Pálení čarodějnic, Valpuržina noc, Filipojakubská noc nebo Beltine ?

Noc z 30. dubna na 1. května je dodnes živý a velmi starý lidový svátek. Všechno nasvědčuje tomu, že vychází z nejdůležitějšího keltského svátku Beltine. Oblibu a význam tohoto svátku nedokázal zlomit ani vliv germánské kultury a následná christianizace, tento svátek byl jen přizpůsoben církevním potřebám.

Beltine ve starokeltštině znamená "oheň na uctění boha Belena" učitele druidů a ochránce lidu. Ceremonie začala 30. dubna tím, že druidové zapálili oheň od něhož pak lidé z oppida či vesnice zapalovali ohně ve svých krbech (prvek oheň). Kolem ohně se tančily ceremoniální tance (prvek země). V některých oblastech se vztyčovala májka (prvek vzduch), což byl hlohem ozdobený kmen břízy, který byl pomalován bílými a červenými spirálami. Lidé se vypravovali k blízkým menhirům, které polévali vodou (prvek voda) a prosili za příznivé počasí či bohatý lov.
V tomto období se také pořádaly sportovní klání. Vítěz byl zvolen tzv. Zeleným králem, který byl symbolicky oddán s tzv. Zelenou královnou (či Cordellia), která byla určena losem.
Beltinská noc byla rovněž nocí milenců, ale také naopak. Během této noci se mohl pár rozvést. Keltská manželství uzavíraná většinou během Lugnasadu (1. srpna) bylo možné po uplynutí necelého roku ukončit.
Z této doby taky pochází zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem a zdobit příbytky květinami a větvičkami různých (ochranných) stromů.

S nadvládou germánů vzrostl význam zapáleného ohně, který plnil zejména očistnou funkci a posiloval astrální sluneční božstvo. Vstoupil zde však také zcela nový prvek nočního reje zlých sil (na vrchu Brocken v Harzu). Christianizační misie nejprve proti tomuto svátku bojovala, avšak posléze jej (opět) velmi účelně zasvětila svaté Valpurgii, bojovnici proti temným silám (odtud Valpuržina noc). Jde tedy o christianizovanou pohanskou tradici konce temnoty a počátku nového ohně života. Podle níž se o této noci shromažďují ke svému sabatu čarodějnice a jiné ženštiny obdařené magickou mocí. Je zde patrný, pro středověkou církev typický, posun od zlých sil (obecně) směrem k čarodějnici jako padlé ženě (gender), jejíž nekalé úklady (pod patronací příslušné světice) můžou překazit jen ženy mravné, zbožné a poslušné pravidel.

Během Valpuržiny noci čarodějnice na svém shromáždění tančí, hodují a radují se ze všeho zlého co napáchaly. Poté se rozejdou či rozletí na košťatech po okolí, aby škodily lidem dobytku i budoucí úrodě. Úkolem každé "správné hospodyně" bylo od nekalostí čarodějnic a ďáblů ochránit sebe, svou rodinu i hospodářství. Na ochranu musely být dveře domu opatřené křížem a dům musel být vykropen svěcenou vodou. Před vrata domu i chlévu se položila řezanka, vyrýpnuté drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela přepočítat všechna stébla, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drny se dávalo vejce. Zároveň se muselo dbát na to, aby z domu nikdo neodnesl nějaký předmět, neboť by do něj mohla vstoupit temná magická noc.
Na zahnání čarodějnic muži práskali na návsi bičem, stříleli z pušek a hlídali velký oheň (ochrannou vatru). Postupem času se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky, aby lidé letící čarodějnice viděli, případně přímo srazili k zemi a hned ji v ohni upálili. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti a věřilo se, že se právě tuto noc otevírají místa s ukrytým pokladem. Aby se hledající před temnými silami ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další předměty.
Snaha překrýt tento ryze pohanský svátek boje dobra se zlem křesťanskou symbolikou vedl k tomu, že ještě v průběhu středověku byl svátek zasvěcen apoštolům Filipu a Jakubovi, aby jejich význam pohanský rituál zastínil. Odtud vychází i pojmenování filipojakubská noc.
Traduje se, že v Čechách existovala sletiště čarodějnic neboli lokality, kde se dříve "slétávaly" čarodějnice pomazané kouzelnými mastmi (recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla).
Známými místy sabatů byly např. brdská hora Plešivec, Haltrava v Chodsku, Beskydy, Petrovy kameny v Jeseníkách, Třístoličník na Šumavě. Většinou to bývala místa prokletá nebo s ponurou minulostí, např. kde bývala popraviště.

Pod různými jmény se tak skrývá vítání jara, oslava přírody a plodivé síly.

Některé jeho významy však zneužila inkvizice a v aktivní spolupráci se světskou mocí uspořádala "hon na čarodějnice", většinou nevinné lidi- oběti pověr a závisti. Vlna procesů proti ženám (ale i mužům) vrcholila v novověku, mezi lety 1550-1650, a týkala se jak katolických tak i protestantských komunit. Doloženo je 50 000 obětí, avšak předpokládá se jich o celý řád více. Jen v Německu bylo upáleno přes 30 000 lidí. Naproti tomu v severní Itálii a v Pyrenejích bylo čarodějnických procesů přes 12 000, ale vykonaných poprav 36.

V našich zemích byly mezi českým obyvatelstvem čarodějnické procesy jen ojedinělé. Horší situace vládla na Jesenicku a Šumpersku, kde žilo německé obyvatelstvo, jež mělo čilé styky se sousedním Slezskem, odkud sem prosakovala pověra o čarodějnicích. V 17. století tam byla upálena zhruba stovka lidí. Poslední oběť byla upálena v Šumperku v roce 1700. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.