Anna Chlebounová, rozená Burešová, (8. 12. 1875 – 14. 3. 1946) pocházela z obce Bučina u Vysokého Mýta, kde vyrůstala na desetihektarovém hospodářství. Vychodila osm tříd venkovské školy, ráda recitovala a zpívala o slavnostech evangelíků. Otec byl prostý farmář, který ji však ve studiu nepodporoval a častokrát jí vzdělávání znepříjemňoval.
„Tatínek se rád napil, nebyl přítelem knihy a učení. Stalo se mi, že mi knihu vypůjčenou ze školy vzal a hodil do kamen.“
Ji to ale neodradilo, jejím velkým snem totiž bylo už od malička stát se učitelkou. Když jí však bylo 14 let, otec zemřel a matka poslala Annu ke strýci, který usoudil, že na studium je už pozdě a tím se rozplynul její sen o učitelství. V domácnosti pomáhala se vším a za odměnu mohla po večerech číst. Od strýce často slýchávala „škoda, že nejsi hoch, byl by z tebe poslanec.“ Od té doby pilně sledovala politické dění.
Její strýc jí později dohodil i ženicha, o šest let staršího Josefa Chlebouna, s kterým měla sedm dětí (poslední syn při narození zemřel). Na počátku 20. století byl její manžel zvolen starostou malé obce Džbánov a tak se Anně naskytla příležitost přihlédnout a přiučit se politické profesi, která ji zajímala už od jejích 16 let. Pomáhala manželovi s veškerou administrativou obce a zároveň se plně věnovala domácnosti. V roce 1907, kdy se poprvé volilo podle všeobecného volebního práva, se voleb ještě stále nemohly účastnit ženy.
Anna Chlebounová psala úvahy a komentáře do Lidového deníku, mimopražského vydání agrárního Venkova a do Východočeského republikána. Zajímala se o aktivity mladočechů, sympatizovala s agrárníky a málem se do krve pohádala s katolickými zemědělci pro jejich prorakouské smýšlení. Nejraději psala krátké příběhy ze života s ponaučením. V nich mimo jiné porovnávala i svého manžela a otce:
„Mám muže velmi dobrého, kterému moje vystupování nic nevadilo. Například otec můj, ten by něco podobného nesnesl.“
Politický život
Za dvanáct let od významných voleb pouze pro muže vystoupila jako první vesnická žena na stranickém sjezdu agrárníků:
„My, ženy, jsme neměly těch práv, abychom mohly býti spolu, abychom si mohly všímat veřejné práce, ač, přátelé drazí, žena byla způsobilá k mnohé veřejné práci v obci i okrese…Pány ujistila: „Ano vážení přátelé, na prvém místě budeme vždy manželkami a matkami. A na vás je, abyste nám ochotně podali ruku a abyste pohlíželi na nás jako na sobě rovné, abychom ještě nyní v naší republice při schůzích, které pořádáme, nemusily slyšet: „Ať jsou doma u plotny a u dětí!“ My pracovat chceme, pracovat budeme, jsme si plně vědomy vážnosti doby i úkolů, jež tímto zrovnoprávněním na sebe bereme…“
Ve volbách 1920 a 1925 se Anna Chlebounová dostala do sněmovny ze třetího místa kandidátky v Pardubickém kraji. Působila zde v rozpočtovém, sociálně politickém, zahraničním, zdravotním, zemědělském a živnostenském výboru. O čtyři roky později byla zvolena do senátu, kde působila ve výboru kulturním a technicko-dopravním. Po vzniku Československa se objevovala mezi představiteli Republikánské strany československého venkova, který se od roku 1922 jmenoval Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Stala se i členkou předsednictva a výkonného výboru. Mezi její další úspěchy patřilo členství v komisi pro pozemkovou reformu.
Anna Chlebounová spolu se svou stranickou kolegyní, Lidmilou Zatloukalovou-Coufalovou, chtěly založit klub žen ve sněmovně. S tímto počinem ale nesouhlasily další poslankyně jako například Alice Masaryková, která tvrdila, že by se ženy neměly od mužů oddělovat. Přesto se ale tyto poslankyně shodly na nutnosti reformovat rodinné právo, zakázat prostituci, potírat alkoholismus, novelizovat zákon o umělém přerušení těhotenství a zlepšit péči o matky a děti ze strany státu.
V roce 1928, jako zpravodajka vládního návrhu zákona o pomocné porodnické praxi, vzdělání a výcviku porodních asistentek, se například přimlouvala za to, aby se rodička mohla svěřit do rukou ženy podle vlastního výběru: „Důvěru nelze nařídit,“ mínila zkušená Anna, která měla za sebou sedm porodů. Z tehdejší parlamentní diskuze vzešel zákon, který zavedl pojem porodní asistentka, případně porodní pomocnice.
Vzhledem k tomu že v roce 1929 patřila mezi jedinou ženu v senátu, tak jako agrární politička hájila nejen samotné zemědělce, ale i ženy. Během svého politického působení se Anna Chlebounová zaměřila právě na pomoc těm, kteří ji skutečně potřebovali - na zemědělce, na ženy v politice, ale i v domácnostech, na rodiny a jejich práva.
Její projevy se střetávaly jak s nesouhlasem, tak i se souhlasem provázeným potleskem. Tomu tak například bylo, když reagovala na lidoveckého politika, který si stěžoval, že některé katolické kostely jsou přidělovaný právě založené Církvi československé husitské:
„Pánové, promiňte, jsme-li křesťané, věříme-li, že máme jednoho Boha, musíme také věřit, že jsme si všichni rovni a že se jednou pán Bůh nebude ptát, ke které sektě se kdo hlásil, nýbrž jaký život vedl.“
Poslankyně v šátku
K Anně Chlebounové patřila delší volná sukně, pevné šněrovací kotníkové boty, rovný kabát nad kotníky a především šátek uvázaný přes kaštanové vlasy. Zůstávala sama sebou, i když jí to přinášelo mnohokrát nepříjemnosti:
„Do toho šátku bylo kopáno, respektive kopáno do venkova. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak jsou lidé malicherní a povrchní, jak jsem poznala ve svém veřejném působení po převratu. Až to zaráželo a uráželo. Vzala jsem si za úkol působit vždy a všude k zmravnění, k převýchově a sebevýchově naší společnost. Posmívaná, zesměšňována od veřejnosti, šla jsem si svou cestou….“
Autor: Jakub Kačmarčík
Zdroj:
UHROVÁ, Eva (2008) České ženy známé a neznámé. s. 139-151. ISBN 978-80-254-3002-6.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
