www.padesatprocent.cz › Zpravodajství › Selma Muhič Dizdarevič: Multikulturalizmus jako záminka k nerespektování lidských práv žen a dětí v západních demokraciích

Selma Muhič Dizdarevič: Multikulturalizmus jako záminka k nerespektování lidských práv žen a dětí v západních demokraciích

Z toho důvodu je potřeba říct, že ho autorka používá ve smyslu faktické koexistence skupinových kulturních identit v rámci jednoho státu. Skupinová identita často může být vynucená, buď ze strany většiny, jiných skupin, ale také ze strany vlastní skupiny. Participace na skupinové identitě je často ovlivněna předsudky spjatými s konkrétní skupinou, bez ohledu na to, jestli se jedná o kulturní, sexuální (sexuální orientace) nebo genderovou identitu. Problém se dodatečně komplikuje v rámci západních tzv. liberálních demokracií, které jsou postaveny na hodnotě jednotlivce. Ponecháme teď stranou otázku, zda-li  respekt k jednotlivci v liberálních demokraciích  souvisí s projektem budování národnostně homogenního státu, ve kterém skutečně nehraje roli, k jakému národu jednotlivec patří, protože se předpokládá, že existuje jeden dominantní národ. Zde nás zajímá "mezera", ve které se nachází přistěhovalkyně, případně její děti v západních demokraciích.

Tato mezera se vztahuje na následující jev: přistěhovalkyně se ocitají na křižovatce odlišných zájmů, ze kterých jen některé zájmy se dají označit jako jejich vlastní. Od nich se totiž očekává, že udrží komunitu propojením svého biologického a kulturního potenciálu, že budou sloužit jako pojistka proti nechtěným aspektům asimilace. Proto je poměrně častým fenoménem, že muž přistěhovalec přivádí přistěhovalkyni ze země původu, čímž se proces asimilace (splývání s dominantním kulturním make-upem), ale také integrace (akceptování jen některých rysů dominantního make-upu) zpomaluje nebo znovu reiniciuje. Obrácený fenomén je také zřejmý, totiž že se proces asimilace/integrace zpomaluje tím, že se přistěhovalkyně provdává za muže ze země původu, často rozhodnutím členů kulturní skupiny, ke které patří. Tím se pohlaví používá jako prostředek kulturní reprodukce, často bez rozhodnutí ženy. Biologicko-kulturní identita je zvlášť vystavena možnosti zneužití kvůli propojenosti ženy s dětmi a její následné zranitelnosti.

Problém, který vyvolává daleko více nejistoty, je v tomto případě právo ženy opustit skupinu nebo její právo, aby sama rozhodovala o podobách své příslušnosti ke skupině. Takové ženy bývají totiž obětmi tzv. kumulované diskriminace. Na jedné straně se diskriminace na takové ženě  dopouští samotná kulturní skupina svými ultimativními požadavky, na straně druhé je přistěhovalkyně obětí  diskriminace ze strany většiny, stejně jako skupina celá. Kvůli "špatnému svědomí" mnoha západních zemí, které pochází z koloniálních zkušeností a stejně tak i z časté primární neschopnosti zabezpečit rovnost pro přistěhovalce ve společnosti jako takové, se vlády těchto zemí často snaží projevit toleranci vůči skupinám tím, že nezasahují do jejich zacházení se ženami a dětmi. Bohužel je to často na úkor respektování lidských práv těchto žen a dětí, včetně těch základních například podléhajících trestněprávní ochraně (zejména právo na život) . Jedná se ve zkratce o používání strategie obrany v případech obvinění ze spáchání trestných činů, která se nazývá "kulturní obrana" (Coleman) a která se dá redukovat na základní myšlenku: má kultura mě donutila to udělat.
Uveďme několik příkladů: v právních kruzích je možná nejznámější příklad Američanky japonského původu z Kalifornie, která utopila své dvě děti a pokusila se o sebevraždu s následným odůvodněním, že postupovala dle starého japonského zvyku sebevraždy rodičů a dětí, v tomto případě kvůli manželské nevěře. Byla zproštěna viny.  V New Yorku byla Američanka čínského původu zavražděna manželem, který svůj čin odůvodnil tím, že jeho počínání bylo v souladu s čínským zvykem odstranění ostudy ze svého jména. Dostal mírný trest. A konečně, nedávný případ v Berlíně, kde byla přistěhovalkyně tureckého původu zavražděna vlastními bratry, dle zřejmě předem detailně připraveného scénáře. Nejmladší bratr byl shledán vinným a potrestán, nicméně média ho zachytila s úsměvem v objetí ostatních bratrů, kterým vina prokázána nebyla. Zdálo se,  že všichni jsou spokojeni: plán se vydařil, odsouzen byl jen nejmladší bratr, který byl pravděpodobně vybrán jako oběť, žena, která zostudila jméno rodiny tím, že chtěla žít sama a sama pečovat o své dítě, je mrtvá a německý stát prokázal, že v demokracii přece jen jde o  formální proceduru, a tímto se pokusil vyvolat dojem neutrality a spravedlnosti. V prvních dvou případech se obvinění přímo odvolávali na svá kulturní specifika jako na důvod spáchání zločinu, ve třetím se ukázalo, jako i mnohokrát předtím, že lze poměrně jednoduše přelstít demokratickou proceduru, a sice za využití demokratických prostředků. Avšak podstatné je, jak v USA tak v Evropě, že stát ve všech případech dovolil vyslat signál, že je možné za určitých kulturně podmíněných okolností a na určitých zranitelných skupinách (ženy, děti) spáchat zločin a že tento zločin nemusí být náležitě potrestán. Tím státy, které v Evropě zřejmě nemají strategickou vizi integrace imigrantů a za podmínek, kdy je ve všech zemích xenofobie na vzestupu, na tomto místě prokazují toleranci, která by měla signalizovat, že jsou kulturní specifika skupin respektovaná. O jaký se zde ale jedná respekt, kdy ta samá Evropa není schopná vzdělávat a následně zaměstnat značnou část imigrační populace a už vůbec jim nezajišťuje sociální mobilitu?

Tímto se ženy/děti ocitají v síti diskriminačního a životu nebezpečného strategického chování jednotlivých aktérů: jsou používány jako biologický fond pro kulturní reprodukci, jsou obětí pravidel hry uvnitř skupiny, ke které patří nebo patřit musí, a konečně jsou obětí doslova ve smyslu agresivity skupiny nebo kalkulace státní politiky. A tak se tyto ženy a jejich děti nachází ve velice těžké a zranitelné pozici: pohlaví  a věk se stávají prostorem manipulace zájmů skupin a států a není jasné, kdo a za jakých okolností má povinnost ochránit životy a práva těchto zranitelných skupin. Jejich osud však sleduje "slepou uličku multikulturalizmu", ve které se ocitly západní demokracie, zvlášť v souvislosti s hrozbou terorizmu.

Je obzvlášť nebezpečné tolerovat takové jevy, protože jak víme zejména z evropských zkušeností, porušování práv jedné skupiny zákonitě nastoluje prostředí, ve kterém je posléze možné porušovat práva všech. Dnes je skupina obětí spjatá s kulturně odlišnými osobami a to konkrétně s ženami a dětmi, to znamená s těmi, kteří už beztak zaujímají ve společnosti zranitelnou pozici, v pozici zranitelných se však můžeme ocitnout všichni. Pak zjistíme,  že matrice diskriminace již tady je.   

Autorka: Selma Muhič Dizdarevič, FHS UK , 5. 6. 2006