Uvědomíme-li si tyto souvislosti, působí osobnost Fráni Zeminové v českém veřejném životě jako zjevení. Zeminová totiž byla výraznou postavou předválečných národně-socialistických žen i celého ženského hnutí a po vzniku republiky se stala poslankyní, jíž zůstala až do roku 1938. Mezi ženami tak drží absolutní primát v počtu let strávených v poslanecké lavici. Zároveň byla Zeminová předsedkyní ženského ústředí strany a jedinou ženou - místopředsedkyní strany za První republiky vůbec.
Františka Zeminová (někdy se používá varianta Zemínová; kratší varianta je uvedena v matričních záznamech) se narodila 15. srpna 1882 v Dolních Chvátlinách na Kouřimsku. O počátečních krocích politické aktivity Fráni Zeminové v rámci národně-socialistické strany víme nemnoho. Spolehneme-li se na vzpomínky pamětnic, byla Fráňa Zeminová politicky aktivní již od roku 1898. Ještě dříve, než stihla dokončit školu, byla tedy známá jako veřejná pracovnice nejen v politickém, resp. odborovém hnutí, ale také v hnutí feministickém. "Jako v anglické straně práce vyrostlo politické hnutí žen z práce v odborových organizacích, stejně tak i v národně socialistické straně u nás pracovaly ženy nejdříve v otázkách odborových. Zeminová a řada jejích stejně mladých, nadšených a odhodlaných družek absolvovaly v této době nepřehlednou řadu schůzí mezi služkami, obchodními pomocnicemi, švadlenami, dělnicemi rukavičkářskými, tiskárenskými, dělnicemi továren na cukrovinky, dělnicemi textilních odborů, dělnicemi tabákových továren a j." Podoba, kterou mělo snažení Zeminové ve svých počátcích, ostatně ovlivnila celý její život. Základem její politické osobnosti bylo již od dětství zakotvené silné sociální cítění, dále to byl velký důraz, který v rámci svých společensko-politických aktivit kladla na zlepšování situace žen, a v neposlední řadě také to, že od počátku své veřejné aktivity lnula k národně-socialistické straně a spatřovala v práci pro ni nejlepší cestu, jak výše uvedené problémy řešit.
Ženám ovšem bylo v habsburské monarchii povoleno stávat se členkami politických stran a organizací až od roku 1912. Ačkoli tedy Zeminová oficiální stranickou legitimaci dlouho neměla, její jméno je s počátky národně-socialistické strany často a poprávu spojováno. Už před rokem 1900 iniciovala zakládání odborů. Protože ženy tehdy ještě neměly politická práva, existovaly jejich pracovní sekce jaksi ilegálně a byly policií zakazovány a pronásledovány. Zeminová na to vzpomínala: "Když nám ženské odbory policie rozháněla, že nesmějí býti ženy členy politických stran, založily jsme si r. 1901 Zemskou jednotu pracujících žen a dívek, která svými přečetnými odbory stala se brzy centrem výbojného ženského hnutí. Vedle velikých úkolů, podporovati ženy v sociálních zápasech, vedle soustavné revoluční národní výchovy, zvedly národně-socialistické ženy také boj za politická práva žen vůbec." První jednatelkou Zemské jednoty se ve svých devatenácti letech stala právě Zeminová. Ze své pozice se zasazovala o zlepšení pracovních poměrů služebných dívek a posílala v tomto smyslu podání a petice na úřady. Například se jednalo o petici adresovanou sociální komisi pražského městského zastupitelstva, kterou "podepsané české ženy a dívky dovolávají se zřízení útulny a stravovny pro služky a dělnice v Praze", která byla podána 1. května 1902. Později v parlamentu v této práci, tj. úsilí zlepšit podmínky pracujících, pokračovala. Podala řadu návrhů stran kolektivní úpravy mezd, placené dovolené, zkrácení pracovní doby a zrušení čeledního řádu.
Její politické aktivity postupně nabíraly obrátky. Nejenže jezdila po schůzích, podporovala stávkující dělnice a hovořila k nim, jako to dělala dosud. Začala docházet do Ústředního spolku českých žen a později Svazu českých ženských spolků, aby jednak sbírala nové podněty ke své práci, ale také proto, aby se dělnický proud ženského hnutí mohl přiblížit ženské inteligenci. V roce 1904 se na půdě Ženského klubu českého seznámila s Františkou Ferdinandou Plamínkovou a spolu s ní založila o rok později Výbor pro volební právo žen. V roce 1907 pak Zeminová položila základy Ústřednímu výkonnému výboru žen, jakémusi předvoji ženského ústředí strany, a stala se jeho předsedkyní; stála také u zrodu Ženských snah, listu národně-socialistických žen, které začaly být vydávány v roce 1908. Ačkoli se stranická vyhraněnost stávala u Zeminové i jejích národně-socialistických kolegyň postupem času stále silnější, neslo se předválečné období ještě v duchu ženské vzájemnosti.
Organizační schopnosti, zkušenosti i její osobní vlastnosti ji v listopadu 1918 katapultovaly z místa účetní v nakladatelství I. L. Kober ve Vodičkově ulici, kde pracovala od svých dvaceti let, do poslanecké sněmovny. Důvěru dostala od Václava Klofáče, šéfa národních socialistů, a vedení strany. V dalších obdobích jí poslanecký mandát zajistily hlasy voličů již standardním způsobem. Poslanecké křeslo si udržela (s výjimkou nacistické okupace) až do února 1948, a stala se tak nejdéle sloužící poslankyní a v tom nejlepším slova smyslu téměř součástí rudolfinského a ostatně i stranického inventáře.
Stranické zázemí Zeminové si mimochodem zaslouží kratší odbočku. Národně-socialistická strana patřila v oblasti ženské otázky k těm nejprogresivnějším, a to jak co se týče programu, tak i úlohy žen, kterou ženy v jejích řadách hrály. Kromě Fráni Zeminové se jednalo také o F. F. Plamínkovou a později M. Horákovou. V meziválečné a raně poválečné době (do r. 1948) jen stěží najdeme větší politické osobnosti z řad žen, než jsou tyto.
Zeminová byla místopředsedkyní strany a předsedkyní Ústředí žen při straně národně-socialistické. V letech 1933 - 1938 byla šéfredaktorkou Listu československých žen. Na parlamentní půdě působila 16 let jako členka Zásobovacího výboru, stejně dlouho byla také členkou představenstva klubu a šest let jeho vedoucí místopředsedkyní. Z "ženských poslanců" byla jediná členkou Stálého výboru, který by zastupoval sněmovnu v době rozpuštění.
O tom, že by se Zeminová za druhé světové války podílela na nějaké odbojové činnosti, žádné důkazy nemáme. Byla nicméně jedním ze symbolů svobodného Československa a svým protifašistickým cítěním se před válkou netajila, takže zřejmě musela být na seznamu lidí, kteří byli fašistům nepohodlní. Hovoří se o tom, že od zatčení ji zachránila jen náhoda - smrt její stejnojmenné příbuzné.
Po skončení 2. světové války se třiašedesátiletá Zeminová do vysoké politiky vrátila - po komunistickém puči se ovšem poslaneckého křesla vzdala. Nevzdala se však nadějí na demokratické Československo, a tak se - přiměřeně svému věku - podílela na třetím odboji. V roce 1950 - ve svých osmašedesáti letech - pak byla Zeminová v rámci vykonstruovaného procesu "Milada Horáková a spol." obviněna z protistátní činnosti, organizování teroristických skupin a z navazování kontaktů se zahraničím. Odsouzena byla ke dvaceti letům těžkého žaláře zostřenému půlletně tvrdým ložem. Status "nebezpečné osoby" jí zůstal i ve vězení: v roce 1954 byla potrestána osmi dny samovazby za organizování hromadné hladovky. Zpráva z věznice z listopadu 1955 o ní uvádí, že "má na spoluodsouzené značný vliv a je nutno tuto umístiti odděleně od ostatních odsouzených" a "její chování v trestu je neukázněné. Vůči příslušníkům a příslušnicím [vězeňské stráže] používá hrubých výroků a na tyto vykřikuje."
Propuštěna z vězení byla Fráňa Zeminová na základě amnestie prezidenta republiky v roce 1960. Poté bydlela pod dohledem Státní bezpečnosti v Praze na Petřinách. Zemřela 26. září roku 1962 - pochována je na Vinohradském hřbitově.
Autorka: Eva M. Hejzlarová, o. s. Fórum 50 %