Blanka Knotková-Čapková: Přístupy genderové analýzy ke studiu náboženství ¹

Genderová analýza jako interdisciplinární metodologie

Stručně řečeno zkoumá genderová analýza u různých disciplin, náboženství nevyjímaje, způsob, jakým jejich různé myšlenkové školy a proudy konstruují pojem genderu - (sociálně kulturního) rodu a rodových rolí - zda jej ztotožňují s biologickým rodem a s pohlavím (esencialistické teorie) nebo jej vnímají jako kulturně sociální konstrukt (konstruktivistické teorie). Teorie performativity (Judith Butler) vycházejí v podstatě z konstruktivismu, zdůrazňují však performativnost rolí, jejichž podoba se upevňuje opakováním.

Genderová analýza věnuje také značnou pozornost konstruování genderu ve vztahu k sexualitě, tj. zda je gender vnímán duálně jako ohraničená kategorie a rozdělen na heterosexuální maskulinitu a heterosexuální femininitu, nebo zda je pojat jako kategorie fluidní (transgender) a vnitřně heterogenní (heterosexuální či homosexuální, případně bisexuální). Tato heterogennost je pak zpravidla zohledňována nejen ve vztahu k sexualitě, ale i např. k etnicitě, sociálnímu postavení, politice apod.

Vymezení pojmu náboženství z hlediska genderové analýzy můžeme pojem náboženství chápat jako hledání a naplňování duchovního rozměru života. Genderová analýza by v tomto případě zkoumala otázku pojetí metafyzického principu, jak je konstruován gender božství a gender lidských bytostí. Jak jsou dány vzájemné vztahy mezi biologickými pohlavími na základě posvátných textů, sakrálního etického kodexu, nebo jak vyplývají z mýtu (mýtů) o stvoření.

V principiálním (filosofickém) smyslu

V aplikovaném smyslu společenském a politickém se náboženství prakticky projevuje jako v různé míře institucionalizovaná společenská ideologie, použitá jako prostředek politické moci konkrétní společenskou skupinou v konkrétní historické situaci.

Ve smyslu sociálně psychologickém zkoumá genderová analýza religiozitu u mužů a u žen (opět jako heterogenních kategorií - další vnitřní členění může být např. na základě etnické příslušnosti, sociálního postavení, vzdělání, sexuální orientace), otázku, zda jsou statisticky podchycené rozdíly (často se uvádí např. vyšší návštěvnost kostela ženami než muži) dány příslušností k pohlaví, tj. zda jsou ženy tzv. "citovější" a otevřenější vůči náboženské oddanosti, jak se běžně tvrdí, nebo je to dáno sociálními faktory - ženy jsou k těmto postojům vychovávány a manipulovány společenským rozdělením rolí od raného dětství a očekává se od nich, že budou citovější a že budou prožívat spiritualitu jako vztahovost v rámci společenství (srv. Renzetti-Curran, viz bibliografie, s. 420-422).

Gender božství

Gender božství² vyděluje v zásadě čtyři typy náboženských systémů, jejichž hranice se ovšem v některých případech mohou prolínat:

1) Božství není vůbec definováno, jeho další charakteristiky včetně genderové jsou tedy bezpředmětné. Z náboženských systémů sem můžeme zařadit např. indický buddhismus nebo čínský konfucianismus. Jde o systémy v době svého vzniku nemetafyzické, zaměřené na pragmatickou etiku, které teprve později přijaly vlivy z místních mytologických tradic a rozvinuly je vlastním způsobem.

2) Božství je definováno jako bezrodý duchovní princip. Do této skupiny by částečně patřil čínský taoismus. Pojem tao neznamenal původně Boha, zbožštěn byl až později. Původně znamenalo tao věčnou kosmickou sílu, ani mužskou ani ženskou. Tato síla prožívá období klidu (harmonické netečnosti) a pohybu (harmonie se rozpadá na dva základní protiklady, které se vzájemně doplňují a společně tvoří celek, jin a jang). Těmto protikladům se už přiřazuje genderová charakteristika ženství, femininity (jin) a mužství, maskulinity (jang). V tomto smyslu by taoismus patřil i do skupiny 3) - viz níže.
Ve védském náboženství³ je prapříčina všeho, co existuje, duchovní kosmický princip, nazýván "to" ("tat" v tzv. védském dialektu, původním jazyce těchto textů), což je gramatické neutrum. V nejstarších indických nábožensko-filosofických textech, upanišadách, je bezrodý universální duchovní princip, brahma, též gramaticky neutrální, v pozdějším hinduismu byl zbožštěn a personifikován jako mužský bůh Brahma. U některých moderních indických jazyků (např. bengálština) tato maskulinizace odpadá, protože gramatickou kategorii rodu nemají.
Příklad z Védských hymnů: "O stvoření světa"


Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas, nebylo stopy po noci a dni. Samo sebou jen "to" bez dechu dýchalo. Mimo to nebylo nic jiného... ⁴

V japonském šintoismu je široký pojem kami, označující nejen božství, ale cokoli nadpřirozeného, také genderově neutrální, konkrétní kami však mohou být maskulinní nebo femininní.

3)Tvořivé božství je založeno na dualitě (dvojí podstatě) a komplementaritě (vzájemném doplňování) mužství a ženství.
Taoismus by do této kategorie částečně patřil též v tom smyslu (viz výše), že tradiční taoistický diagram je názorným obrazem rodové komplementarity - světlá mužská složka obsahuje černou ženskou, a naopak.

S duálným pojetím se setkáváme především v hinduismu, i když nepředstavuje dogma - je možné uctívat jen mužský nebo jen ženský božský tvůrčí princip, i oba zároveň⁵. Ženská vesmírná tvůrčí síla Šakti v mytologii vystupuje v personifikovaných podobách různých bohyň - např. jako bohyně Durga či Kálí, mužská vesmírná tvůrčí síla především jako bůh Šiva. Pojetí genderu božství je tu konstruováno dualisticky a s těsnou vazbou na biologickou podstatu mužství a ženství, tj. ženskou a mužskou tvůrčí potenci ve smyslu plodnosti a reprodukční schopnosti. V ikonografii se to projevuje zobrazením mužského a ženského pohlaví, kdy zejména mužský pohlavní úd (lingam) představuje boha Šivu a je mnohdy umístěn v chrámech namísto Šivovy sochy, často v nadživotní velikosti. Šiva sám je někdy zpodobňován jako napůl Šiva, napůl Šakti - je-li však toto zobrazení možno vnímat jako androgyna, nepovažujme za náhodné ani bezvýznamné, že jde o ženství obsažené v mužství, nikoli naopak.

Původní náboženské kulty na Indickém subkontinentu obsahovaly, stejně jako většina archaických náboženství, významný kult bohyň, zejména všemocné Bohyně Matky, spojený s kultem plodnosti. Starší védský panteon byl patriarchální, v čele stál bůh-válečník Indra, jehož mnohé atributy připomínají antického Dia (např. hromoklín), a splýváním představ indoevropských přistěhovalců s místními kulty bohyň došlo k "provdávání" bohyň za bohy védské. Původním nezávislým ženským božstvům tak byla přisuzována role manželek védských mužských bohů, v některých oblastech (zejména Východní Indie) však k plnému podřízení bohyň nedošlo, naopak zde na oltářích v chrámech i domácnostech dominují různé podoby bohyně-Matky.

Genderová dualita v přírodních mytologiích
Genderovou dualitu nalézáme také většinou v archaické vrstvě jednotlivých náboženství, v přírodních mytologiích (např. též afrických náboženství), kdy jednotlivým živlům, přírodním jevům či nebeským tělesům se připisuje mužská nebo ženská charakteristika, takže mnohdy tvoří párová božstva: Nebesa (m.) a Země (f.), Slunce (m.) a Měsíc (f.), případně Slunce a Jitřenka, Zora (f.), i když tyto charakteristiky nejsou bez výjimek. V šintoismu např. představuje Slunce ženská bohyně, v hinduismu (stejně jako ve starobabylónském náboženství) jsou Slunce i Měsíc maskulinními bohy, v egypském náboženství je velmi pozoruhodně Země mužem a Nebesa ženou, která se klene nad svým bratrem-Zemí, polyká při západu nebeská tělesa, slunce, měsíc a hvězdy, jež procházejí jejím tělem, a ráno (večer) je vždy znovu porodí.

Konstruování genderu u čtyř základních živlů
Pokud jde o živly, vzduch (vítr) a oheň jsou tradičně konstruovány jako maskulina, země a voda (personifikovaná často v podobě říčních bohyň) jako feminina. V Číně mají jednotlivá božstva spíše dané živly a jevy "na starost", než že by byla jejich personifikací. V Indii⁶ je velmi výrazná především charakteristika ženské plodnosti a mateřství u Země a vody (řek - zejména Ganga, mýtická řeka Sarasvatí je personifikována jako bohyně moudrosti a učenosti), silněji než mužské plodnosti (natož otcovství) u ohně a vzduchu (větru). Konotace s archaickým principem mocné ženské tvořivé i ničivé síly, paní nad životem i smrtí, se projevuje nejen v mytologii, reflektuje ji i umění, např. poesie až do současné doby (můžeme zde srovnat obrazy Země-matky-vlasti jako "kolébky" i "hrobu"). Voda v podobě řeky může také přinášet život i smrt (povodeň), velmi často však reprezentuje erotický prvek zbožštěného ženství - půvab, tajemnost, neproniknutelnost, nepolapitelnost, (osudnou) svůdnost, atd. Celkově vzato je v indické, mytologií inspirované obraznosti patrně častěji voda (řeka) "milenkou" a země "matkou", tato metaforika se však může prolínat. (O estetice čtyř živlů, cf., Aesthetics of the Four Elements, 2001, též Kalnická 2002, viz bibliografie).

Monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství, islám) přírodní božstva a kult plodnosti s nimi spojený odmítají a usilují o vytěsnění této archaické vrstvy jako "pohanské."

4) Bůh je sice abstraktní a teoreticky bezrodý, avšak jeho dominující charakteristiky jsou maskulinní. Je z principu patriarchální, koncept ženského božského principu je zcela vyloučen, případně démonizován (Lilit v judaismu). Toto genderové pojetí charakterizuje monoteistické systémy.

Judaistický Jahve (JHVH) je antropomorfizován jako mužský monarcha a jako otec. Tyto charakteristiky přejalo i křesťanství ("Otče náš, který jsi v nebesích..."). Z hlediska genderových archetypů u něj převládají tradiční "maskulinní" vlastnosti - všemocnost, přísnost, spravedlnost, řád; význam "femininního" milosrdenství a odpuštění je více zvýrazněn v dalších biblických knihách, u Proroků a ve Spisech (např. Žalmy a Přísloví).

V Novém Zákoně se milosrdenství a odpuštění stává hlavní charakteristikou křesťanského Boha. V postavě Krista naopak převažují v archetypálním smyslu "femininní" charakteristiky - vedle milosrdenství a odpuštění ještě sebeoběť, soucítění, empatie, sounáležitost s odvrženými, nenásilí, pokora, což vytváří zajímavé spojení vnitřní ženskosti s vnější fyzickou mužskostí, kterou ovšem jako vztahovou kategorii neztělesňuje mužská sexualita, ale synovství k Bohu Otci. Podle Ann Belford Ulanov Kristus transcenduje veškeré protiklady, včetně protikladu maskulinita-femininita (cf. Ulanov 2003, viz bibliografie). Takto charakterizovaný protiklad m-f odkazuje opět k duálnímu pojetí dvou genderů, který v návaznosti na mýtus rozvíjí např. jungovské pojetí archetypu.

V katolickém křesťanství zaplnil vakuum po ženském božském principu mariánský kult, tj. uctívání Ježíšovy matky Marie⁷. V Bibli Marie takto výraznou roli ovšem nehraje. Středověký kult ji vyzdvihuje takřka na roveň Kristovi, zastává především roli orodovnice člověka. V mariánském kultu zaznívá archaický kult bohyně Matky, mystickým spojením mateřství s panenskou čistotou však umožňuje zasazení do nezbytného patriarchálního rámce, kde je ženská sexualita tabuizována.

Evangelické křesťanství mariánský kult odmítá a žádnou božskou či svatou ženskou postavu neuznává. Svatost je vyhrazena Bohu a Kristu, resp. Trojici Otec-Syn-Duch svatý, která je ovšem dogmatem církevním (tj. většiny protestantských církví, výjimku představují např. Unitáři) - v Bibli se o Trojici nehovoří.

Islámský Alláh není antropomorfizován jako otec, veškeré antropomorfizace jsou vnímány jako rouhavé a nepřípustné. Důraz kladený na spravedlnost řádu a milostivost je možno říci vyrovnaný (všechny kapitoly Koránu, tzv. súry, kromě jediné, začínají veršem: "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného"). Z jazykového hlediska je Alláh ovšem v arabštině gramatickým maskulinem. V Muhammadově okolí existovala silná snaha začlenit do božského panteonu tři ženská božstva, proti čemuž se však Muhammad ostře postavil.⁸

Genderové pojetí lidství

Mýty o stvoření: Na základě těchto mýtů může genderová analýza sledovat okamžik zrození prvního člověka (zpravidla muže) nebo lidského páru. U nemonoteistických náboženství mají spíše povahu variantních vyprávění, může jich být i více a vzájemně se nevylučují. U monoteistických je mýtus o stvoření jediný a posvátný, vychází z knihy Genesis⁹, tento příběh parafrázuje i Korán. Z tohoto mýtu vychází role muže a ženy v židovství, do značné míry i v křesťanství a islámu.

Příběh o stvoření podle Genesis

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby člověk byl obrazem Božím (Gn 1, 27). Tuto rovnost ve chvíli stvoření potvrzuje Gn 5, 1, kde muž i žena jsou nazváni člověkem (adam), a další verše. 2. kapitola Genese (Gn 2, 18-25) však navozuje vztah podřízenosti ženy k muži - žena je stvořena z žebra člověka-muže a nazvána "muženou"; poté, co přes Boží zákaz dala pojíst muži ovoce ze zakázaného stromu, jsou oba potrestáni - vyhnáni ze zahrady Eden - Ráje (Gn 3, 1-21). Genesis tedy nabízí možnost obojí interpretace, tj. člověk jako muž i člověk jako androgyn, v procesu církevní dogmatizace ovšem převládl výklad patriarchální. Pojem androgyn zde znamená bytost, která obsahuje složku mužskou i ženskou především v duchovním slova smyslu (o androgynii v mýtech viz např. Eliade, Mircea, Mefisto a androgyn, viz bibl.).

Podle mladších judaistických textů, jak shrnuje Encyclopaedia Judaica, byla ale první stvořenou ženou současně s Adamem ne Eva, ale Lilit. Ta se cítila být Adamovi zcela rovnou, odmítla si lehnout pod něj a utekla do pouště. (Tato legenda odráží předpatriarchální období.) Proto Bůh stvořil Adamovi jinou ženu, Evu, z jeho vlastního žebra, aby si rozuměli, a postava Lilit byla v období patriarchátu zatlačena do role démonky požírající děti (srv. s pohádkami o čarodějnicích, které žerou děti - např. Perníková chaloupka). V Bibli se vyskytuje jako zlý démon, upír lilit v Izajášově proroctví - Iz 34, 14.

Feministická kritika patriarchálních rysů monoteistických náboženství (např. Simone de Beauvoir, viz bibliografie) poukazuje zejména na zmíněnou 2. kapitolu Genesis, kde je žena stvořena nejen jako "ta druhá" proto, aby muž nebyl osamělý a aby mu žena byla ku pomoci, tedy žena nikoliv jako cíl o sobě, ale jako prostředek pro muže. Druhá linie této kritiky se zaměřuje na univerzalizaci muže jako člověka a vnímání ženy jako specifického "druhého", zde tedy nejen ve smyslu časové posloupnosti, ale i posloupnosti významu.

Některé proudy feministické spirituality (např. ekofeminismus) se snaží navázat na archaické přírodní kulty vztahu k přírodě a zemi. Odmítají náboženský dualismus (Bůh-člověk, muž-žena) a nahrazují jej ideou sounáležitosti duchovnosti a přírody (srv. Estés, viz bibliografie). Usilují o odstranění mocenského diskursu z náboženství. Feministická spiritualita (stejně tak křesťanská feministická teologie - cf. texty A. B. Ulanov a Jany Opočenské, viz bibliografie) směřuje k nahrazování hierarchického diskursu diskursem vztahovosti a osvobození. Staví se proti jakékoliv diskriminaci a je neoddělitelně spjata s otázkami sociálními a etickými. V křesťanském kontextu obrací pozornost od patriarchálních církevních dogmat k Ježíšově vizi spravedlivé o Božího království, kde není místo pro utlačování a ponižování.

Náboženství jako instituce, sociální a politická ideologie. Genderové role.

Konstruování genderových stereotypů na mytologickém základě může, ale nemusí, vyplývat přímo z původních textů a poselství v nejstarší vrstvě. V souvislosti s etablováním patriarchální moci vznikaly vedle nejstarších posvátných textů nové kanonizované texty, které se staly součástí tradice (např. hinduistický Manuův zákoník nebo židovský Talmud) a ospravedlnily společenskou, politickou i ekonomickou nadvládu "mocných" nad "bezmocnými." Z tohoto hlediska genderová analýza sleduje průběžný vývoj genderových stereotypů a jejich konkrétních historických podob, reflektovaných významným způsobem i klasickými literárními archetypy mužských a ženských postav.

Obecně lze říci, že čím větší důraz je kladen na plodnost a reprodukci, tím bývají patriarchální stereotypy tužší. S tím souvisí, jak již bylo výše naznačeno, i konstruování genderu jako binární opozice, ve dvou výlučných heterosexuálních podobách. V rámci rozšířených světových náboženství bylo postavení žen patrně nejsvobodnější (i když nikoli plně rovnoprávné) v buddhismu a křesťanství, třebaže i zde se postupně prosazovala výrazná institucionální androcentrická kontrola (kontrola institucí muži).

Ženě je v patriarchální společnosti přisouzena role poslušnosti a podřízenosti, což se opírá o původní nebo později kanonizované posvátné texty. Rozdělení rolí je tedy prezentováno jako božský řád. Ženám je umožněno vystoupit do popředí ve výjimečných případech: v náboženstvích, která uznávají ženský božský princip, jako např. hinduismus, je žena samostatná a sama může rozhodovat, pokud je božského původu; na lidské dcery božských matek se však tato svoboda jednání nevztahuje. V monoteistických náboženství mohou ženy vstupovat aktivně do veřejného dění, pokud metafyzicky ukotvenému patriarchátu slouží (prorokyně v judaismu); silným ženám, které proti tomuto řádu rebelují, je přisouzena typologie čarodějnice¹⁰ a jsou v příběhu buď morálně odsouzeny (v Bibli např. Samsonova žena Delíla), nebo příběh končí jejich fyzickou destrukcí (Jezábel - cizinka, modlářka a vražedkyně). Typ čarodějnice ovšem navazuje na archaické mýty a vrací se k všemocnému ženskému principu v jeho ničivé podobě (např. hinduistická hrozivá bohyně Kálí nebo démonka Lilit požírající děti a ohrožující rodičky ve středověkých židovských mýtech; Kálí ovšem není symbolem konečného zničení, ale spíše věčného zanikání a vznikání, tedy koloběhu životů).

Sociální nerovnost a diskriminace v genderových vztazích, dávaná často za vinu náboženství - nebo naopak používaná jako náboženský argument, ovšem není implicitně obsažena v podstatě náboženství jako hledání duchovní dimense života a světa; je produktem jeho politizace a použití (zneužití?) pro mocenské cíle. Nemusí se týkat jen žen, ale i mužů, kteří nevyhovují uznávanému konstruktu maskulinity, nebo jinak vymezených skupin, ujařmených za účelem služby mocným - ras, etnik, kast, ap. Náboženská ideologizace a sakralizace genderových stereotypů se tak stává i zásadním předmětem genderové analýzy politiky a moci.

• ¹ Tento text je přepracovanou a zkrácenou verzí "Úvodní přednášky ke kurzu Gender a náboženství" (Ročenka Centra/Katedry genderových studií 03-04, FHS UK Praha, str. 90-102).
  
• ²používáme zde záměrně neutra "božství" místo jazykového maskulina "Bůh"
  
• ³Indické náboženství, nejstarší vývojový stupeň hinduismu, o védském období hovoříme zpravidla zhruba mezi lety 1500 a 600 př. n. l.
  
• ⁴ Védské hymny. Přel. O. Friš. Dharma Gaia, Praha 2000, s. 99.
  
• ⁵Stejně jako je v hinduismu možné uznávat libovolný počet bohů a/nebo bohyň, případně uctívat jen jednoho/jednu, nebo věřit v neviditelný duchovní princip - po této stránce nestaví hinduismus žádné kategorické věroučné dogma.
  
• ⁶Příklady: Védské hymny, op. cit., - "Jitřenka"(s. 27), "K bohu větru Vátovi" (35), "Bohu Slunci - Súrjovi" (45), "Matka Země" (79), a další. Též indická pohádka "O Slunci, Měsíci, Větru a Obloze," česky in: Strom pohádek z celého světa, SNDK 1958.
  
• ⁷O mariánském kultu v souvislosti s postavením ženy v křesťanství, viz např. Doležalová 2004, s. 161-164.
  
• ⁸V souvislosti s genderově konstruovanými představami božství stojí za zmínku mylná koránská představa o křesťanské Trojici, za niž Korán považuje Boha Otce, Ježíše a Marii.
  
• ⁹První kniha Starého zákona a Pěti knih Mojžíšových (Pentateuchu), v židovské bibli (Tanachu) se tato kniha jmenuje Berešit.
  
• ¹⁰O typologii čarodějnice existuje rozsáhlá (zejména feministická) literatura, zde odkažme alespoň na Pratt, A., White, B., Loewenstein, A., Ster, M.: Archetypal Patterns of Women's Fiction. Indiana University Press 1981; a na Moitra, Shefali (ed.): Women Heritage and Violence. Calcutta 1996; dále též viz heslo "Witches" (čarodějnice), in: Biedermann 1996 (op. cit.). Viz též Dinzelbacher 2003, op. cit.

Základní literatura k tématu v češtině

• Beauvoir, Simone de: "Mýty." In: Druhé pohlaví. Orbis, Praha 1967 (zkrácené vydání), s. 69-143.
  
• Bellinger, Gerhard J.: Sexualita v náboženstvích světa. (Přel. Karel Urianek). Academia, Praha 1998.
  
• Doležalová , Iva: "Postavení a role ženy v křesťanství." In: ABC feminismu. NESEHNUTÍ, Brno 2004, s. 151-167.
  
• Estés, Clarissa Pinkola: Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen. Pragma, Praha 1999.
  
• Kalivodová, Eva; Knotková-Čapková, Blanka (ed.): Ponořena do Léthé. Sborník věnovaný cyklu přednášek Metafora ženy 2000-2001. Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta 2003.
  
• Kalnická, Zdeňka: Obrazy vody a ženy. Ostravská univerzita Filozofická fakulta, Ostrava 2002.
  
• Kelenová, Jacqueline: Ženy z Bible. (Přel. Eva Badalová). BOOKS, Brno 1999.
  
• Knotková-Čapková, Blanka (ed.); Kropáček, Luboš; Liščák, Vladimír; Marková, Dagmar; Pojar, Miloš; Pospíšilová, Dagmar: Základy asijských náboženství I, II (viz zejména oddíl "Genderový aspekt" v rámci jednotlivých kapitol). Nakladatelství Karolinum, Praha 2003 a 2005.
  
• Marková, Dagmar: Hrdinky Kámasútry. Historie indické ženy. Dar Ibn Rushd, Praha 1998.
  
• Opočenská, Jana: Zpovzdálí se dívaly také ženy. Výzva feministické teologie. Kalich, Praha 1995.
  
• Renzetti, Claire M.; Curran, Daniel J.: "Gender a spiritualita". In: Ženy, muži a společnost. (Přel. Gjuric, Knotková-Čapková, Linková, Parente-Čapková). Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 2003, s. 418-456.
  
• Ulanov, Ann Belford: Pramatky Ježíše Krista (přel. S. Pošustová). Books, Brno 1999.

Autorka: Blanka Knotková-Čapková, FHS UK , 28. 5. 2006

Sdílejte s přáteli