Koncept multikulturalismu je mnohdy redukován - zejména v kontextu postkoloniálních studií - na vztah bývalých metropolí a kolonií ve smyslu klasického kolonialismu. Zatímco pojetí prostoru "bývalých kolonií" se postupně rozšířilo na země tzv. "Třetího světa" ve smyslu nejen politického, ale i kulturního kolonialismu (tj. země, které neparticipují na mocenském diskursu v mezinárodním měřítku), prostor "bývalých metropolí" zpravidla označuje v podstatě USA a původní země EU před rokem 1989. V obou případech se jedná o homogenizaci, např. Finsko nikdy nikoho nekolonizovalo, Thajsko nikdy nebylo klasickou kolonií. Nemluvě o státech jako je Saudská Arábie nebo Japonsko, jejichž postavení z hlediska diskursu o kolonialismu by bylo více než sporné. V tomto globalizovaném mezinárodním diskursu se nicméně vytvořila určitá "černá díra" nezájmu, kam v podstatě zapadly země střední a východní Evropy bývalého sovětského bloku. Tyto země, včetně České republiky, jsou na jedné straně jakoby zahrnovány pod generalizující pojem "Západ", nicméně jejich zkušenost a vnímání vlastní identity stojí na hranici, mezi ("in-between", cf. Bhabha 1997) zkušeností ovládajících a ovládaných. Téma specifik českého feminismu (a jeho absentování v období totality) by tedy mohlo a mělo být perspektivně analyzováno nejen v kontextu vývoje feminismů evropských, ale světových, a v teoretickém kontextu postkoloniálních studií.
Feministické myslitelky a autoři/autorky postkoloniálních studií zdůrazňovali a zdůrazňují jako jedno z klíčových významových témat heterogennost diskursů uvnitř diskriminovaných společenství a skupin. Toto lze uplatnit jak ve smyslu mezinárodním (stát diskriminovaný v mezinárodních vztazích může uvnitř politicky diskriminovat různé skupiny vlastních občanů/ek), tak vnitrostátním (vnitřní diskriminace sociálních menšin uvnitř většinových společenství, např. etnické minority uvnitř majority, žen v rámci hierarchizované patriarchální společnosti či uvnitř imigrantské diaspory, apod.).
Společným bodem multikulturalismu a feminismu je kritika dominantních mocenských diskursů, které se stávají zdrojem diskriminací. Oba tyto myšlenkové a sociálních proudy / hnutí tedy lze označit za v principu antidiskriminační, oba prosazují politiku uznání "ve jménu menšin či ´podřízených´ skupin" (Taylor 1994, 41). U zrodu multikulturalismu stála obhajoba kulturních práv ve smyslu rovnosti různých kultur, u zrodu feminismu obhajoba občanských práv ve smyslu rovnosti pohlaví, později obecně genderové rovnosti. I tyto dva antidiskriminační proudy se však mohou dostat do konfliktu, pokud nedospějí ke vzájemné reflexi a nepropojí svá hlediska navzájem. Na toto nebezpečí upozornily u multikulturalismu zejména Susan Moller Okin, u feminismu Gayatri Chakravorty Spivak a Chandra Talpade Mohanty.
Okin ve svém eseji "Feminism and Multiculturalism: Some Tensions" (Okin 1998) v zásadě kritizuje homogenizaci skupin nejen na základě komunitaristických principů, které obviňuje z určité teoretické vágnosti1, ale i principů liberalistických. Tématem její pozornosti jsou imigrantské diaspory uvnitř liberálně demokratických států. Jako zásadní námitky proti liberalistickému pojetí skupinových práv uvádí následující: 1) Pro liberální stát je v zásadě jednodušší vidět skupinu jako homogenní a jednat jen s její oficiální reprezentací, která nemusí reflektovat zájmy skupiny v širokém měřítku. 2) Liberalismus podceňuje vnitřní mocenské diskursy a manipulace uvnitř skupiny, což Okin demonstruje na koncepci Chandrana Kukathase, aby byly kulturně odlišné minority "ponechány samy sobě" ("left alone"); stát by podle Kukathase zasahoval do vnitřních záležitostí skupiny jen v případě, že by se její člen/ka domáhal/a ochrany jako občan/ka. Okin zde poukazuje na skutečnost, že diskriminovaná osoba (konkrétně žena v patriarchálních společenstvích) může čelit natolik silnému tlaku ze strany své komunity, že se neodváží proti němu vystoupit, ba možná si ho ani příliš neuvědomí, je-li v hierarchickém modelu jakožto normativním od dětství vychovávána. 3) Liberalismus podceňuje roli soukromé sféry, kde se konkrétně diskriminace žen především odehrává. V této souvislosti se Okin staví kriticky i ke koncepci Willa Kymlicky, podle níž by liberálně demokratický stát měl hájit skupinová práva těch kulturních komunit, které se samy hlásí k principům liberalismu. Okin poukazuje na klamnost tohoto kritéria v soukromé sféře, poněvadž diskriminace v této sféře se na veřejnosti často vůbec nemusí projevit. Okin apeluje na udělování zvýšené pozornosti nerovnostem uvnitř skupin a adekvátní reprezentaci méně mocných, případně marginalizovaných členů/členek těchto skupin. Tématem vztahu mezi feminismem a multikulturalismem se Okin zabývala podobným způsobem i v eseji "Is Multiculturalism Bad for Women?" (Okin 1997/1999), kde je dále rozvinula na konkrétních příkladech.
Velkou pozornost otázce reprezentace skupiny navenek věnuje postkoloniální teoretička Gayatri Chakravorty Spivak např. v interview s australskou autorkou Snejou Gunew (Gunew 1986). Spivak zde klade otázku, co je vlastně "autentická" reprezentace - nejen "kdo by měl hovořit", ale i "kdo bude naslouchat", a komu je ochoten naslouchat. Upozorňuje na nebezpečí tokenismu, a to jak pro reprezentovanou minoritu, tak pro naslouchající majoritu. Token, osoba vybraná k reprezentaci, může ve skutečnosti reprezentovat např. mocenský diskurs uvnitř komunity, může reprezentovat netypický diskurs uvnitř komunity, může být vybrán/a jen na základě toho, že je majoritě známý/á např. jako vědec/vědkyně či spisovatel/ka apod. Majoritě může token poskytnout jen pohodlné alibi a o minoritě samotné sdělí velmi málo. Opět se zde tedy z dalšího úhlu pohledu nazírá problém homogenizace skupiny z pohledu zvnějšku.
Spivak toto upozornění na rozdíl od Okin nezaměřuje jen na problematiku diaspory, ale i na globální diskurs v mezinárodním měřítku. V dalších textech varuje před zjednodušeným pohledem na vztah "První svět" - "Třetí svět", a to nejen z pohledu hegemonie, ale i z pohledu třeba dobře míněné, ale blahosklonné "imperiální benevolence" (cf. např. Spivak 1987). Spivak ovšem nejde o to stavět dogmaticky na "autoritě zkušenosti", ale o to zamezit povrchním soudům o kulturních jinakostech, i kdyby byly motivovány pozitivně. Zdůrazňuje nezbytnost důkladného studia jiné kultury, pokud se o ní chce člověk zvnějšku vyjadřovat, a zároveň důslednou sebereflexi vlastní lokace.
Nutnost uvědomovat si vlastní lokaci a zbavit se mýtu "objektivního" kulturního diskursu zdůraznil už Edward Said ve své dnes již klasické knize (původně článku) Orientalismus (Said 1978/1995). Upozorňuje na pojem "Orient" jako na mocenský konstrukt Západu, který projektoval do kulturní jinakosti kolonizovaných zemí identitu "druhého" ("the other"), tedy to, co nejsem já, proti čemu se vymezuji.
Na Saida v tomto směru navazovaly i feministické teoretičky jako Spivak a Mohanty, které rozšířily Saidovu teorii o genderový aspekt. Chandra Talpade Mohanty upozorňuje v této souvislosti na homogenizovaný diskurs ze strany některých západních feministek o "ženách Třetího světa" (cf. např. Mohanty 1991), který ve svých důsledcích může negativně ovlivňovat a manipulovat i sebepojetí žen, jichž se týká. Varuje před deskriptivními generalizacemi zobrazovat ženy "Třetího světa" jako oběti vágně užívaného pojmu "patriarchát", a vytvářet tak zpětně viktimizující diskurs. Podobně jako Spivak apeluje na důkladné poznání jednotlivých kulturních a sociálních specifik a varuje před nadřazenou představou, kdy "avantgarda" (v tomto případě feministky "Prvního světa") by měla reprezentovat někoho jiného, ženy "Třetího světa". Říká: "Je čas se posunout za Marxe, který považoval za možné prohlásit: Oni se nemohou reprezentovat sami; musejí být reprezentováni." (Mohanty 1991, 74) Spivak ovšem ve svém slavném eseji "Can the Subaltern Speak?" (Spivak 1988) poukazuje na problém, že podrobení nemohou sami za sebe hovořit, dokud jsou "zbaveni hlasu", a to nejen ve smyslu politickém, ale i symbolickém. Jako jeden z klíčových úkolů feminismu tedy vidí aktivní participaci na tom, aby prostor pro artikulaci potřeb podrobených jejich vlastními hlasy vůbec vznikl.
Spivak i Mohanty metodologicky vycházejí, podobně jako Said, z dekonstruktivní metody, a proto upozorňují na teoreticky absurdní používání pojmu "žena" ve smyslu stejnorodé kategorie, a zdůrazňují vnitřní pluralitu identit uvnitř této kategorie (např. na základě věku, sexuální orientace, sociálního postavení, vzdělání, profese, kulturní sounáležitosti, rodinných vazeb apod.) i fluiditu hranic mezi jednotlivými genderovými kategoriemi. Obě ovšem nepouštějí ze zřetele praktický aspekt feministického aktivismu a odmítají čistý akademismus (mimo jiné též jako "západní" produkt). Spivak v tomto kontextu formulovala tzv. teorii "strategického esencialismu" (viz Spivak 1993); podle ní lze použít zobecněného pojmu "žena" v případě, kdy jde o politickou akci, kdy jsou ženy v určité konkrétní historicko společenské situaci jako skupina diskriminovány, a tudíž je jim v tuto chvíli boj proti této diskriminaci společný. Zároveň je však nutná neustálá sebereflexe a vědomí, že nejde o esencialismus z hlediska filosofického, který Spivak radikálně odmítá, ale pouze o pragmatickou politickou strategii.
Postkoloniální feministické teorie patří ke třetí vlně vývoje feministického myšlení2 a zohledňují výrazně prolnutí s kulturními studii. Feministický diskurs se pluralizuje nejen ve smyslu různých kulturních ukotvení (např. feminismus/feminismy francouzské, americké, indické, africké, české atd.), ale i ve smyslu přesahu hranic v nejrůznějších ohledech: ve smyslu hybridní kulturní identity migrantů, k nimž ostatně patří velká část autorů a autorek těchto teorií (Said, Spivak, Mohanty, Bhabha). Homi Bhabha (cf. Bhabha 1997) hovoří přímo o vytváření nových identit bez ostrých hranic, identit mezi ("in-between"), kde se hranice nestávají přechodem, ale novým východiskem. Kulturní i národní identitu konstruuje podle Bhabhy narativní diskurs, nikoliv naopak, a je to identita hybridní,3 tedy v procesu neustálé změny. Identitu jako stále se měnící, stávající se fenomén ("becoming"), jako nomádickou, vnímá i feministická filosofka Rosi Braidotti (cf. Braidotti 2006); Braidotti si všímá problematiky konstruování identit jako procesu přesahu a změny nejen z hlediska kulturní fluidity, ale i genderové, sexuální a mimolidské (kyberfeminismus a ekofeminismus4). Formuluje nové směřování posthumanistické etiky jako etiky "radikální imanence", založené na soužití, sdílení a vzájemné závislosti a propojenosti živých organismů.5
Výraznou linií kritiky tzv. "západního feminismu" (je ovšem otázkou, není-li i toto nepřípustná generalizace, jíž se zase někdy dopouštějí autoři a autorky postkoloniálních teorií?) je tedy zobecňování zkušeností jednoho regionu; zde jde o pojem region ve smyslu euroamerického prostoru, což je "region" velmi vnitřně heterogenní. Spíše než o region se tedy jde o kritiku vytváření nového textového (narativního) kánonu uvnitř feminismu. Důraz na pluralitu diskursů ovšem nezbytně nemusí znamenat (a neznamená) naprosté odmítnutí jakýchokoliv univerzalistických modelů. Jistě je odmítán univerzalismus ve smyslu hegemonním či hierarchickém, kdy např. anticko-křesťanská tradice evropských kultur je klasifikována a priori výše než tradice jiné; nebo když se model feminismu jako antidiskriminačního hnutí se soustředí jen na práva některých marginalizovaných skupin - např. pomíjí-li ženy z nižších sociálních vrstev či etnických menšin.6 Některé feministické filosofky (již zmíněná Braidotti) hledají obecné vyjádření, které by nevyplývalo z hierarchického aprioristického pohledu, především v oblasti etiky. V této souvislosti je třeba uvést též Marthu C. Nussbaum.
Nussbaum usiluje o vytvoření univerzálního politicko etického kritéria, jak sama uvádí, normativní filosofické teorie spravedlnosti, podle něhož by bylo možné zhodnotit, zda v určité společnosti dochází k diskriminaci skupin či jedinců. Jako základ formuluje pojem tzv. funkčních schopností ("functional capabilities", cf. Nussbaum 2000), kterými podle ní potencionálně disponuje každá lidská bytost.7 Úkolem státu je vytvořit všem svým občanům a občankám prostor, aby mohli tyto schopnosti svobodně rozvíjet. Z feministického hlediska, pokud jde o diskriminaci žen, se jeví jako obzvláště důležité body 3 (tělesná integrita), 9 (hra) a 10 (kontrola nad svým okolím). V některých tradičních patriarchálních společenstvích jsou např. ke hře vedeni daleko více chlapci než dívky, kterých rodina od dětství využívá k pomoci v domácnosti. Jako zásadní klade Nussbaum otázku, zda je lidská bytost cílem o sobě, nebo je využívána jako prostředek či nástroj pro jiné. Nussbaum se, podobně jako Braidotti i Okin, distancuje od kulturního relativismu v tom smyslu, že by se ty kulturně sociální tradice, kde je např. diskriminace žen součástí kulturního vzorce, měly respektovat a tato diskriminace by se neměla řešit. Poukazuje v této souvislosti na vnitřní subversivnost kulturního relativismu, poněvadž v rámci jednotlivých lokálních tradic jejich normativy za relativní nepovažuje (cf. Nussbaum 2000, 49). Což ovšem neznamená odmítnutí ideje plurality či kulturní diversity ani aprioristické kladení jednoho kulturního vzorce nad jiný.
Lze tedy shrnout, že diskuse mezi multikulturalismem a feminismem - i uvnitř multikulturalismu a uvnitř feminismu - často tematizují otázky vztahu skupinových a občanských práv, míry autonomie menšinových skupin v rámci majoritních společenství, vnitřní diversity menšinových, resp. podrobených ("subaltern") skupin, otázky jejich reprezentace, lokace hodnotících východisek, možností použití univerzalistických kritérií v oblasti politické etiky a problémy vztahu mezi univerzalismem a mocí.
Poznámky pod čarou
1 Okin odkazuje z komunitaristů zejména na Michaela Sandela a na jeho text Democracy Discontent z roku 1996. (Okin 1998, 663)
2 Třetí vlnou míním především vnitřní (nikoli nezbytně chronologickou) charakteristiku feministických teorií vycházejících z principů fluidity a přesahu genderových kategorií, jejich performativnosti a vnitřní plurality. (O Třetí vlně feminismu v češtině, viz např. Sokolová 2004).
3 Konstruování národní a kulturní identity jako historicky hybridní proces představuje na příkladu Latinské Ameriky Tzvetan Todorov v knize Dobytí Ameriky (Todorov 1996).
4 Nejedná se však o archetypizující proud ekofeminismu, ale o ekologické myšlení ve smyslu zahrnutí všeho živého, nejen člověka, do etických úvah.
5 Zde cit. podle excerpt z knihy Transpositions, viz http://www.rhizomes.net/issue11/braidotti.html (10.2. 2007)
6 Kritiku feministického diskursu z tohoto hlediska rozpracovaly jako jedny z prvních afroamerické feministky, např. bell hooks (cf. hooks 2000).
7 Seznam funkčních schopností (Nussbaum 2000, 78-80). Vyšlo jako součást mé recenze (Reflexe. Filosofický časopis 22/2001, 100-101):
1) Život. Moci prožít lidský život v běžné délce; nezemřít předčasně nebo za okolností, kdy je cena života znehodnocena.
2) Tělesné zdraví. Mít možnost těšit se dobrému zdraví včetně zdravé reprodukční schopnosti; mít k dispozici přiměřenou péči; mít přiměřené přístřeší.
3) Tělesná integrita. Mít možnost volného pohybu z místa na místo; mít zajištěnu suverenitu svého tělesného prostoru, tj. jeho zabezpečení před narušením, včetně sexuálního narušení, před sexuálním zneužitím v dětském věku a před domácím násilím; mít možnost sexuálního uspokojení a volby v otázkách reprodukce.
4) Smysly, představivost a myšlení. Moci používat své smysly, představivost, myšlení a rozum - to ve "skutečně lidském" slova smyslu, tedy pomocí přiměřeného vzdělání, informujícího a kultivujícího, které zahrnuje gramotnost a základní matematický a vědecký výcvik, není však na ně v žádném případě omezeno. Moci využívat představivosti a myšlení ve spojení s prožíváním a činností představující sebevyjádření - náboženské, literární, h
dební, atd., a to dle vlastní volby. Mít možnost využívat svého myšlení způsobem, chráněným zárukami svobody vyjádření s ohledem na projev politický i umělecký i svobody náboženského projevu. Moci hledat konečný smysl života svým vlastním způsobem. Mít možnost zažít potěšující zkušenosti a vyvarovat se bolesti, která není nezbytná.
5) City. Moci navazovat vztahy k věcem i lidem mimo sebe; milovat ty, kteří milují nás a pečují o nás, tesknit po nich v jejich nepřítomnosti; obecně řečeno, milovat, tesknit, prožívat touhu, vděčnost a ospravedlněný hněv. Rozvíjet se citově bez působení paralyzujícího strachu a úzkosti, traumatických událostí, zneužívání nebo přezírání (tato možnost znamená podporovat formy sdružování lidí, jež mohou působit jako ústřední faktory pro jejich vývoj).
6) Praktické uvažování. Být schopen formulovat své pojetí dobra, aktivně plánovat svůj život a kriticky tuto činnost reflektovat. (To zahrnuje ochranu svobody svědomí).
7) Vztahy. A) Možnost žít s ostatními a v orientaci na ně, uznávat a projevovat zájem o ostatní lidské bytosti, účastnit se různých forem sociální interakce; být schopen vžít se do situace druhého a být v těchto situacích schopen soucítění; mít schopnost být spravedlivý i přátelský. (Ochrana této potenciální funkce znamená ochranu institucí, které konstituují a rozvíjejí takové formy vztahů, a zároveň ochranu svobody shromažďování a politického projevu).
B) Mít sociální základnu pro sebeúctu a pro to nebýt ponižován; mít možnost, aby s člověkem bylo jednáno jako s důstojnou bytostí, jejíž cena je rovná ceně ostatních. To znamená, jako minimum, ochranu proti diskriminaci na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, kasty, národnosti nebo etnického původu. V pracovní oblasti to znamená mít možnost pracovat jako lidská bytost, využívat svého rozumu a vstupovat do smysluplných vztahů s ostatními pracovníky na základě vzájemného uznání.
8) Jiné živé bytosti. Mít možnost prožívat vztah osobního zájmu o zvířata, rostliny a svět přírody.
9) Hra. Moci se smát, hrát si a těšit se z oddychových činností.
10) Kontrola nad svým okolím. A) Politická. Být schopen se efektivně účastnit politických rozhodnutí, která ovládají člověkův život; mít právo na politickou účast, ochranu svobody projevu a sdružování.
B) Hmotná. Mít možnost vlastnit majetek (movitý i nemovitý), a to nejen formálně, ale ve smyslu reálné možnosti; mít majetková práva na rovném základě s ostatními; mít právo hledat zaměstnání na rovném základě s ostatními; požívat svobody od nezákonné prohlídky a zabavení vlastnictví.
Autorka: Blanka Knotková-Čapková, FHS UK , 28. 6. 2007
Bibliografie
- Bhabha, Homi: The Location of Culture. Routledge, New York 1997/1994.
- Braidotti, Rosi: Transposition: On Nomadic Ethics. Polity Press, Cambridge 2006.
- Gunew, Sneja: "Questions of Multi-Culturalism - Sneja Gunew & Gayatri Chakravorty Spivak." In: Hekate (November 30, 1986), 12/1-2, str. 136.
- hooks, bell: Where We Stand - Class Matters. Routledge, New York & London 2000.
- Mohanty, Chandra Talpade: "Under Western Eyes. Feminist Schoiparship and Colonial Discourses." In: Mohanty, Chandra Talpade; Russo, Ann; Torres, Lourdes (eds): Third World Women and the Politics of Feminism. Indiana University Press, Bloomington and Indianapolis 1991, str. 51-80).
- Nussbaum, Martha C.: Women and Human Development. The Capabilities Approach. Cambridge University Press, Cambridge 2000.
- Okin, Susan Moller: "Feminism and Multiculturalism: Some Tensions." In: Ethics (July 1998), str. 661-684.
- Okin, S. M.: "Is Multiculturalism Bad for Women?" Poprvé vyšlo in: Boston Review (Oct-Nov 1997), zde cit. podle http://www.bostonreview.net/BR22.5/okin.html , copyright Princeton University Press 1999. (27. 2. 2007)
- Said, Edward W.: Orientalism. Western Conceptions of the Orient. Penguin Books 1995 (Routhedge 1978).
- Sokolová, Věra: "Současné proudy feministického myšlení." In: Formánková, Lenka; Rytířová, Kristýna (eds): ABC feminismu. NESEHNUTÍ, Brno 2004, str. 199-212.
- Spivak, Gayatri Chakravorty: "Can the Subaltern Speak?" In: Nelson, Cary; Grossberg, Lawrence (eds): Marxism and the Interpretation of Culture. University of Illinois Press, Urbana & Chicago 1988. (zde cit. podle: Williams, Patrick.; Chrisman, Laura (eds): Colonial Discourse and Postocolonial Theory. A Reader. Columbia University Press, New York 1994, str. 66-111).
- Spivak, Gaytri Chakravorty: "French Feminism in an International Frame". In: In Other Worlds. Essays in Cultural Politics. Methuen, New York 1987, str. 134-153.
- Spivak, G. Ch.: Outside the Teaching Machine. Routledge, New York 1993.
- Taylor, Charles: Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Filosofia, Praha 1994.
- Todorov, Tzvetan: Dobytí Ameriky: Problém Druhého. Mladá Fronta, Praha 1996.
