Michal Kraus by už dnes o sobě mohl s klidem říci, že z něj vyrostl symbol českého parlamentu.
Šéf poslanců a liberecký lídr ČSSD je totiž nejen suverénně nejdéle sloužícím poslancem ve Sněmovní ulici, kam poprvé zasedl již v roce 1986, a v době příštích voleb tak v poslanecké lavici oslaví dvacáté výročí.
Osmačtyřicetiletý Kraus totiž navíc téměř dokonale odpovídá popisu statisticky nejčastějšího „poslaneckého druhu“: bílého muže těsně před padesátkou s diplomem inženýra. Druhu, který bude podle vznikajících kandidátek politických stran pro volby 2006 dominovat i po příštích volbách.
Inženýři vládnou českému sněmu už vlastně tradičně: toto vzdělání se nejčastěji objevovalo už i u poslanců vzešlých z posledních komunistických „voleb“ v roce 1986. Na druhém místě se v seznamech na příští rok objevují – jako již také tradičně – právníci a v těsném závěsu absolventi přírodních věd.
Neotřesitelnému postavení inženýrů-padesátníků nahrává nominační taktika rozhodujících českých stran. Ty se totiž letos – a to ještě zřetelněji než při posledních volbách – nepouštějí do experimentů a na volitelná místa nasazují obvykle osvědčené tváře. Výjimky, které by mohly podobu sněmovny přece jen zpestřit, potvrzují pravidlo a často jsou spíše východiskem z nouze. Klasickým příkladem je karlovarský kandidát lidovců František Straka: pokud by dokázal v kraji, kde má strana jen minimum voličů, zaujmout, zasedl by ve sněmovně poprvé profesionální fotbalový trenér.
Zcela jistě zůstane po příštích volbách zachován i další charakteristický rys dolní komory českého parlamentu: bude téměř výhradně pánským klubem, ostatně jako celá česká politika, která zatím zažila jedinou předsedkyni parlamentní strany (Hanu Marvanovou) a dvě ženy mezi nejvyššími ústavními činiteli (Dagmar Burešovou v čele dolní komory a Libuši Benešovou jako předsedkyni Senátu).
Již od roku 1992 osciluje počet žen-poslankyň kolem pouhých patnácti procent. Velký zlom přišel s pádem komunismu. Do té doby měly totiž „dělnice a rolnice“ kvóty a ženy tak tvořily třetinu všech poslanců. Pouze sedm procent z nich však mělo vysokoškolské vzdělání. V současné době jich má vysokou školu naprostá většina.
Počty žen se pravděpodobně nezvýší ani v příštím roce. ODS, ČSSD a i lidovci shodně mají v čele čtrnácti krajských kandidátek po dvou ženách.
Tradičně větší počet poslankyň mají levicové strany, například po volbách v roce 2002 tvořily ženy třetinu klubu KSČM. Zda si komunisté svůj nejvstřícnější postoj k ženám zachovají, není ještě jisté, jejich kandidátky budou známy až v lednu. Lidovci mají naopak tradičně pouhé dvě poslankyně (ve dvacetičlenném klubu) a podle sestavené kandidátky v tom hodlají pokračovat.
Cestou kvót pro ženy a mládež se v devadesátých letech vydali sociální demokraté. Ženy mají vyhrazeno 25 a sociálně demokratická mládež deset procent v orgánech strany. To se ovšem nevztahuje na volební kandidátky. Podíl poslankyň v klubu sociální demokracie je v současnosti nižší než u ODS. Z 70 sociálních demokratů je jen devět žen. V sedmapadesátičlenném klubu ODS je žen osm.
Česká sněmovna zůstane v příštím volebním období „pod vládou bílého muže“ ještě z jednoho důvodu: prozatím to totiž nevypadá, že by v ní zasedl některý ze zástupců významných českých menšin. Poslanec Unie svobody Marian Bielecz, který se do sněmovny v roce 2002 vyšvihl zejména díky podpoře polské menšiny ve Slezsku, z politiky odešel loni v létě.
Od minulých voleb také ve sněmovně – poprvé po listopadu 1989 – chybí delegát romské menšiny: ta poslední, poslankyně US-DEU Monika Mihaličková, odešla z politiky na mateřskou dovolenou a žádný její nástupce se zatím neobjevil. Stejně tak ve sněmovně pravděpodobně nenajdeme nikoho se zdravotním handicapem nebo poslance, který by se otevřeně hlásil ke své menšinové sexuální orientaci – na rozdíl od řady parlamentů světa se v Česku ještě žádný takový politik ke svému „coming-out“ neodhodlal.
Čeští poslanci budou ovšem věrným obrazem svých voličů alespoň co se týče jejich vztahu k víře. Podle nedávného průzkumu Sociologického ústavu totiž sedmdesát procent zákonodárců uvedlo, že nepřísluší k žádné církvi. Téměř čtvrtina se jich přihlásila k římsko-katolické církvi, k Českobratrské a evangelické pouze čtyři procenta. „Věřící se našel dokonce i u komunistů, překvapivý je patnáctiprocentní podíl věřících zákonodárců v řadách sociální demokracie,“ říká Lukáš Linek ze Sociologického ústavu Akademie věd. Počet poslanců ateistů se přitom rok od roku zvyšuje. Ještě v polovině devadesátých let se jich hlásila k víře více než polovina.
Autor: Martin Erva, HN.IHNED.CZ, 7.11.2005
