Od 25. 6. do 28.7 2007 jste mohli v Café Černá labuť, Na Poříčí 25, Praha 1 v 8. patře shlédnout výstavu "Bez limitů" s podtitulem "Ženy v netradičních profesích"
Osm portrétu žen, které pracují v povoláních, kde by většina lidí ženu nečekala. Hasička, taxikářka, jaderná fyzička, farářka, kamenosochařka, bubenice, pilotka dopravních letadel a policistka - zvládají profese považované za doménu mužů a to i přes společenské stereotypy a bariéry, které jim jejich profesní život mnohdy znepříjemňují.
Autorkou fotografického projektu je Michaela Zeinerová Brachtlová, která s Fórem 50 % spolupracovala i při předchozí výstavě "Ženy v ofsajdu?"
Součástí vernisáže 25.6. bylo i vyhlášení druhého ročníku soutěže Strana otevřená ženám 2007 - ocenění pro parlamentní politickou stranu, která u nás nejlépe prosazuje rovné příležitosti žen a mužů.
Úvodní slovo Blanky Knotkové Čapkové
Proč tematizovat ženy v netradičních profesích? Znamená to snad hnát ženy na traktory, do jeřábů a do dolů - "za každou cenu"?
Podobně naivní otázky se opakují tak notoricky, až by člověk téměř uvěřil, že "netradiční profese" znamená pro ženu stát se hypersvalnatou obryní. Položme však jinou otázku: byla netradiční profese vědkyně Marie Currie? Poslankyně Františky Plamínkové? Ministryně Madelaine Albright? Premiérky Indiry Gándhí? Spisovatelky, politické aktivistky a exulantky Taslimy Násrin? Jedné z mluvčích disidentského hnutí Jiřiny Šiklové? Filmové režisérky Věry Chytilové? Děkanky FF Ostravské univerzity Zdeny Kalnické?
"Netradičnost" profesí se totiž netýká v prvé řadě fyzických schopností, i když kolem sebe vidíme nemálo fyzicky silných a výkonných žen i fyzicky slabých mužů. Každé zevšeobecňování ovšem nutně diskriminuje ty, kteří nezapadají do škatulky stereotypního vnímání ženství a mužství, a takových lidí je stále více. Problém je však hlubší: tzv. ženské a mužské profese nejsou ani zdaleka rozděleny především podle kritéria fyzické síly, ale podle kritéria moci a společenské prestiže. Mnohé sociologické studie v ČR i v zahraničí dokumentují, že pracovní trh je rozdělen podle pohlaví horizontálně i vertikálně: "ženské" profese jsou hůře placené, v "mužských" profesích ženy mnohdy obtížně prorážejí "skleněný strop" směrem k rozhodujícím pozicím. To se samozřejmě netýká jen žen, ale i jiných znevýhodněných skupin.
Oč tedy autorkám této výstavy jde?
Nejde o žádné mechanické přebarvení růžové na modrou a naopak, ale o rozšíření škály barev na celou duhu. Nejde o převrácení zvyklostí do polohy o 180 stupňů, "vzhůru nohama", ale o využití celé škály číselníku. Jde o vytvoření alternativ a možností svobodné volby z hlediska individuálních schopností a zájmu každého člověka, ne o jeho/její připoutání k Prokrustovu loži s nálepkami "správné ženství" a "správné mužství". (Kdo ty nálepky píše, a proč? Cui bono?) Nejde ani v nejmenším o žádný útok na ty, jimž stávající stereotypy vyhovují. Nechť podle nich jednají - ale nevnucují je jiným. Jde o respekt k jinakosti. Jde o to dodat odvahu nekonformním ženám. Skleněný strop je totiž nejen průhledný. Dá se i rozbít.
Autorka: Kateřina Beňová, Fórum 50 %, 25.6.2007
