www.padesatprocent.cz › Sólo pro soprán: Zuzana Baudyšová

Sólo pro soprán: Zuzana Baudyšová


„Věřím, že i dnes jsou pracovní místa, kde by ženy potřebovaly otevřít oči, aby se uměly ubránit a byly si vědomy své pozice“, říká senátorka Zuzana Baudyšová.

Ing. Zuzana Baudyšová vystudovala Vysokou ekonomickou školu v Praze. V roce 1993 založila Nadaci Naše dítě, kde působí dosud jako ředitelka. Nadace pomáhá dětem v krizových situacích a snaží se zlepšit ochranu dětí v ČR. O rok později založila občanské sdružení Linka bezpečí, které poskytuje dětem non stop bezplatné poradenské služby.  Od roku 2001 je členkou Výboru pro práva dítěte Rady vlády ČR pro lidská práva. V roce 2014 kandidovala ve volbách do senátu PČR za hnutí ANO a byla zvolena. Dále je členkou představenstva organizace Missing Children Europe na pomoc pohřešovaným a komerčně zneužívaným dětem v Bruselu. Za svoji práci v oblasti pomoci dětem získala několik ocenění. Například v roce 2015 byla Nadaci Naše dítě v čele se Zuzanou Baudyšovou udělena Cena evropského občana. Zuzana Baudyšová vychovala s manželem dva syny a má čtyři vnoučata.

O studiu a o založení nadace Naše dítě

Na úvod bych vás požádala, zda byste mi mohla říci něco o sobě, odkud pocházíte a co jste studovala.

Narodila jsem se v Praze, kde žiji celý život. Mám starší sestru. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, kde jsem promovala v roce 1971. Mým snem bylo studovat psychologii, ale bohužel jsem při přijímacím pohovoru přesně nepřednesla definici počitku a na psychologii jsem se nedostala. Rozhodla jsem se tedy pro VŠE, konkrétně ekonomiku průmyslu, ale tento obor mne nijak zvlášť nezaujal. Bavily mě některé předměty jako marketing, právo, jazyky, ale předměty jako dějiny dělnického hnutí nebo politická ekonomie socialismu, ty jsem vždy přetrpěla. Studium bylo náročné, protože už v té době moje maminka těžce onemocněla, takže jsme se sestrou běhaly mezi školou a nemocnicí. Studium jsem nakonec úspěšně dokončila. Po škole jsem nastoupila do Státní banky československé.  V bankovnictví jsem pracovala celkově dvacet let na různých pozicích. Ale tato práce mě zcela nenaplňovala, vždy jsem chtěla pomáhat druhým. Nakonec jsem se rozhodla po revoluci pro založení Nadace Naše dítě. Po založení jsem přemýšlela, co udělat, abychom co nejvíce pomohli dětem a dostala se ke mně rada, že bych se měla jet podívat do zahraničí. Rozhodnutí padlo na Velkou Británii, podívat se, jak funguje telefonní linka ChildLine v Londýně. Po návratu domů jsem si řekla, že to je ten správný další krok. A tak jsem další rok připravovala činnost bezplatné telefonní Linky bezpečí i v ČR. Deset let jsem působila jako předsedkyně představenstva Linky bezpečí a ředitelka Nadace Naše dítě a poté jsem si uvědomila, že linka už je soběstačná a že bez mého vedení bude dobře fungovat. Dále jsem se s kolegy spíše zaměřila na finanční pomoc handicapovaným dětem, převážně ze sociálně slabých rodin. Tedy na přerozdělování financí od sponzorů pro nemocné děti na nákup pomůcek potřebných pro jejich život. Dodnes jsme rozdělili přes čtvrt miliardy korun. Tato práce mě naplňuje a jsem velmi pyšná, jaké úspěchy nadace i linka má. Od roku 2014 jsem také senátorku pro Prahu 9.

Proč jste si nakonec vybrala jako obor studia ekonomii?

Já jsem ani další možnost neměla. Po tom, co jsem se nedostala na psychologii, tak mi někdo poradil, ať rok počkám a zkusím to další rok znovu, ale měla jsem obavy, že když mě za rok nevezmou, že bych rok čekala zbytečně. Spolu s přihláškou na psychologii jsem poslala i přihlášku na ekonomii, kde mě přijali. Když se na to dívám zpětně, tak dnes bych rozhodně nezůstala na škole, která mě nebaví, ale za minulého režimu o tom člověk přemýšlel jinak. Dříve byly limitované možnosti jak si splnit své cíle. Říkala jsem si, že mít vysokoškolský diplom je jedna z možností, a že mi to pomůže i v pracovním zařazení. Dnešní mladé generaci opravdu přeji volnost ve výběru studia, možnost získáváni informací, možnost vycestovat a poznávat jinou mentalitu a učit se novým věcem. Když jsem byla mladá, tak my jsme nic z jmenovaného neměli, proto jsme také brzy zakládali rodinu a pořizovali děti.

Když jste mluvila o vzdělání jako o možnosti, jak dosáhnout svých cílů, jaké byly vaše cíle?

Mým cílem byla rodina a vlastní domov. Už při studiu jsem začala chodit se svým budoucím manželem, takže jsem se těšila, až budeme spolu sami. Oni ani jiné možnosti nebyly. V době mírného politického uvolnění kolem roku 1968 se mi podařilo několikrát vycestovat do Velké Británie jako au-pair, a později jako pomocnice v domácnosti. Chtěla jsem si zlepšit jazyky, a i když jsem z angličtiny maturovala a navštěvovala soukromé hodiny, tak tento výlet mi dal mnohem více. A to i po jiných stránkách. Já jsem například pomáhala v rodině lékaře, a pro mě bylo velké překvapení, jak se dá žít z platu lékaře ve státní nemocnici a uživit tři děti. Manželka doktora nepracovala, měli paní na úklid, zahradníka, pravidelně  jim chodili kluci z okolí umývat auta. A téměř každý večer měli společnost, nebo chodili hrát bridž a za přáteli. A i když byla paní doma, měla spoustu zájmů, například chodila vyrábět i klobouky. Když se mě zeptala, do jakých kroužků chodí moje máma, tak jsem se musela zasmát. U nás měla téměř každá máma zaměstnání, druhou směnu pro rodinu, a to bylo všechno. Pro mne bylo velmi inspirativní, že rodina může fungovat i jiným způsobem, než jsem viděla doma.

Mluvila jste o tom, že motivem pro založení nadace byla snaha pomoci. Promítá se váš zájem o ohrožené děti i do vašich poltických témat?

Určitě. Vadí mně jakékoliv násilí na dětech, seniorech, zvířatech. Podle mého názoru násilí mezi inteligentní lidi nepatří. Můj vstup do politiky byl hodně ovlivněn snahou něco v naší zemi změnit a pomáhat. Začala jsem pociťovat, že z mé pozice v nadaci a celkově v neziskovém sektoru už více nezmůžu, proto jsem se rozhodla pro jiný prostor, který mi otevře nové možnosti pomoci. Například  je mi velmi blízká ochrana dětí a plně respektuji Úmluvu o právech dítěte. Ta může změnit směr, kterým naše vláda uvažuje o týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Dlouhou dobu jsme k tomu měli velmi laxní přístup, ale po ratifikaci úmluvy  Českou republikou se můžeme domáhat důležitých změn a postupů s odvoláním na příslušný článek Úmluvy, a konečně i přímo na OSN. Stačí se podívat na případ chlapců Michalákových a na rozpačitý přístup naší vlády k této situaci. Jak může Norské království odebrat české děti českým rodičům? A přesto se naše vláda výrazně nebránila a nezakročila! I proto jsem vydala Slabikář dětských práv pro děti základních škol, kde jsou definovány práva a povinnosti dětí a také pokyny pro učitele, jak se slabikářem zacházet. Slabikáře šly do všech základních škol, a ne vždy byly reakce vyučujících pozitivní. Často jsem měla pocit, že by to nejradši zametli pod koberec, že moc nerespektují, že i děti mají svá práva, a samozřejmě také povinnosti. Dále jsem byla ve vládním Výboru pro práva dítěte, ale vše se řešilo jen na teoretické úrovni, takže jedinou výhodou bylo, že se zde sešli podobně smýšlející lidé z různých resortů. Proto dnes spolupracuji s paní poslankyní Chalánkovou ohledně odebírání českých dětí norskými úřady. Hledáme cestu, jak pomoci, ale bohužel se nám prozatím nedaří prosadit radikálnější řešení. Ale nechci to vzdávat, jsem v politické praxi teprve chvíli, takže se budu snažit dál pracovat a sbírat zkušenosti.

Jakým jiným tématům se dnes v oblasti ochrany dětí věnujete?

V poslední době jsem řešila novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí  a uzákonění tak zvaného přechodného pěstounství. Původní idea byla taková, že dítě, které je v péči státu, může na přechodnou dobu bydlet u pěstounů. Idea je to sice pěkná, ale realita uplatňování tohoto zákona je špatná. Přechodné pěstounství znamená, že dítě u pěstounů může být maximálně rok, tedy po dobu, než se vyřídí formality a rozhodne se, co se s ním stane. Dítě může vystřídat více pěstounských rodin, a stejně tak u té pěstounské rodiny se může střídat či současně bydlet více dětí. Podle mého názoru toto uplatňování Zařízení pro děti, které potřebují okamžitou pomoc, povede mimo jiné k rušení Klokánků, které se do nynějška staraly o děti, než se rozhodlo, kam děti půjdou. Tento mezičlánek přechodného pěstouna, kdy nebohé dítě bude každou chvíli někde jinde, je opravdu nepochopitelný. Nechápu, proč nejdou opuštěné děti rovnou do péče stálého, a nikoliv přechodného pěstouna.

O vstupu do politiky a skloubení různých pracovních pozic

Jaký byl váš politický start?

Můj manžel byl politicky velmi aktivní. Již počátkem 70. let jako čerstvý absolvent ČVUT se stal členem lidové strany. Po pádu komunismu dostal nabídku být členem české vlády jako místopředseda. Vždy, když přišlo pozvání ze zahraničí, týkalo se i manželky, a tak jsem s ním občas jezdila na oficiální návštěvy. Díky tomu jsem měla možnost se s politickým prostředím seznámit. Ale také díky jeho působení v politice jsem objevila i její negativní stránky. Za lidovou stranu jsem kdysi neúspěšně kandidovala do Senátu. Nechtěla jsem to ale vzdát, takže když přišla nabídka v roce 2014 od strany ANO, tak jsem ji přijala. Tím důvodem byla určitě osobnost pana Andreje Babiše. Je velmi pracovitý, akční a velmi zkušený muž. Chce změnit situaci v naší zemi a zlikvidovat korupční prostředí. Já mu dobře rozumím, protože bych si také přála, aby za mnou nezůstal jen posun v oblasti ochrany dětí, ale i to, že jsem v této zemi přispěla ke zlepšení situace ekonomiky nebo vztahů mezi lidmi. A dalším mým motivem pro vstup do politiky byla snaha posílit rodinnou politiku, ochranu dětí a správné zákony.

Jste i dnes ve vedení nadace Naše dítě?

Dnes sedím na dvou židlích, jako ředitelka Nadace Naše dítě a senátorka Poslanecké sněmovny. Do budoucna plánuji utlumit svoje aktivity v nadaci a více se věnovat práci v Senátu. Chci se zaměřit především na to, co jako senátorka můžu změnit. Navíc mám drobné zdravotní problémy, takže i to je důvod, proč chci snížit úvazek v  nadaci a věnovat energii pouze práci v Senátu a rodině, protože mám čtyři vnoučata. Nadace je moje srdeční záležitost a dává mi jeden ze smyslů života. 

V jakých výborech a komisích se angažujete?

V současné době jsem ve dvou senátních výborech, a to ve Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu a petice a ve Stálé komisi Senátu pro sdělovací prostředky. Původně jsem měla zájem o práci ve výboru sociálním a zdravotnickém, ale tato místa jsou obsazena především senátory a senátorkami, kteří mají zdravotnické vzdělání. Ale i lidská práva, zejména dětská práva, jsou mi velmi blízká. De facto i ve druhé komisi, kde jsem členkou, vidím jako téma k řešení, například jak média informují o dětech slavných rodičů. Podle mého jsou bulvární články o dětech slavných rodičů na pokutu nebo odebrání licence. Vždyť dítě chodí do školy, a poté jsou tyto děti skrze média zviditelněná. Jako další plus této komise vidím to, že přes média můžeme zvýšit povědomí o ochraně dětí.

O postavení žen v politice, o kvótách a politikách rovnosti

Bylo pro vás jako pro ženu těžké dostat se do pozice senátorky?

Myslím si, že ano. Už jenom příprava kampaně byla náročná. Bez dobré kampaně to nejde, ale stojí vás to čas a peníze. Kampaň mě docela bavila. Já se velmi ráda setkávám s lidmi a diskutuji s nimi, ale měla jsem i pár nepříjemných zážitků s přiopilými muži. Po celou dobu kampaně mě doprovázeli dva asistenti, kteří tyto konflikty včas zažehnali. Tím důvodem, proč jsem vnímala cestu do politiky jako ztíženou, bylo to, že jsem kandidovala podruhé na Praze 9 proti stejnému protikandidátovi ODS. A tento kandidát měl navázané dlouholeté vztahy s radnicí, takže jsem na začátku kampaně byla neustále mimo potřebný proud. Ale zlomilo se to, když i lidé na radnici pochopili, že do politiky jdu s čistým srdcem a snahou něco změnit. Já jsem se snažila lidi oslovit svými politickými názory a tím, čeho chci dosáhnout, ale rozhodnutí jsem nechala na voličích a povedlo se.

Podporují se ženy ve straně nebo napříč stranami například při podpoře politického tématu?

Zatím s tím moc zkušeností nemám. Prozatím jsem v pracovní skupině k ochraně dětí a také v pracovní skupině o přechodném pěstounství. Takže uvidíme do budoucna. Ale v té neformální rovině jsem byla překvapená přístupem ostatních žen. Například nás po zasedání paní místopředsedkyně Horská pozvala na skleničku, protože měla narozeniny. To bylo mé první delší neformální setkání s kolegyněmi z různých stran a bylo to velmi příjemné. Poznaly jsme se i po osobní rovině. Poznala jsem, že v Senátu jsou chytré a kultivované ženy.

Jaký je váš názor na kvóty, například tak, jak jsou uvedené v „zipovém zákoně“?

Nejsem úplně proti, ale myslím si, že žena, která chce být úspěšná politička, vědkyně nebo herečka, je schopná si tu cestičku k cíli vyšlapat i bez kvót.

Kvóty nevnímáte jako podpůrný nástroj, jak dostat více žen do politiky?

Pokud by byly definovány jako podpůrné, pak ano. Ale ne jako prostředek, jak si získat místo ve sněmovně. Jsem zastáncem toho, aby si ženy vydobyly svoje postavení svojí inteligencí, praxí a chutí do práce, a ne aby jim to spadlo do klína jen proto, že to jsou ženy a hodí se k naplnění kvóty. Ale nechci, aby to vyznělo, že nejsem pro rovnoprávnost, naopak jsem jejím zastáncem. Věřím, že i dnes jsou pracovní pozice, kde by ženy potřebovaly otevřít oči, aby se uměly ubránit a byly si vědomy svých pracovních předností. Ale mnohdy je otevření zaslepených očí náročné.

Jaký je váš názor na politiky rovnosti, které se prosazují na české i evropské úrovni?

Určitě to má cenu. I když se podíváme na situaci ochrany dětí v Schengenském prostoru, tak ani v této situaci se naše republika nijak neangažuje. Ale co se stane, když jeden rodič sebere dítě tady v Praze a odveze ho do Německa? Tak tu přeci musí být nějaká komunikační síť mezi zeměmi, aby se to mohlo nějak řešit. Také jsem byla v minulém roce oslovena paní europoslankyní Ditou Charanzovou, která nominovala naši nadaci na Cenu evropského občana, kterou jsem převzala začátkem roku v Bruselu. Paní europoslankyně je velmi aktivní v politice genderové rovnosti, a i v této souvislosti jsme se dohodly na další spolupráci. Je to prozatím na začátku, ale uvidíme. Ale spolupracovat v prosazování genderové rovnosti je podle mého o osobní aktivitě politiků. Když mám o to zájem a chci spolupracovat, tak se cesta vždy najde. I v případě odebrání dětí v Norsku jsme se zkontaktovali v Evropském parlamentu s dalšími europoslanci a radíme se, jak postupovat a jaká cesta k navrácení českých dětí bude nejefektivnější.

O sladění politické praxe a soukromého života

Jak se vám daří kombinovat časově náročnou práci političky a soukromý život?

Měla jsem jednu velkou výhodu, že moji synové v době mé kandidatury byli již dospělí a měli vlastní rodiny. Můj manžel v té době již bohužel nežil. Takže to rozhodnutí o kandidatuře jsem udělala sama za sebe. Kdybych měla malé děti, tak bych si to neuměla představit. Podle mě kandidatura přišla v pravý čas, protože jsem se mohla svobodně rozhodnout a nezvažovat, co mi to vezme a přinese. Akorát mě mrzelo, že mám daleko méně času na rodinu a hlavně vnoučata, ale říkala jsem si, že to dělám pro dobrou věc. Navíc mě moje rodina velmi podporovala, často přišli na akci, kde jsem vystupovala, a snažili se mi radit, co bych ještě měla zlepšit.

Vnímáte podporu rodiny jako zásadní pro úspěšnou politickou praxi?

Ano, rozhodně. Je důležité, že se s vámi někdo podělí o úkoly v domácnosti, ale také že máte s kým sdílet své úspěchy či neúspěchy. Když jsem byla zvolena, tak mi bylo velmi líto, že můj manžel nežije a že jsme se nemohli z tohoto úspěchu radovat spolu. Člověk ale nemůže mít v životě všechno.

Je podle vás politika přátelská vůči rodině, nebo rodina a rodičovství mohou být v politické působnosti překážkou?

Jsem velmi konzervativní, co se týká péče o děti. Podle mého názoru malé děti přibližně do druhého roku potřebují matku a otce. Žena by měla být v této době doma a dávat svoji energii, lásku i péči hlavně dětem. V pozdějším věku si na to s radostí vzpomene. Já mám velké výčitky z toho, že jsem své děti dávala do jeslí a školek, oba kluci z toho koktali a nelíbilo se jim tam. Také byli často nemocní a na antibiotikách. Je důležité, aby s dětmi byla matka doma, aby někdo rodinu držel pohromadě. Já jsem si opravdu tehdy připadala jako krkavčí matka. Ale finanční situace nedovolila, abych byla doma. Navíc jsme neměli ani babičky. To je ale moje zkušenost, dnešní maminky by mi určitě v mnoha věcech oponovaly. Dneska mají ženy jiné možnosti. Moje snacha se také rychle vrátila do práce a najala si chůvu. A já jsem si zkrátila pracovní týden na čtyři dny, abych mohla být v pátek s vnoučaty a hezky jsem si to s dětmi užila. Když nad tím tak přemýšlím, tak muži to mají rozhodně jednoduší, že neřeší rodinu, když jsou v práci. Sama vidím okolo sebe ženy, které mají malé děti a manžela, který je také politicky aktivní, ale vše stíhají s takzvaně vyplazeným jazykem na vestě.

 

Rozhovor proběhl v květnu 2015.     

Rozhovor připravila Romana Volejníčková


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

duben 272017
květen 132017
květen 162017
květen 242017

Ženy a veřejné dění - Ostrava

Síťovací setkání