⁷ Horáková, která spolupracovala s Plamínkovou a byla důslednou stoupenkyní demokracie jako ona, sdílela i osud Plamínkové: v roce 1950 se v jednom ze zinscenovaných politických procesů stala obětí justiční vraždy.

V poslední době se ve veřejných diskusích občas objevují tendence zmírňovat ostrou kritiku komunistického režimu, mimo jiné i s ohledem na to, že uzákonil některá práva pro ženy, zejména pokud jde o jejich profesionální uplatnění, právo na práci. Přitom se ne vždy dostatečně zdůrazní, že právo na práci bylo propojeno s povinností pracovat (nikoli na principu svobodné individuální volby, ale podle "potřeb společnosti"), že ženám nijak neulehčilo v povinnostech tradiční rodinné role, naopak vytvořilo dvojí pracovní zatížení.⁸ Především však jsem hluboce přesvědčena o tom, že nelze odstraňovat diskriminaci v rámci diskriminace - nelze hovořit o jejím odstranění v dílčím, zcela účelovém smyslu, bylo-li ústředním politickým kritériem rozlišování občanů diskriminační třídní hledisko, v horším případě příslušnost ke stranické oligarchii. Proto se nedomnívám, že období komunistického režimu může nabídnout českému feminismu možnosti následování či dalšího rozvíjení. Totalita jako princip potlačuje aktivity zdola, brání svobodné volbě ⁹ a v zárodku potlačuje jakoukoli jinakost a alternativu. Feministické myšlení však vyrostlo z požadavku práva na jinakost, a proto je pro ně dle mého názoru zcela neodmyslitelný princip plurality. Tento princip považuji i za hlavní argument na pochybovačnou otázku, proč by vlastně mělo být více žen v dnešní české politice. Nikoli kvůli mechanickým počtům, nikoli kvůli údajné snaze nahradit mužskou nadvládu "ženskou nadvládou", ale kvůli pluralitnímu slyšení více hlasů, které mohou do politického života vnést nové pozitivní podněty, kvůli co nejširší spolupráci a zájmu o participaci občanů i občanek na politickém životě. Široké (ovšem nikoli jen alibistické) politické zastoupení co největšího počtu různých sociálních skupin je cestou ke konstruktivnímu dialogu. Diskriminace jakékoliv sociální skupiny vede vždy ve svých důsledcích k pocitům marnosti, lhostejnosti, bezmoci, zoufalství, hněvu - a hledání třeba i nedemokratických metod, jak onen pomyslný "skleněný strop" rozbít. Chceme vyvolat snahu rozbíjet, nebo snahu stavět?

Poznámky pod čarou:

¹ K otázce pojmenování, cf. např. Horská 1999, 90-92, a Lenderová 1999, 225.< r /> ² Např. o roli žen v diskursech Osmanské říše v období nacionalismu a modernismu, a komparativně evropských zemí, viz Malečková 2002.
³ O dalším vývoji ženských spolků v Československé republice, viz Burešová 2002.
⁴ K dalším významným časopisům patřily např. Ženské listy (1873-1926), Ženský obzor (1900-1937/38) či Ženská revue (1905/06-1918). Zdroj: Masarykův ústav AV ČR, Praha.
⁵ Tento výbor byl založen v rámci Ženského klubu českého, který vznikl roku 1904. Ve volbách v roce 1908 ženy stále ještě volit nesměly a ani žádná z kandidujících žen neuspěla (poprvé uspěla až Viková-Kunětická o čtyři roky později, viz výše).
⁶ Národně socialistická strana vznikla z Národně sociální strany, založené 1897.
⁷ Podrobněji, viz Havelková 1995, 25.
⁸ K otázce postavení žen za komunistického režimu, viz např. Havelková, Hana 2005, Šiklová, Jiřina 1999, aj.
⁹ Byť by to třeba byla volba stát se "profesionální matkou", ženou v domácnosti - proč ne, pokud je to svobodné, nezmanipulované rozhodnutí!

Použitá literatura:

• Burešová, Jana, Národně politické aktivity českých ženských pokrokových spolků v první polovině 20. století . In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Historica 31/2002, str. 265-276.
• De Gouges, Olympe, "Declaration of the Rights of Woman and the Female Citizen", 1791. Viz, http://www.pinn.net/~sunshine/book-sum/gouges.html. (Podle, Daline Gay Levy, Harriet Branson Applewhite, Mary Durham Johnson: Women in Revolutionary Paris 1789-1795: Selected Documents Translated with notes and Commentary. Univeristy of Illinois, Urbana, 1979, str. 87-96).
• Halas, František, Naše paní Božena Němcová. Borový, Praha 1940.
• Havelková, Hana: "From National Icons to Superwomen." In: Waste of talents: turning private struggles into a public issue. Women and Science in the Enwise Countries. Enwise Report 2005, European Commission, Brussels, str. 16-37. http://ec.europa.eu/research/science-society/women/enwise/enwise_report_en.html
• Havelková, Hana(ed.): "Liberální historie ženské otázky v českých zemích". In, Havelková, Hana (ed.), Existuje středoevropský model manželství a rodiny? Sborník z mezinárodního sympozia Praha 24.-25. listopadu 1994, str. 19-30.
• Horská, Pavla, Naše prababičky feministky. Knižnice Dějin a současnosti, Praha 1999.
• Lenderová, Milena, K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá Fronta, Praha 1999.
• Malečková, Jitka, Úrodná půda. Žena ve službách národa. ISV, Praha 2002.
• Mill, John Stuart: The Subjection of Women, 1869. http://www.constitution.org/jsm/women.htm (Česky: Poddanství žen. Časopis českého studentstva, Praha 1890.)
• Moudrá, Pavla, V předvečer velké doby. Nakladatelství Práce a intelektu, Praha 1932.
• Oates-Indruchová, Libora (ed.): Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feminismu. SLON, Praha 1998.
• Plamínková, Františka (ed.), Masaryk a ženy. Ženská národní rada, Praha 1930.
• Němcová, Božena: Divá Bára; Rozárka. A. Augusta, Praha a Litomyšl 1862.
• Spivak, Gayatri Chakravorty: Outside the Teaching Machine. Routledge, New York 1993.
• Šiklová, Jiřina: "Únava z vysvětlování". In: Chřibková, Marie; Chuchma, Josef; Klimentová, Eva, Feminismus devadesátých let českýma očima. One Woman Press, Praha 1999, str. 128-137.
• Tesařová, Jana; Lišková, Kateřina (ed.): Ženská práva jsou lidská práva. NESEHNUTÍ, Brno 2002.
• Wollstonecraft, Mary: "A Vindication of the Rights of Woman," 1792. Viz http://www.bartleby.com/144/1.html. Výňatek v českém překladu, viz Oates-Indruchová, Libora (op. cit.), str. 19-26.
• Zetkin, Clara: "Lenin on the Women's Question". http://amadlandawonye.wikispaces.com/1920,+Zetkin,+Lenin+on+the+Womens+Question

Další doporučené internetové odkazy:
http://zena.centrum.cz
http://www.feminismus.cz
http://zivotopisy.ireferaty.cz
http://www.genderonline.cz

Autorka: Blanka Knotková-Čapková, katedra Gendrových studií FHS UK, 5. 9. 2006

Sdílejte s přáteli