www.padesatprocent.cz › Sólo pro soprán: Kateřina Valachová

Sólo pro soprán: Kateřina Valachová


„Každý racionálně smýšlející člověk se musí zamyslet: ‚Aha! Znám spoustu skvělých mužů, ale také žen, které by tady mohly být. Proč tady nejsou? Co jim v tom brání?‘“ Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Valachovou, současnou ministryní školství.

Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde v roce 2007 obhájila také svoji disertační práci. Pracovní dráhu započala na Magistrátu města Brna, kde pracovala rok jako právnička. Mezi lety 2003 a 2004 vedla analytický odbor kanceláře veřejného ochránce práv, v letech 2004–2012 pak právní odbor. Z kanceláře ombudsmana se přesunula do kanceláře Senátu PČR, kde mezi lety 2013 a 2014 působila jako ředitelka legislativního odboru. V letech 2014–2015 byla náměstkyní ministra pro lidská práva Jiřího Dientsbiera a působila také na pozici ředitelky Sekce Legislativní rady vlády. Mezi lety 2014 a 2015 byla místopředsedkyní legislativní rady vlády. 17. 6. 2015 byla jmenována ministryní školství, mládeže a tělovýchovy. V letech 2004–2014 byla navíc členkou Rady vlády pro lidská práva a mezi lety 2006 a 2014 externě vyučovala na Právnické fakultě MU v Brně. Mgr. Kateřina Valachová, Ph.D., je vdaná a s manželem vychovávají dvě malé dcerky.

O vzdělání a klíčových momentech pracovní dráhy

Paní ministryně, vystudovala jste právnickou fakultu, kde jste získala také doktorát. Zajímalo by mě, jaké byly vaše motivace. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Na střední škole jsem studovala zahraniční obchod, což není úplně obvyklý start pro právnickou profesi. Zvažovala jsem dvě varianty – buď pokračovat ve studiu zahraničního obchodu, nebo práv. Právo u mě zvítězilo z toho důvodu, že jsem ho vnímala jako možnost spravedlivého uspořádání věcí. Chtěla jsem získat právnické vzdělání a působit v rámci veřejného sektoru.

Zaujal mě váš doktorát. Co vás motivovalo k doktorskému studiu?

Asi po roce a půl, kdy jsem začínala na Magistrátu města Brna jako majetkový právník, jsem změnila působiště a měla jsem tu čest asi osm let spolupracovat s doktorem Otakarem Motejlem. Jeho osobnost byla taky hlavním důvodem, proč jsem se ucházela o místo v kanceláři ombudsmana. Osud tomu chtěl, že jsem se později stala jeho blízkou spolupracovnicí, šéfkou právníků kanceláře ombudsmana. Zde jsem nabyla přesvědčení, že aby právo sloužilo skutečně ke spravedlivému uspořádání věcí, je třeba vnímat jeho širší kontext. To znamená, že nejde jenom o paragrafy, ale o vnímání toho, z čeho právo vychází, z jakých hodnot a hodnotové orientace. Proto mě začala zajímat filozofie nebo sociologie a z tohoto důvodu byl pro mě doktorát přirozená možnost, jak si rozšířit vzdělání. Musím říct, že teorie právních věd mně z hlediska přípravy na právnické řemeslo přišla velmi vhod, protože pokud jsem se později dostala k nějakému složitému právnímu případu, zkušenosti z postgraduálního studia vedly k tomu, že jsem byla schopná dívat se na věci nikoli z běžných úhlů, ale inovativním způsobem. Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč věřím, že jako právník nemám úplně nejhorší pověst.

Poměrně záhy po vysoké škole jste nastoupila do vedoucí pozice v kanceláři veřejného ochránce práv, tedy do odborné funkce. Jaké byly z vaší perspektivy klíčové momenty, které nasměrovaly vaši pracovní dráhu?

Skutečně zcela klíčová pro mne byla zkušenost v kanceláři ombudsmana, zvláště pak právě možnost spolupracovat s Otakarem Motejlem, který byl významným právníkem. To, co mě nejvíc obohacovalo, byla různorodost stížností a podnětů, se kterými se lidé na doktora Motejla obraceli. Možnost nespecializovat se úzce na konkrétní oblast práva mi dala nesmírně moc. Měla jsem příležitost věnovat se nejrůznějším oblastem, které si představíte – od toho, jak lidé vnímají spravedlnost nastavení důchodů, přes otázku práva na vzdělání dětí až například po problém funkčnosti stavebních úřadů. Díky tomu jsem mohla právo vnímat jako nástroj uspořádání věcí napříč všemi možnými společenskými vztahy. To je věc, která mě hodně obohatila nejen profesně, ale i lidsky. Moje další profesní dráha se proto začala přibližovat k tomu, abych měla možnost ovlivnit nastavení jednotlivých řídicích struktur státu nebo legislativu. Moje zjištění bylo totiž často takové, že sice můžeme pomoci jednomu konkrétnímu člověku, který se na ombudsmana obrací, ale nemáme žádnou záruku, že tisíce dalších, kteří se dostali do podobné situace nebo na které dopadl stejný zákon, v tom nezůstaly samy. Vedlo mě k tomu také poznání, že právo má být nastaveno tak, aby fungovalo, aby uspořádávalo věci spravedlivě a férově, protože proto si ho také lidé vymysleli. Z toho důvodu mě zajímala činnost Parlamentu, ministerstev. U doktora Motejla jsme se zabývali například tím, jak jednotlivá ministerstva přistupují k dobré správě. Začala jsem vnímat, že nejde jenom o individuální obranu práv konkrétního člověka, ale i o nastavení samotného systému tak, aby si na něj co možná nejméně lidí mohlo oprávněně stěžovat.

Velmi často jsem měla možnost zastupovat doktora Motejla a později i doktora Varvařovského na různých jednáních výborů Poslanecké sněmovny nebo Senátu, prezentovat tam stanoviska ombudsmana a vysvětlovat, proč nějaký zákon nefunguje tak, jak si třeba zákonodárci při jeho schvalování představovali. Odtud už byla poměrně krátká cesta k tomu, že jsem se po skončení práce v kanceláři ombudsmana stala ředitelkou legislativy Kanceláře Senátu a později jsem byla oslovena ministrem Jiřím Dienstbierem a premiérem Bohuslavem Sobotkou s nabídkou místa legislativní náměstkyně Úřadu vlády. S ohledem na moje předchozí profesní zkušenosti byla tedy práce pro pana ministra Dienstbiera přirozeným propojením mého zájmu o téma lidských práv a legislativu a znalosti těchto procesů. V pracovních komisích Legislativní rady vlády jsem jako zástupkyně kanceláře ombudsmana působila už od roku 2009. Byla jsem také místopředsedkyní Legislativní rady vlády. Měla jsem možnost pracovně a právně doprovázet vládu první dva roky a byla jsem velmi přesně informována o tom, jakým způsobem se naplňuje vládní programové prohlášení. Měla jsem samozřejmě přístup také k informacím, jež se týkaly obsahu a chodu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž školské problematice jsem se věnovala i v rámci své práce v kanceláři ombudsmana.

Pan předseda vlády mě oslovil, abych se ujala nominace na ministryni školství. Přijala jsem ji po pravdě řečeno z toho důvodu, že jsem měla za to, že právě má znalost práva a legislativního procesu by v situaci, v jaké se nacházelo ministerstvo školství, mohla pomoci. Mám na mysli například nastavení určitého systému, který vyžaduje znalost fungování státu, fungování krajů, fungování obcí; zároveň je nutné prosadit řadu změn v legislativní oblasti. Z toho důvodu jsem nabídku přijala, ráda bych českému školství v tomto duchu svou troškou pomohla.

O realitě každodenní práce na ministerstvu

Mluvila jste o tom, s jakými ideály jste na ministerstvo šla. Zajímá mě, jak tuto pozici ale každodenně zažíváte. Odpovídá tomu, jaké jste o ní měla představy? Máte skutečně možnost něco měnit?

Samozřejmě jsem věděla, že na MŠMT je už několik let velmi složitá situace. Také jsem věděla velmi přesně, v jaké kondici je ministerstvo školství z hlediska možností ovlivňování jednání jednotlivých aktérů, kteří pod něj spadají. Například školy mají plnou právní subjektivitu, mezi ministerstvo a školy pak samozřejmě vstupují v různých úlohách další aktéři, jako jsou obce a kraje. Z analýzy, které jsme se věnovali v kanceláři ombudsmana, jsem ale také věděla, že z hlediska fungování dobré státní správy patří MŠMT mezi ty nejhorší. Chtěla jsem se pokusit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí věci posunout. Domnívám se, že se nám to s mými spolupracovníky může podařit. Mám také pozitivní pocit z učitelů a z ředitelů škol – z hlediska regionálního školství jsou to pro mě pořád hlavní aktéři, byť samozřejmě nepodceňuji komunikaci s obcemi a kraji. Myslím, že jako ministryně školství se na ně mohu spolehnout. A pozitivní pocit jsem měla také z fungování České školní inspekce, která podle mě představuje skutečně funkční mechanismus.

Co je samozřejmě složitější, je fakt, že ministerstvo školství má poměrně rozmanité agendy a řada z nich se hlásí o slovo s pocitem, že byly dlouhé roky opomíjeny. Je pro mě velmi složité svou pozornost rozumně rozložit mezi všechny důležité oblasti. Víme, v jakém stavu je regionální školství, čekáme už dlouhé roky na skutečný start kariérního systému učitelů, na změny financování regionálního školství. Stojíme před velmi vážným úkolem, který nemůžeme podceňovat, a tím je implementace společného vzdělávání. Kromě toho jsou tady vysoké školy, které zcela nezbytně potřebují změnu financování, a je třeba také dotáhnout debaty o oblastech vzdělávání. Dalším velkým tématem je věda a výzkum, kde se aktuálně potkávají dva operační programy a řešíme zde financování velkých vědeckých infrastruktur. Řešíme ale také, jakým směrem se bude ubírat česká věda. A je tady i sportovní oblast, která se zásadně liší od ostatních oblastí. Patří sem pohybová příprava a podpora sportování dětí a mládeže, spadá sem i velká část amatérského a profesionálního sportu, která také zasluhuje zcela speciální pozornost. Ačkoli chápu, že všichni mají plné právo chtít, aby řada z těchto problémů byla už dávno vyřešena, není v mých silách tak rychle zareagovat na všechny oprávněné požadavky.

O zkušenosti ženy v politice

Dovolím si vám položit jednu možná trochu osobní otázku. Ve vládě jste tři ministryně, podobná situace je v Parlamentu a v Senátu. Česká politika je přece jenom stále výsostně mužským prostorem. Jak svoji pozici vnímáte vy? Setkala jste se třeba někdy s nepřátelskými reakcemi kvůli tomu, že jste žena, nebo dokonce s projevy sexismu?

Je pravda, že ve vládě jsme tři ministryně. Na druhé straně bych při pohledu na různé předchozí vlády optimisticky konstatovala, že už bylo i hůř. Jsem ráda za to, že jsme aspoň tři. A určitě pořád platí, že žena ve vysoké ústavní pozici (nebo bych skoro řekla, že ve většině vysokých pozic v různých oblastech společenského života) ještě stále není úplně obvyklá. Rozhodně v tom není rovnováha. Mám-li být ale optimistická, české školství a vzdělávání si nemůže stěžovat na nedostatek žen. Proto ráda říkám, že ženy jsou hrdinky, zdá se mi totiž, že když je někde zvlášť složitý terén, objeví se tam žena. Pro ženy je dobrá zpráva, že i v takhle složitém terénu dostávají příležitost. V tomto ohledu jsem ráda i za nabídku pana předsedy vlády stát se ministryní školství.

Samozřejmě cítím (i když nevím, jestli to tak intenzivně cítí i kolegové-muži ve vládě, ale věřím, že ano), že pokud vykonává vysokou státní pozici žena, je sledováno nejenom to, zda obstojí profesně, odborně, lidsky, ale zároveň je tu určitá tendence posuzovat její kvalitu a výkon i z hlediska toho, že je žena. Objevují se otázky, jestli to vlastně nemá tak trochu vliv na to, co si myslí, a podobně. S určitou nadsázkou mohu říct, že třeba v oblasti sportu, která je dost specifická, není přítomnost ženy stále úplně obvyklá. Teď si dovolím to trošku odlehčit, ale stalo se, že když měl jeden z představitelů sportu hodnotit změnu na pozici ministra školství, lapidárně konstatoval: „Zatím famózní – na ženu!“ (směje se) Beru to, jak to je. Ale podle mého soudu lze konstatovat, že pokud je na nějaké vysoké státní pozici žena, část lidí sleduje, jestli chyby, které bezpochyby dělá každý, nesouvisí právě s tím, že se jedná o ženu.

O kvótách, rovných příležitostech a kombinaci pracovního a soukromého života

ČSSD je jednou z mála stran, která má nastaveny vnitřní aktivní nástroje podporující vstup žen do nejvyšších stranických funkcí. Vláda se nedávno zabývala zipovým zákonem, který odmítla. Zajímal by mě váš názor na kvóty, byť by měly být třeba jen dočasným řešením.

Měla jsem možnost opakovaně se vyjádřit k provedení evropské směrnice, která by garantovala poměrné zastoupení žen ve vedení společností kotovaných na burze. Mnohokrát jsem řekla, že v tomto pohledu podporuji Věru Jourovou. Sice se nedomnívám, že by kvóty samotné zaručily spravedlivé uspořádání věcí, na druhou stranu se ale ukazuje, že i v jiných zemích, kde byla tato rovnováha v rozhodování vychýlena, se to osvědčilo jako jeden z účinných nástrojů. To znamená, že každý racionálně smýšlející člověk se musí zamyslet: „Aha! Znám spoustu skvělých mužů, ale také žen, které by tady mohly být. Proč tady nejsou? Co jim v tom brání?“ Kvóty dokážou do určité míry zachovat rovnost šancí, většina jich funguje tak, že máte-li dva zcela srovnatelné kandidáty, upřednostníte toho, který je reprezentantem menšiny. To znamená, že to samozřejmě může fungovat i opačně. Vždy zdůrazňuji, že právním principem a cílem kvót je rovnováha, nikoliv pozitivní diskriminace. Většina takových systémů v zahraničí fungovala tak, že jakmile se dosáhlo rovnováhy, země tato opatření opustily. Je zajímavé, že následně se vyrovnaný poměr udržel zcela přirozeným způsobem. Z tohoto pohledu nejsem jako právnička proti kvótám. Samozřejmě je velmi důležité, jak se to politicky komunikuje, jak se vede veřejná debata, zásadní je z mého pohledu vnímat to tak, jak jsem popsala. Lidé jsou samozřejmě vždycky citliví na to, když je někdo neprávem zvýhodněn. Ale o tom debata není.

Domnívám se, že ruku v ruce s kvótami musí jít opravdu reálná debata o slaďování pracovního a rodinného života. Sama jsem v generaci lidí, kteří mají malé děti, a vidím, že situace u nás zdaleka není vyřešená. Byla bych velmi ráda, kdybych jako politička mohla přispět k tomu, aby zaměstnavatelé začali brát vážně to, že jsou potřeba zkrácené pracovní úvazky. Že je to něco, co je výhodné jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, třeba z hlediska udržení klíčových zaměstnanců, z hlediska toho, jak se vyvíjí jejich život. A nemusí jít jen o mladé rodiče, týká se to i starších generací, lidí padesát plus, kteří jsou v našich podmínkách čím dál tím víc vytěžováni péčí o vlastní rodiče; i tito lidé by uvítali větší vstřícnost zaměstnavatelů. Jsou samozřejmě zaměstnavatelé, kteří tomu porozuměli a dokážou si představit, že i ve zkrácené pracovní době (ale s dobrou motivací) člověk odvede spoustu práce. Je motivován, souzní do jisté míry s firmou, což je velká hodnota z hlediska loajality a dalšího profesního vývoje. Doufám, že jich do budoucna bude co nejvíce. Pokud budou možnosti to ovlivnit, rozhodně to budu vždy podporovat.

Dočetla jsem se o vás, že máte děti. Můžu se zeptat, kolik jim je let?

Jsou to holčičky, dva roky a pět let. Manžel je na rodičovské dovolené. V případě obou rodičovských jsme se s manželem prostřídali. Musím říct, že je to velmi, velmi náročné. Pokud někdo tvrdí, že to je úplně v pohodě, tak… nechci říct, že nemá pravdu, ale skoro bych ho podezřívala, že vědomě lže. (směje se)

 

Rozhovor proběhl v listopadu 2015.

Rozhovor připravila Marta Vohlídalová.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

srpen 82017

Máte na to! Staňte se úspěšnou političkou

Workshop pro političky zdarma
zaří 252017